Ústavní soud, IV. ÚS 1990/26

Spisová značka
IV. ÚS 1990/26
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:4.US.1990.26.1
Datum rozhodnutí
15. 10. 2026
Datum podání
13. 7. 2026
Datum publikace
13. 11. 2026
Forma rozhodnutí
Usnesení
Soudce zpravodaj
Baxa Josef
Význam
4
Výsledek řízení
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup, právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík
žaloba/na plnění, škoda

znění ke dni rozhodnutí

Citovaná rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2026 č. j. 30 Cdo 1037/2026-32, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2025 č. j. 91 Co 376/2025-18 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. října 2025 č. j. 19 C 189/2025-11, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2 ("obvodní soud"), kterou se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení 43 000 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud následně stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy žalobu doplnil, neboť ta je pro nedostatečné vylíčení rozhodujících skutečností neurčitá a nesrozumitelná. Zároveň žalobce poučil, že pokud žalobu nedoplní, tak jeho podání odmítne. Stěžovatel následně soudu zaslal podání, tím však text žaloby nedoplnil. Napadeným usnesením obvodní soud žalobu stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř. pro neodstranění vad. Konstatoval, že stěžovatel dostatečně nevymezil skutek, který má být předmětem žaloby a žaloba je nezpůsobilá projednání. Stěžovatel nadto opakovaně podává obdobné nesrozumitelné žaloby a byl opakovaně vyzýván k odstranění vad s poučením o tom, jaké náležitosti má žaloba mít.

2. Stěžovatel podal odvolání. Napadeným usnesením Městský soud v Praze ("městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá, že v žalobě odůvodnil vznik škody a příčinnou souvislost mezi škodou a vznikem škody a přesně formuloval petit. V doplnění pak přesně popsal, v čem spatřuje nesprávný úřední postup. Nezaměnitelně označil soud a spisovou značku a konkrétní pochybení soudu, které vedlo ke vzniku škody. Žaloba splňovala všechny zákonem stanovené náležitosti a byla projednatelná. Napadené usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, neboť konkrétně neuvedl, v čem je podání stěžovatele nejasné či nesrozumitelné. Městský soud také nesprávně uvedl, že stěžovatel se domáhal náhrady nemajetkové újmy, stěžovatel však požadoval náhradu majetkové škody.

4. Stěžovatel rovněž namítá, že obvodní soud mu uložil povinnosti v rozporu s § 6 o. s. ř. a čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť po stěžovateli požadoval doplnit skutečnosti, které se týkají uplatněného nároku hmotného práva bez účasti vedlejší účastnice. Obecné soudy nadto měly podle § 14 a § 15 zákona č. 82/1998 Sb. zjistit, zda byl nárok uplatněn u vedlejší účastnice a kdy. V rozporu s § 103 a § 104 odst. 2 o. s. ř. tedy nezkoumaly, zda byly splněny podmínky pro uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. u soudu. O věci neměly rozhodnout, dokud splnění podmínek nebylo postaveno najisto. To stěžovatel namítal i v dovolání, ale Nejvyšší soud se touto otázkou nezabýval. Městský soud také nesprávně uvedl, že stěžovatel se domáhal náhrady nemajetkové újmy, stěžovatel však požadoval náhradu majetkové škody. Soudy úmyslně procesně chybují, porušují zákonná ustanovení, na argumenty stěžovatele nereagují, těmito se nezabývají, aniž by uvedly proč, a na základě čeho.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je výhradně zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů chráněných ústavním pořádkem.

6. Právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny není absolutní a podléhá zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že žádné z těchto omezení nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. Daná ustanovení je proto třeba interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené požadavky a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu.

7. Nyní posuzovaná ústavní stížnost je další z řady ústavních stížností stěžovatele, ve kterých napadá odmítnutí svých žalob proti vedlejší účastnici pro chybějící náležitosti podání podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel podal již desítky obdobných ústavních stížností s obdobnou argumentací. Ústavní soud již v mnoha usneseních tyto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné a opakovaně shledal, že obecné soudy řádně vysvětlily, proč nebyla žaloba projednatelná, reagovaly na relevantní námitky a neměly povinnost požadovat odstranění vad v součinnosti s vedlejší účastnicí. Ústavní soud v odmítnutí obdobných vadných návrhů stěžovatele neshledal žádné kvalifikované pochybení (v poslední době např. usnesení ze dne 5. 8. 2026 sp. zn. II. ÚS 1787/26, kde v bodě 7 Ústavní soud také shrnul svou dosavadní rozhodovací praxi vůči stěžovateli).

8. K obdobnému závěru Ústavní soud dospěl i v posuzované věci. Předně je třeba vzít v potaz, že žalobce už byl k odstranění vad vyzýván mnohokrát, a přesto stále podává žaloby, které jsou neprojednatelné. Jak přitom vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, v některých případech už stěžovatel ani nebyl obecnými soudy vyzván k odstranění vad a jeho podání byla pro vady odmítnuta rovnou (i to Ústavní soud shledal v konkrétních případech ústavně konformním). V posuzované věci však stěžovatel byl vyzván k odstranění vad s konkrétními pokyny, jak žalobu doplnit. Stěžovatel se však touto výzvou neřídil.

9. Obecné soudy přitom dostatečně a srozumitelně vysvětlily, proč žalobu stěžovatele nebylo možné projednat. Už obvodní soud stěžovateli vysvětlil, že žalovaná částka 43 000 000 Kč není nijak podložená. Není jasné, jak stěžovatel dospěl k takové výši škody a z jakých položek se skládá. Není zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá a pro své nároky nenabídl patřičné vysvětlení. Městský soud rovněž poukázal na to, že stěžovatel přes výzvu obvodního soudu nedoplnil ani základní tvrzení ohledně toho, jakým způsobem byla výše žalované částky vypočtena a neoznačil žádné relevantní důkazy k prokázání žalobních tvrzení. Skutečnost, že městský soud uvedl, že není zřejmé, zda stěžovatel požaduje náhradu škody či nemajetkové újmy, přestože stěžovatel uvedl, že uplatňuje majetkovou škodu, nic nemění na tom, že ani tuto stěžovatel ve svém podání dostatečně neobjasnil.

10. Nejvyšší soud v napadeném usnesení pak s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi dostatečně vysvětlil, proč dovolání odmítl pro nepřípustnost. Vyjádřil se i k absenci zkoumání podmínky předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., když uvedl, že k nedoručení žaloby žalované přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Ústavní soud dodává, že o stěžovatelem zahájeném řízení soud neinformoval vedlejší účastnici, neboť neměl postaveno najisto, zda stěžovatel odstraní vady a žaloba bude projednatelná. Obvodní soud žalobu shledal neprojednatelnou, zkoumání předběžného uplatnění nároku (který žalobce ostatně ani dostatečně nevymezil) tak nebylo na místě.

11. Ústavní soud v posuzované věci nepovažuje napadená rozhodnutí za neodůvodněná, přepjatě formalistická či svévolná a z těchto důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2026

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.