Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. E., t. č. Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného Mgr. Ondřejem Liškou, advokátem, sídlem U Statku 2140/26, Velké Meziříčí, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2026 č. j 9 To 167/2026-3282 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2026 č. j. 2 T 134/2023-3161, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Popis věci a jejího procesního vývoje
1. Podle napadených rozhodnutí byl stěžovatel poprvé vzat do vazby v lednu 2025 (stížnostní soud jej však po podané stížnosti ponechal na svobodě za současného dohledu probačního úředníka). O deset měsíců později, v říjnu 2025, byl stěžovatel podruhé vzat do vazby. Od té doby vazební soudy opakovaně prodlužovaly jeho vazbu, resp. jej opakovaně ponechaly ve vazbě. Stejně jako předchozí vazební rozhodnutí se i v záhlaví uvedená vazební rozhodnutí opírají především o tzv. útěkový vazební důvod [§ 67 písm. a) tr. řádu]. Stručně řečeno, stěžovatel se nedostavil na hlavní líčení, byť mu v účasti jeho zdravotní stav nijak nebránil. Navíc se dopouštěl různých obstrukčních jednání (odmítnutí vstupu do bytu; skrývání se před policisty pod postelí; předstírání bolesti zad, nespolupráce s probačním úředníkem; v podrobnostech viz "druhé" vazební usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2025, body 4, 7 a 9). Nyní napadená rozhodnutí vazební soudy vydaly v situaci, kdy Městský soud v Brně nepravomocně odsoudil stěžovatele a uložil mu trest odnětí svobody ve výměře 2,5 roků (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2026 sp. zn. 2 T 134/2023). Podle vazebních soudů zesiluje trestní odsouzení, byť nepravomocné, útěkový vazební důvod.
2. Pro dokreslení celé situace vazební soudy popsaly, k jakým obstrukčním jednáním se stěžovatel uchýlil. Stěžovatel namítal podjatost, opakovaně žádal o delegaci a záměrně "vystřídal" necelé dvě desítky obhájců (ať už na základě vlastní žádosti, či na žádost obhájců). Nadto výkon vazby stěžovatele je problematický: stěžovatel mj. vyvíjí nátlak na zaměstnance Vězeňské služby, vyhrožuje jim a chová se arogantně. Již jednou byl stěžovatel ponechán na svobodě za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Vazební substitut se však míjel účinkem. Ani jiné vazební substituty nezajistí naplnění účelu trestního řízení (v tomto případě peněžitá záruka; dohled probačního úředníka; výkon elektronické kontroly, písemný slib či záruky různých důvěryhodných osob). Soudy (včetně Ústavního soudu) opakovaně neshledávají na jeho vazbě nic nezákonného či neústavního. Skutková zjištění v odsuzujícím rozsudku odůvodňují, proč musí být ponechán ve vazbě.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel úvodem zdůrazňuje, že má právo se rozhodnout, jakým způsobem a jakými prostředky se bude hájit. Pokud se rozhodne hájit a chránit svá práva důrazněji, nelze mu to klást k tíži a už vůbec odůvodnit touto okolností vazební rozhodnutí (body 15 až 18 ústavní stížnosti). Dále upozorňuje na vyjádření poškozené. Ta uvádí, že veškerý jejich kontakt včetně toho sexuálního byl dobrovolný (body 22 až 26 tamtéž).
4. Stěžovatel kritizuje napadená rozhodnutí, neboť dostatečně nevysvětlila, proč vazební substituty nestačí. Vazební soudy nevysvětlily, proč se peněžitá záruka nepřijímá, i když stěžovatel navrhl složení 9 mil. Kč. Není možné, aby se soudy vypořádaly s nabídkou tzv. peněžité kauce (navíc v takové výši) pouhým odkazem na předchozí vazební rozhodnutí. Vazební soudy tak porušily stěžovatelovo právo na řádné odůvodnění rozhodnutí (body 28 až 38 ústavní stížnosti). Stěžovatel předložil celou řadu důkazů (znaleckých posudků a odborných vyjádření), které zpochybňují okolnosti, na jejichž základě vazební soudy opřely vazební útěkový důvod. Pokud se stěžovatel nemohl účastnit hlavního líčení, měl k tomu důvod - nedobrý zdravotní stav, konkrétně bolest zad (body 39 až 54 tamtéž). Stěžovatel namítá, že vazební soudy zlehčovaly jeho zdravotní stav (body 55 až 57 tamtéž). Stěžovatel si sám ověřil, že lékařka žádné stanovisko, podle něhož se mohl účastnit hlavního líčení, soudu neposkytla (body 58 až 65 tamtéž).
5. Ani odůvodnění, proč vazbu nelze nahradit zárukou důvěryhodných osob, neobstojí. Trestní řád nevyžaduje, aby důvěryhodné osoby předložily konkrétní plán, jak budou na obviněného stěžovatele příznivě působit. Osoby, které se za stěžovatele zaručily, skýtají záruku, že se stěžovatel bude řádně chovat a že se dostaví k soudu (body 69 až 79 tamtéž). Protože vazba je nejzazším zajišťovacím prostředkem, přednost má trestní stíhání na svobodě (za současného použití některého z vazebních substitutů) (body 83 tamtéž). Vazební soudy nectily doktrínu zesílených důvodů vazby (body 84 až 87 tamtéž). Stěžovatel se ohrazuje, že úkryt pod postelí je pádným argumentem pro omezení jeho osobní svobody (body 92 až 97 tamtéž).
6. V neposlední řadě stěžovatel předkládá několik důvodů, proč se vazební rozhodnutí neopírají o žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynula důvodná obava. Poškozená neutrpěla žádnou psychickou újmu (body 102 až 105 tamtéž). Přítomnost na hlavním líčení lze zajistit jinými, mírnějšími způsoby (body 107 až 114 tamtéž).
III.
Posouzení ústavní stížnosti
7. Stěžovatel se ve své trestní věci, konkrétně ve věci omezení osobní svobody, opakovaně obrací k Ústavnímu soudu. Pokaždé bez úspěchu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 3591/25 a ze dne 9. 4. 2026 sp. zn. III. ÚS 788/26). Argumenty, které nyní vznáší, se kvalitativně nijak neliší od argumentů, které předložil v minulosti. Stěžovatel se fakticky nesnaží předložit jinou argumentaci: svoji argumentaci toliko opakuje, kosmeticky upravuje či jednoduše prodlužuje o další odstavce. Ústavnímu soudu a potažmo vazebním soudům nic nebrání, aby odkázaly na svá předchozí rozhodnutí, pokud obviněný stěžovatel uvádí "dokola" tutéž argumentaci (nález ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1563/25, bod 25 včetně odkazu na rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 2010 Knebl proti České republice, č. 20157/05, § 68).
8. Stěžovatel má jistě právo si zvolit, zda a jak se bude obhajovat. Stěžovatel má rovněž pravdu, že pouhá neúčast na nařízeném hlavním líčení není bez dalšího důvodem pro uvalení vazby (nejnověji nález ze dne 19. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 404/25, bod 26). V nynějším případě ovšem vyvstaly konkrétní okolnosti, které jasně vzbuzují obavu, že stěžovatel se bude skrývat před trestním stíháním. Krátce po půlnoci v den konání hlavního líčení zaslal stěžovatel trestnímu soudu žádost o odročení. Po telefonickém dotazu ošetřující lékařce (která vyhotovila lékařskou zprávu připojenou k žádosti) se ukázalo, že stěžovatel se i přes svůj zdravotní stav může osobně účastnit hlavního líčení. Soud proto vydal příkaz k zatčení. Na jeho základě se policisté marně pokoušeli vstoupit do bytu, neboť jim stěžovatel vstup neumožnil. Policistům se podařilo stěžovatele zajistit až poté, co jim byt zpřístupnil jeho vlastník (bod 13 usnesení městského soudu). Mimoto důvodnou obavu z útěku podtrhuje způsob, jakým se stěžovatel staví k celé věci. Stěžovatel se opakovaně nedostavoval k probačnímu úředníkovi (srov. bod 25 usnesení III. ÚS 3591/25), případně v jiném než dohodnutém termínu, opakovaně (zbytečně) žádal o delegaci a opakovaně střídá obhájce (srov. body 10 a 11 usnesení městského soudu; dále bod 14 usnesení III. ÚS 788/26).
9. Sečteno a podtrženo, stěžovatel činil vše, aby uměle oddálil, ztížil či jinak mařil trestní řízení. Argumenty pro útěkový vazební důvod tak mají oporu nejen v jeho jednání, ale také v dalších konkrétních skutečnostech (k obstrukci jako důvodu pro použití vazby srov. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2883/13, body 18 a 23). Byť stěžovatel opakovaně poukazoval na svůj nedobrý zdravotní stav, zasazeno do širších okolností tohoto případu se tento důvod jeví při nejmenším jako účelový.
10. Stěžovatel se dále dovolává argumentu, že vazba je nejzazším prostředkem, ultima ratio. To je samozřejmě pravda. Nelze však souhlasit s tezí, že orgány činné v trestním řízení musí vždy a za všech podmínek nejprve užít mírnější prostředky. Vazební soudy musí poukázat na skutečnosti a okolnosti, které odůvodňují použití vazby (takto nález ze dne 20. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 2854/25, bod 20). V nynější věci existuje celá řada skutečností, které odůvodňují použití vazby. Již jednou byl použit mírnější prostředek (dohled probačního úředníka), ten se však ukázal jako neúčinný. Nedosti na tom. Když orgány činné v trestním řízení chtěly stěžovatele předvést před soud, znemožnil jim přístup do bytu. Již to nasvědčuje tomu, že jiné, mírnější prostředky zajištění přítomnosti stěžovatele nestačí.
11. Ústavní soud uznává, že odůvodnění v části týkající se vazebních substitutů bylo stručnější, nikoli ale neústavní. Ve prospěch omezení stěžovatelovy osobní svobody totiž mluví předchozí neúspěšný dohled probačním úředníkem (v podrobnostech opět bod 25 usnesení III. ÚS 3591/25). Protože se tento vazební substitut míjel účinkem, orgánům činným v trestním řízení nezbylo než přistoupit k nejinvazivnějšímu prostředku.
12. Závěrem se Ústavní soud vypořádá s námitkou porušení ústavního principu zesílených vazebních důvodů. Jak uvedly vazební soudy, tato věc významně pokročila - stěžovatel byl nepravomocně odsouzen za závažné sexuální trestné činy. Pak ale Ústavní soud očekává, že vazební soudy blíže rozvinou argumenty, případně uvedou nové argumenty, proč obviněný musí zůstat ve vazbě (nálezy ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25, body 44 a 46, a ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1563/25, bod 32). Po porovnání jednotlivých vazebních rozhodnutí nutno uzavřít, že vazební soudy v podstatě zopakovaly dřívější argumenty (viz body 8 až 11 a 13 usnesení městského soudu), přidaly však argument nepravomocným odsouzením stěžovatele, čímž je zesílena motivace stěžovatele pokračovat v jednání, jímž oddaluje a maří pravomocné skončení trestního řízení.
13. Takový postup v kontextu nynější situace obstojí. Je třeba zohlednit, že tehdy zjištěné skutečnosti, pro které vazební soudy omezily stěžovatele na osobní svobodě, mají oporu v odsuzujícím rozsudku nalézacího trestního soudu (srov. bod 7 usnesení krajského soudu). Byť zatím nepravomocně, prokázalo se podle nalézacího soudu, že stěžovatel měl sexuální styk s nezletilou a výměnou za něj jí dával různé "odměny" (peníze, oblečení, elektroniku atd.). Jeho jednání podle nalézacího soudu naplnilo znaky třech trestných činů (pohlavní zneužití podle § 187 tr. zák., svádění k pohlavnímu styku podle § 202 tr. zák. a ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zák.). Právě trestní odsouzení, třebas nepravomocné, zachovalo váhu a význam původních argumentů pro omezení osobní svobody.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu