Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. nezletilého A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného zákonnou zástupkyní B. B. (jedná se o pseudonym) a 2. nezletilého C. C. (jedná se o pseudonym), zastoupeného zákonnou zástupkyní D. D. (jedná se o pseudonym), obou zastoupených Mgr. Terezou Bártovou, LL.M., advokátkou, sídlem Španělská 770/2, Praha 2 - Vinohrady, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. května 2026 č. j. 3 KZN 1015/2025-24, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 12. února 2026 č. j. 2 ZN 2442/2024-66 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha IV ze dne 31. října 2025 č. j. KRPA-265638-84/TČ-2024-001479, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha IV, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha IV (dále jen "policejní orgán") rozhodla napadeným usnesením o odložení věci podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť v prověřované věci nebylo prokázáno podezření ze spáchání trestného činu. Předmětem trestního řízení byl zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měly dopustit dvě vychovatelky ve školní družině. Zmocněnkyně poškozených (celkem devíti dětí, včetně stěžovatelů) v trestním oznámení uvedla, že vychovatelky se k dětem, které měly zdravotní postižení se specifickými potřebami ve vzdělávání, chovaly velmi hrubě, zle s nimi nakládaly, chovaly se k nim necitlivě, bezohledně, ponižovaly je a šikanovaly je psychicky i fyzicky.
3. Policejní orgán po provedeném dokazování zahrnujícím výpovědi asistentů pedagoga, dalších vychovatelek, učitelek, ředitele, rodičů poškozených a podezřelých, šetření v okolí dětského hřiště (včetně pohovoru s dvěma obyvateli domu v blízkosti hřiště), zápisy z jednání základní školy a lékařské zprávy tří dětí (včetně druhého stěžovatele), nahrávky ze školní družiny poskytnuté při podání trestního oznámení a fotografie z různých akcí školy dospěl k závěru, že takto provedené úkony trestního řízení nevedly k jednoznačnému závěru odůvodňujícímu uplatnění trestní odpovědnosti za spáchání prověřovaného trestného činu týrání svěřené osoby či jiného trestného činu či přestupku. Policejní orgán současně vysvětlil, proč nepřistoupil k výslechu dětí.
4. Stížnost stěžovatelů, v níž policejnímu orgánu vytýkaly zejména neprovedení výslechů dětí (nezohlednění jejich zranitelného postavení) a neprošetření trestní odpovědnosti samotné školy, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Státní zástupkyně po přezkumu policejního spisu konstatovala, že policejní orgán dospěl k závěru o odložení věci na základě úplně provedeného dokazování. Připustila, že ve věci bylo zjištěno několik excesů (bod 16), ale jejich intenzita, frekvence či důvod dle jejího názoru nevytvářejí prostor pro trestní represi. Opětovně se vyjádřila k neprovedení výslechů dětí, odůvodněnému jejich minimální komunikační schopností.
5. Podnět stěžovatelů k výkonu dohledu Městské státní zastupitelství v Praze vyrozuměním odložilo jako nedůvodný. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství přezkoumala jak spis obvodního státního zastupitelství, tak originál vyšetřovacího spisu policejního orgánu a vyvrátila jednotlivé námitky stěžovatelů. Odkázala přitom na vyřízení předchozího podnětu k výkonu dohledu (srov. vyrozumění ze dne 10. 11. 2025 č. j. 3 KZN 1015/2025-9), v němž se zabývala námitkou neprovedení výslechů dětí. Dohledová státní zástupkyně se ztotožnila se závěrem obvodního státního zastupitelství, že většina tvrzených jednání nebyla prokázána v dostatečné míře proto, aby mohlo dojít k zahájení trestního stíhání podezřelých s tím, že nelze očekávat, že by takové jednání bylo možné prokázat prováděním dalších důkazů. Po prověřování bylo možné uzavřít, že skutečně došlo pouze k některému tvrzenému jednání, které však svou intenzitou, navzdory jeho nevhodnosti a neprofesionalitě, nedosahovalo závažnosti trestného činu. Dohledová státní zástupkyně se vypořádala rovněž s otázkou trestní odpovědnosti školy. Obdobně jako obvodní státní zástupkyně uzavřela, že vzhledem k tomu, že nedošlo ke spáchání trestného činu ze strany podezřelých, je tato námitka zcela bezpředmětná.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhují jejich zrušení. Namítají, že špatné zacházení, kterému byli vystaveni, mělo být s ohledem na jejich zranitelné postavení kvalifikováno jako mučení. Odkazují přitom na právní závěry formulované v nálezu ze dne 25. 3. 2026 sp. zn. II. ÚS 3027/24 (bod 26). Uvádějí, že policejní orgán nesplnil povinnost efektivního vyšetřování, zahrnující též výslech dětí. Orgánům činným v trestním řízení vytýkají, že nedostatečně prověřovaly trestní odpovědnost školy.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy České republiky). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy může zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pouze došlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. K takové situaci však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře přejal doktrínu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se práva na účinné vyšetřování ve smyslu zejména čl. 2 a 3 Úmluvy (právo na život a zákaz mučení). Rozhodovací praxe Ústavního soudu pak adaptuje závěry judikatury ESLP na vnitrostátní poměry České republiky (srov. kupř. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18). Obecně Ústavní soud vychází z toho, že plná povinnost provést účinné vyšetřování orgány veřejné moci existuje zejména u zásahů do práva na život, zákazu mučení a jiného špatného zacházení a zákazu nucených prací (srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13, bod 23). Tyto základní podmínky ústavní stížnost stěžovatelů splňuje.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že orgány činné v trestním řízení měly prověřované jednání kvalifikovat jako trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) trestního zákoníku. Z napadených rozhodnutí však dostatečně vyplývá, proč tento závěr nepovažovaly za opodstatněný. Skutkový stav byl dostatečně objasněn, policejní orgán opatřil důkazy a podle toho věc posoudil (srov. výše). Jak uvedla již městská státní zástupkyně, obvodní státní zástupkyně hodnotila důkazy ve vzájemných souvislostech (čímž napravila dílčí nedostatek v postupu policejního orgánu). Právě z rozhodnutí obvodního státního zastupitelství je přitom patrné, že se orgány činné v trestním řízení zabývaly každým dílčím incidentem namítaného špatného zacházení, přičemž dospěly k závěru, že většina těchto incidentů nebyla prokázána, resp. vyvrátily skutkovou verzi případu plynoucí ze svědectví E. E. (jedná se o pseudonym) (k dílčím prokázaným incidentům srov. dále). Na tomto postupu neshledává Ústavní soud nic neústavního.
10. Orgány činné v trestním řízení dostály i požadavku plynoucímu z nálezu citovaného stěžovateli (sp. zn. II. ÚS 3027/24), z něhož se podává, že k vyloučení svévole orgánů činných v trestním řízení je v tomto druhu případů zásadně nutné uvést, kudy "vede" hranice trestnosti obdobného jednání. Uvedené pravidlo je podle Ústavního soudu ještě důležitější v případech, v nichž orgány činné v trestním řízení posuzují jednání vůči znevýhodněným skupinám (dětem, rasovým či náboženským menšinám, osobám s postižením apod.), aby bylo jednoznačně vyloučeno, že se stát skrze svévolně neefektivní výkon trestního práva nedopouští prohlubování jejich znevýhodnění. Ústavní soud v tomto rozhodnutí současně zdůraznil, že pochopitelně nevyžaduje, aby se poškozenému v každém případě dostalo odborně zpracované mnohostránkové analýzy (srov. bod 26). Z napadených rozhodnutí vyplývá, že orgány činné v trestním řízení prokázané špatné zacházení označily za nevhodné, nicméně jako celek jej s ohledem na nižší míru intenzity a četnost, a jeho nikoliv systematický charakter nepodřadily pod § 198 trestního zákoníku. Tento postup odpovídá doktrinálně přijímanému výkladu skutkové podstaty týrání svěřené osoby, kterým se rozumí zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti. Dílčí akty přitom vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti mohou dosáhnout nikoliv jen izolovaně samy o sobě, ale právě v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1609). Z napadených rozhodnutí vyplývá, že za takové jednání by orgány činné v trestním řízení považovaly např. plnou silou provedený úder rumba koulí do hlavy (srov. usnesení obvodního státního zastupitelství, bod 10) nebo podobný úder vedený zavřenou pěstí do hrudi (tamtéž, bod 12). Takto závadné jednání však nebylo prokázáno. Dílčí prokázané excesy pak zasadily orgány činné v trestním řízení do širšího kontextu, přičemž mj. s ohledem na četná svědectví zohlednily, že se podezřelé po většinu času dětem věnovaly, snažily se je rozvíjet a měly k nim pozitivní citovou vazbu (srov. usnesení obvodního státního zastupitelství, bod 17). Uzavřely, že tyto incidenty jsou jednak z hlediska své intenzity méně závažné, byť jsou spjaty s nepřijatelnými výchovnými prostředky, a jednak nejsou součástí širšího vzorce systematického a opakovaného špatného zacházení (srov. např. důkazní východisko v bodě 15 usnesení obvodního státního zastupitelství), což nyní posuzovaný případ skutkově odlišuje od případu řešeného (nálezově) pod sp. zn. II. ÚS 3027/24.
11. Další okruh námitek se týká nedostatečného zajištění participačních práv dětí, coby zvlášť zranitelných obětí. Ústavní soud vyžádal shora odkazované vyrozumění městského státního zastupitelství ze dne 10. 11. 2025 č. j. 3 KZN 1015/2025-9, v němž se dohledová státní zástupkyně již dříve touto linií stížnostní argumentace zabývala. Její hodnocení považuje Ústavní soud za případné. Státní zástupkyně zdůraznila, že děti, jichž by se výslech týkal, jsou buď zcela neverbální nebo komunikují jen velice obtížně. Výslech by se navíc vztahoval k událostem, ke kterým mělo docházet již dříve, zhruba před rokem a půl. Státní zástupkyně proto vyjádřila pochybnosti, zda by děti byly vůbec schopny s takovým časovým odstupem konkrétně a s patřičnou přesností popsat jednotlivé události či incidenty. V neposlední řadě státní zástupkyně přihlédla ke stanoviskům rodičů, kteří při podání vysvětlení před policejními orgány v podstatě shodně uvedli, že jejich děti nejsou schopny pohovoru. Výslech některých dětí nedoporučili ani psychiatři.
12. Namítají-li stěžovatelé, že orgány činné v trestním řízení neprověřily trestní odpovědnost školy, nelze jim s ohledem na odložení nyní posuzované věci nic vytýkat. Orgány činné v trestní řízení svůj postup stěžovatelům vysvětlily. Na jejich závěry postačí odkázat (srov. usnesení obvodního státního zastupitelství, bod 21, vyrozumění městského státního zastupitelství, s. 4).
13. Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu