Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Homolkové, zastoupené Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem, sídlem Vodní 90, Domažlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2026 č. j. 26 Cdo 976/2026-151, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 18 Co 250/2025-98 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. července 2025 č. j. 8 C 33/2025-51, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni, a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a městyse X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Vedlejší účastník se jako vlastník nájemního bytu domáhal po stěžovatelce vyklizení bytu. Protože se smluvní strany nedohodly na podmínkách prodloužení nájemního vztahu, který skončil k 31. 12. 2024, stěžovatelka od 1. 1. 2025 byt užívá bez právního titulu. Okresní soud v Klatovech stěžovatelce uložil byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku.
2. Stěžovatelka proti rozsudku podala odvolání, ve kterém namítala nesprávné hodnocení provedených důkazů okresním soudem. Rozhodnutí podle ní není přiměřené ani spravedlivé, podporuje chování vedlejšího účastníka, které je v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl pro vady, neboť dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Neprodloužením nájemního vztahu porušil vedlejší účastník dobré mravy a zasáhl do práv stěžovatelky. Jednalo se o cílené zbavení nepohodlné nájemnice a využití pozice silnější smluvní strany. Stěžovatelka totiž poukazovala na jeho podivné praktiky při přidělování obecních bytů a nesprávné čerpání dotačních pobídek. Soud prvního stupně nesprávně zhodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich nesprávné závěry, když mj. ignoroval namítanou existenci finančních fondů k obecním bytům, na které stěžovatelka poukazovala, a do kterých zaslala nemalé finanční prostředky. Chyby v hodnocení důkazů nenapravil ani odvolací soud. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy nemohla samostatně vyjádřit a poukázat na pro řízení relevantní skutečnosti. Nejvyšší soud se jejím podáním nezabýval. Tím vším jí obecné soudy znemožnily svobodně a efektivně hájit její práva, zasáhly do práva na spravedlivý proces a porušily zásadu rovnosti zbraní.
III.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda práva stěžovatelky porušil Nejvyšší soud při odmítnutí dovolání. Judikatura Ústavního soudu je ustálena na tom, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání bylo vadné. Pokud by dovolání vadami netrpělo, poruší Nejvyšší soud právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 31). Naopak v případě vadného dovolání je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
6. Ústavní soud přezkoumal přiložené dovolání, ze kterého vyplývá, že stěžovatelka Nejvyššímu soudu nepoložila žádné otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž závisí napadená rozhodnutí. Stěžovatelka dovozuje přípustnost dovolání jednak z formulace poučení odvolacího soudu, jednak uvádí, že "rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a tato právní otázka by měla být Nejvyšším soudem vyřešena jinak, než ji řešil soud prvého stupně a odvolací soud". Žádnou právní otázku ale nikde blíže nespecifikuje. Nejvyšší soud své závěry přehledně odůvodnil v bodě 5 napadeného usnesení a proti jeho závěrům nelze z ústavního pohledu nic namítat.
7. V dovolacím řízení je dovolatel povinně zastoupen advokátem, a už jen proto lze na dovolání logicky klást vyšší nároky než na jiná podání před soudy nižších stupňů (viz zejména body 35 a 46 citovaného stanoviska pléna). S ohledem na podstatu dovolacího řízení lze na dovolatele klást nároky i co do argumentace, kterou předkládá dovolacímu soudu. Námitky stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jsou tak zjevně neopodstatněné. Námitkami směřujícími proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu se Ústavní soud nemohl zabývat pro nepřípustnost.
8. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu