Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. rer. oec. Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., MBA, zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Křižíkova 52/48c, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. listopadu 2025 č. j. 21 As 148/2025-43 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2025 č. j. 17 A 39/2025-10, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, který spatřoval v zamítnutí jeho žádosti o zproštění znalecké mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se dověděl při výkonu znalecké činnosti v trestním řízení. Městský soud napadeným usnesením žalobu odmítl pro nedostatek pravomoci. Z žaloby a přiložených dokumentů bylo totiž patrno, že se stěžovatel domáhal ochrany před postupem policejního orgánu, který nevyhověl jeho žádosti o zproštění mlčenlivosti (§ 20 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech). Tvrzeného nezákonného zásahu se tedy dopustil orgán činný v trestním řízení, a stěžovatel proto nemohl být dotčen na právech nebo povinnostech náležejících do oblasti veřejné správy. S ohledem na absenci pravomoci rozhodovat o podané žalobě pak městský soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady žaloby spočívající v označení žalovaného, jelikož to považoval za nadbytečné a procesně nehospodárné.
2. Usnesení městského soudu napadl následně stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Se stížnostní argumentací se neztotožnil. Pouhá skutečnost, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu náleží svou povahou do široké oblasti veřejného práva, ještě neznamená, že prostřednictvím této žaloby je možné napadat jakýkoliv postup jakéhokoliv subjektu veřejného práva. Podle § 20 odst. 1 zákona o znalcích může znalce zprostit mlčenlivosti pouze zadavatel. Stěžovatel byl přibrán jako znalec do trestního řízení na pokyn státního zástupce podle § 105 odst. 1 trestního řádu opatřením policejního orgánu, který tak zjevně činil z pozice orgánu činného v trestním řízení. Zadavatelem byl orgán činný v trestním řízení, který následně rozhodoval o žádosti o zproštění mlčenlivosti. Jednalo se tedy o úkon orgánu činného v trestním řízení a nikoli správního orgánu. Jak přitom plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, správní soudy nemají pravomoc přezkoumávat postupy a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť nespadají pod oblast veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 soudního řádu správního. To platí i pro rozhodování orgánu činného v trestním řízení o žádosti znalce o zproštění mlčenlivosti, neboť je neodmyslitelně spjato s daným trestním řízením, pro které byl znalec přibrán, jelikož jeho mlčenlivost se vztahuje právě na skutečnosti, o kterých se dozvěděl při výkonu své znalecké činnosti v rámci trestního řízení. Nejvyšší správní soud dále nepřihlížel k tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí o žádosti znalce o zproštění mlčenlivosti má povahu samostatného "správního úkonu", neboť toto tvrzení stěžovatel uplatnil až po lhůtě stanovené pro doplnění kasační stížnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že správní soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 17 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Městský soud se vůči němu dopustil tzv. odepření spravedlnosti, když s odkazem na nedostatek pravomoci odmítl jeho žalobu, aniž by se zabýval meritem věci. Neposkytl tak ochranu jeho právům, a to s vědomím, že proti postupu policejního orgánu neexistuje jiný prostředek ochrany. Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím nejen že tuto vadu nezhojil, ale dopustil se vůči stěžovateli dokonce přepjatě formalistického postupu, neboť nepřihlédl k jedné z námitek stěžovatele z důvodu, že byla opožděná (uplatněná až v replice). Touto otázkou se však měl zabývat, neboť se ve své podstatě týkala otázky pravomoci správních soudů, kterou se musí soudy zabývat ex officio. Nejvyšší správní soud pak nesprávně posoudil povahu rozhodnutí o (ne)zproštění mlčenlivosti znalce, které míří ryze do osobní sféry znalce a dotýká se jeho základních práv nezávislých na trestním řízení (svobody projevu, práva na podnikání a také práva na dobrou pověst a čest). Představuje proto samostatný veřejnoprávní úkon podle § 20 zákona o znalcích, který má ve své podstatě správněprávní povahu a nijak do trestního řízení nezasahuje. Přezkum takového rozhodnutí by tedy měl spadat do pravomoci správních soudů, které by jej měly provádět na základě zásahové žaloby.
4. Konečně, stěžovatel uvádí, že žádal o zproštění mlčenlivosti, aby mohl reagovat na kritiku jeho znaleckých závěrů, která zaznívala v médiích. Jelikož mu nebylo vyhověno, byl fakticky umlčen a nemohl bránit svou profesní čest. Tento zásah však správní soudy ani policejní orgán individuálně neposoudily a správní soudy jej ani neospravedlnily v intencích testu proporcionality a porušily tak jeho svobodu projevu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva správními soudy a zprostředkovaně v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. např. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03). Kasační zásah Ústavního soudu by tedy mohl být ospravedlněn např. tím, že by se správní soudy při interpretaci právních předpisů dopustily svévole, své rozhodnutí by dostatečně neodůvodnily, nebo by se příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu nebo by jiným extrémním způsobem odporovalo principům spravedlnosti.
6. Nic takového ovšem v projednávaném případě zjištěno nebylo. Jádro ústavní stížnosti tvoří pouhá polemika stěžovatele se závěry správních soudů, že nemají pravomoc přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, resp. pravomoc přezkoumávat v trestním řízení přijatá rozhodnutí. Závěr správních soudů, že nemohou v řízení o zásahové žalobě přezkoumat rozhodnutí policejního orgánu, jímž stěžovatel nebyl jako znalec přibraný pro účely trestního řízení zproštěn mlčenlivosti, nelze považovat za neústavní. Správní soudy se námitkami stěžovatele dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Jejich rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a netrpí žádnými ústavně relevantními vadami. Postup správních soudů není možné ani označit za přepjatě formalistický. Nejvyšší správní soud sice nepřihlédl k opožděně vznesenému tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí o žádosti znalce o zproštění mlčenlivosti má povahu samostatného "správního úkonu", avšak ani meritorní vypořádání této námitky nebylo způsobilé změnit výsledek řízení. Nejvyšší správní soud fakticky tuto námitku vypořádal v argumentaci týkající se absence pravomoci správních soudů v této věci, neboť posuzoval i právní povahu zproštění mlčenlivosti znalce (srov. body 16 až 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
7. Konečně, Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že došlo k porušení svobody projevu stěžovatele, neboť zásah do ní nebyl podle stěžovatele hodnocen individuálně a v intencích testu proporcionality. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyla dána pravomoc správních soudů (podmínka řízení), nemohly soudy hodnotit věc samu, tedy ani individuálně posoudit tvrzený zásah metodou proporcionality. Není-li dána pravomoc soudů, nelze úspěšně namítat věcné nevypořádání námitek stěžovatele.
8. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto jeho ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu