Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. R., zastoupeného Dr Massimilianem Pastore, advokátem, sídlem Baarova 1809/17, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2026 č. j. 8 Tdo 103/2026-340, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2025 č. j. 67 To 210/2025-267 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. dubna 2025 č. j. 8 T 13/2025-197, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního zákoníku. Toho se dopustil, stručně řečeno, tím, že nejméně od prosince 2024 do března 2025, kdy byl zadržen policií, poté, co poškozená ukončila jejich partnerský vztah, odmítal akceptovat její opakovaně a jednoznačně projevenou vůli se s ním nadále nestýkat, kontaktoval ji nejméně 158krát ze čtyř různých telefonních čísel, WhatsAppem a e-mailem a dožadoval se obnovení vztahu. Také jí (a jejím rodinným příslušníkům) vyhrožoval fyzickým napadením, smrtí a znásilněním s tím, že když ji nebude mít on, nebude ji mít nikdo, opakovaně ji vyhledával v místě bydliště, kde zvonil, házel předměty do oken a křičel. Taktéž ji vyhledal v hotelu, kde se pokoušel dostat k jejímu pokoji. V jednom případě poškozená musela kvůli sledování a obtěžování volat polici. V důsledku tohoto jednání byla poškozená nucena změnit svůj životní styl, vyhýbat se veřejným místům, přespat mimo domov a trpěla poruchami spánku a soustředění. Za uvedený přečin soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 24 měsíců, a současně mu uložil opatření spočívající v zákazu styku a jakéhokoli kontaktování poškozené a jejích rodinných příslušníků proti jejich vůli. Dále rozhodl o nárocích poškozené na náhradu škody a nemajetkové újmy. Odvolání stěžovatele i státního zástupce Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodná.
2. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Námitka stěžovatele o nutnosti znaleckého zkoumání jeho duševního stavu nebyla způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, protože prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale pouze tu, která je určující pro naplnění znaků skutkové podstaty. Tvrzení stěžovatele, že jednal pod vlivem obsedantní závislosti, a že proto bylo povinností soudů nařídit jeho znalecké zkoumání, se omezilo na pouhé obecné konstatování, a to navíc zcela nad rámec skutečností, které byly v této věci zjištěny. Nic přitom nesvědčilo tomu, že by se soudy měly duševním stavem stěžovatele zabývat a ani stěžovatel (obhajoba) se dosud znaleckého zkoumání nedomáhal.
3. Námitky směřující proti závěru o zavinění, existenci kognitivního omylu a aplikaci principu ultima ratio bylo sice - podle mínění Nejvyššího soudu - možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, avšak byly nedůvodné. Jednání stěžovatele totiž naplnilo znaky přečinu nebezpečného pronásledování jak po stránce objektivní, tak subjektivní. Poškozená mu svůj negativní postoj dávala jednoznačně najevo aktivními i pasivními projevy, výslovně mu sdělila, že jejich vztah skončil, blokovala jeho telefonní čísla, měnila své zvyky, aby se s ním nesetkala, a avizovala mu kontaktování policie, což následně také učinila. Postoj poškozené tedy rozhodně nebylo možné nazvat "ambivalentním" a nebylo ani rozhodné, že stěžovatel jednal s cílem obnovit jejich vztah, neboť tak činil přes zjevný nesouhlas poškozené. Nejvyšší soud rovněž přisvědčil odvolacímu soudu, že jednání stěžovatele nevychází z odlišného kulturního prostředí, nýbrž výlučně z jeho neschopnosti vyrovnat se s rozchodem. Neshledal ani existenci stěžovatelem tvrzeného "kognitivního omylu", neboť stěžovatel (norský občan íránského původu pobývající dlouhodobě v České republice) znal, chápal a rozeznával všechny rozhodné skutečnosti týkající se průběhu skutku i jeho právního posouzení. Konečně, Nejvyšší soud neshledal ani porušení principu subsidiarity trestní represe, neboť škodlivost jednání stěžovatele spodní práh trestního bezpráví zjevně přesáhla.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy jej uznaly vinným, aniž by dostatečně posoudily příčetnost stěžovatele. Skutkové okolnosti případu (především "zjevný nedostatek soudnosti a sebedestruktivní úpornost jednání" stěžovatele) přitom vyvolávaly objektivní pochybnost o jeho příčetnosti a obecné soudy proto měly z úřední povinnosti přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (§ 116 odst. 1 trestního řádu), případně si měly vyžádat odborné vyjádření lékaře (§ 105 odst. 1 trestního řádu), a to i bez ohledu na to, že to obhajoba nenavrhovala. Namísto toho si však obecné soudy příčetnost stěžovatele posoudily neodborně samy. To zbavilo stěžovatele jediného důkazu, který mohl prokázat absenci jeho trestného úmyslu (nullum crimen sine culpa). Stěžovatel dále rozporuje závěr Nejvyššího soudu, podle něhož v řízení absentovaly jakékoli indicie zakládající pochybnost o duševním zdraví stěžovatele, neboť je v rozporu s obsahem spisu. Nejvyšší soud se dopustil přepjatého formalismu, neboť hlavním důvodem pro "zamítnutí žádosti o psychiatrické posouzení" byla "vnímaná opožděnost návrhu".
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není další instancí v systému trestního soudnictví a obecně mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva či hodnotit proces dokazování, včetně hodnocení důkazů, stejně jako posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění. To v trestních věcech náleží trestním soudům (čl. 90 Ústavy) a je to výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 Ústavy). Ústavní soud je oprávněn ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí žádnými ústavně relevantními vadami netrpí. Jádro ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěry obecných soudů (především pak Nejvyššího soudu), že v řízení nevyvstaly pochybnosti o jeho příčetnosti a nebylo tedy třeba za účelem posouzení jeho duševního stavu přibrat znalce. Podle názoru Ústavního soudu nelze tyto závěry hodnotit jako jakkoli excesivní či svévolné. Z provedeného dokazování totiž neplynuly žádné konkrétní a relevantní skutečnosti, které by zpochybňovaly příčetnost stěžovatele a obecné soudy tedy neměly rozumný důvod pro znalecké zkoumání stěžovatele. Stěžovatel vznesl námitku, že v řízení měl být jeho duševní stav znalecky zkoumán, až v dovolacím řízení, konkrétně v replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání. Nejvyšší soud se touto námitkou řádně zabýval, jeho rozhodnutí je adekvátně odůvodněno a nelze je označit za přepjatě formalistické.
7. Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu