Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Lízalem, advokátem, sídlem Pekárenská 54, Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. dubna 2026 č. j. 3 To 10/2026-15990 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. prosince 2025 č. j. 81 T 9/2025-15912, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Výrokem I napadeného rozsudku Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi stěžovatelem a státním zástupcem (dále též jen jako "dohoda"). Výrokem II byl stěžovatel na základě dohody uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, spáchaného formou účastenství, a byl mu uložen trest v trvání pěti let nepodmíněně, peněžitý trest a zákaz činnosti výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na deset let. Zároveň byla stěžovateli uložena podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinnost náhrady škody poškozené (České republice zastoupené Finančním úřadem pro Olomoucký kraj) ve výši 367 750, 74 Kč a dále povinnost zaplatit téže poškozené na náhradě zbylé majetkové škody téměř 99 milionů Kč.
2. Proti výroku o náhradě škody v části ukládající mu zaplacení zbylé škody podal stěžovatel odvolání. Tvrdil, že tato část výroku není v souladu s uzavřenou dohodou. S takovým rozsahem škody stěžovatel od počátku nesouhlasil, svůj postoj několikrát odůvodňoval, a to i na veřejném zasedání před krajským soudem. Tvrdil, že soud měl poškozenou odkázat s nárokem do občanskoprávního řízení. Vrchní soud v Olomouci odvolání zamítl. Prvostupňovému soudu podle něj nic nebránilo uložit stěžovateli povinnost k náhradě škody adhezním výrokem. Nárok byl poškozenou podrobně odůvodněn a vyčíslen. Obsah dohody musí vycházet ze zjištěného skutkového stavu na základě opatřených důkazů. Jestliže postačoval zjištěný skutkový stav pro rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele, nedává smysl, proč by obdobně nemohl postačovat k výroku o náhradě škody.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
4. Zdůrazňuje, že od počátku trestního řízení souhlasil pouze se škodou ve výši zmíněných cca 367 tisíc Kč. Původní znění dohody předložené krajskému soudu obsahovalo klauzuli, která výslovně odkazovala poškozenou se zbylým nárokem do občanskoprávního řízení. Ustanovení bylo z dohody vypuštěno až na nátlak krajského soudu po výhružce, že jinak dohodu neschválí. Výše škody nebyla žádným způsobem verifikována a neproběhlo o ní před krajským soudem dokazování. Uplatnění nároku poškozenou nic neprokazuje. Jestliže skutkový stav nebyl u výše škody spolehlivě důkazně prokázán, nebyl krajský soud oprávněn aplikovat § 228 odst. 1 trestního řádu a povinnost náhrady škody stěžovateli uložit. Údaj o výši škody v popisu skutku slouží výhradně ke sjednání dohody a nelze na jeho základě činit závěry o skutkovém stavu věci. Stěžovatel poukazuje, že jeho argumentace vychází z nosných důvodů nálezu ze dne 6. 12. 2022 sp. zn. III. ÚS 1420/22. Tímto nálezem za obdobných skutkových a právních okolností Ústavní soud zrušil rozhodnutí téhož vrchního soudu stanovující tehdejšímu stěžovateli povinnost nahradit škodu nad rámec dohody o vině a trestu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím Ústavní soud žádné protiústavní vady v postupu obecných soudů neshledal.
8. Právní institut dohody o vině a trestu představuje postup ústící ve významné zkrácení a zefektivnění trestního řízení, které je ovšem stejně jako v jeho standardní podobě ukončeno pravomocným rozhodnutím o vině a trestu obviněného. Podstatou institutu je dohodnutý kompromis mezi obviněným a státním zástupcem, jehož obsahem je doznání obviněného, že spáchal skutek, který je mu dáván za vinu, výměnou za mírnější trest.
9. Meze pravomoci soudu při rozhodování o vině a trestu obviněných jsou upraveny v § 314r trestního řádu. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení může soud při rozhodování o návrhu na schválení dohody o vině a trestu rozhodovat o skutku, jeho právní kvalifikaci, trestu a ochranném opatření pouze v rozsahu uvedeném v dohodě o vině a trestu. Podle § 175a odst. 6 písm. g) trestního řádu může být obsahem dohody mimo jiné i rozsah a způsob náhrady škody. Rovněž při rozhodování o nároku na náhradu škody je soud vázán rozsahem dohody o vině a trestu, neboť podle § 314r odst. 4 trestního řádu výrok o náhradě škody soud uvede v souladu s dohodou o vině a trestu, pokud s ní poškozený souhlasí, nebo s dohodou o vině a trestu, v níž dohodnutý rozsah a způsob náhrady škody odpovídá řádně uplatněnému nároku poškozeného.
10. Nedošlo-li však k dohodě o náhradě škody, neznamená to automaticky, že o nich nemůže soud nad rámec dohody o vině a trestu rozhodnout. V takovém případě má soud dvě možnosti. Je-li skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, postupuje podle § 228 trestního řádu (§ 314r odst. 4 věta druhá za středníkem) a nebrání-li tomu zákonná překážka, uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena (§ 228 odst. 1 trestního řádu). Není-li však skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, resp. není-li pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, postupuje soud podle § 229 trestního řádu a odkáže poškozeného do občanskoprávního řízení.
11. Stěžovatel odkazuje na použitelnost nosných důvodů nálezu sp. zn. III. ÚS 1420/22 na nyní posuzovanou věc. V nálezu učinil Ústavní soud několik obecných závěrů, které dopadají i na tento případ. Ústavní soud odmítl právní názor, že souhlas obžalovaného s dohodou o vině a trestu lze vztáhnout také na výši škody, která sice byla součástí skutkové věty, avšak v dané věci sloužila pouze k vymezení následku v podobě vzniklé škody, kterou bylo nutné v popisu skutku vymezit za účelem subsumpce pod zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu a na to navazující určení výše trestu. Obecný soud spolehlivost prokázání skutkového stavu ohledně výše škody prakticky odvodil jen ze skutkové věty. Přitom z protokolu o jednání o dohodě vyplývalo, že (tehdejší) stěžovatel prohlášení o vědomí dopadu uzavřené dohody učinil pouze ve vztahu k dohodě o vině a trestu, naopak uložení povinnosti k její náhradě výslovně odmítal. Navíc i státní zástupkyně v protokolu prohlásila, že o uplatněných nárocích poškozených bude soud rozhodovat samostatně, neboť vyčíslenou výši škody označila za spornou. Rozporovali ji ostatně i poškození, někteří dokonce tvrdili, že jim škoda vůbec nevznikla. Proto tehdy Ústavní soud učinil závěr, že byl-li skutek v dohodě popsán včetně vyčíslení výše škody, sloužil tento údaj výhradně ke sjednání dohody o vině a trestu. Založit pouze na tomto popisu skutku závěr o spolehlivě prokázaném skutkovém stavu věci však shledal Ústavní soud v rozporu se zásadou vyjádřenou v § 2 odst. 5 trestního řádu (srov. bod 47 nálezu). Jelikož nebyla splněna podmínka podle § 314r odst. 4 věty druhé za středníkem trestního řádu (skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán opatřenými důkazy), nemohl přistoupit k postupu podle § 228 trestního řádu, který soudu jinak umožňuje o náhradě škody rozhodnout.
12. Situace v citovaném nálezu a aktuální věci se shodují v tom, že obvinění se od počátku řízení neztotožňovali se stanovenou výší náhrady škody a povinnost k její náhradě nebyla ani součástí prvotního návrhu dohody o vině a trestu. Obdobně bylo ovšem vyčíslení škody součástí skutkové věty. Argumentace stěžovatele nicméně současně přehlíží (zamlčuje) zásadní rozdíly mezi oběma případy, dopadající na spolehlivost prokázání skutkového stavu ohledně výše škody. Zaprvé, opomíjí odlišný druh trestné činnosti. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1420/22 šlo o trestný čin podvodu, u kterého zjevně nepanovala shoda na přesné výši škody. V projednávané věci jde o škodu způsobenou krácením daně z přidané hodnoty. Ta byla však jednoznačně vyčíslena, ve skutkové větě jsou všechny úniky podrobně identifikovány až na úroveň jednotlivých daňových dokladů. U krácení daně předchází vyčíslení škody (nezaplacená daň) trestněprávním následkům, nikoliv že by škoda vznikla z jednání, které má znaky trestného činu (jako například u podvodu). Krátce shrnuto, přesná výše zkrácené daně je obligatorní součástí výroku o vině. Zadruhé, oproti situaci v citovaném nálezu měli výši škody za nespornou jak státní zástupce, tak poškozená. Zatřetí, výpočet škody v podstatě nezpochybňoval ani stěžovatel. Jeho námitky směřovaly spíše k individualizaci náhrady škody a odpovědnosti za ni (v tomto srov. také usnesení ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2806/21). Ve zkratce mu přišlo nespravedlivé, aby on v pozici tzv. bílého koně čelil celoživotně povinnosti uhradit (nezaplatitelnou) škodu shodně jako spoluobvinění, kteří celou trestnou činnost řídili a měli z ní vysoký zisk.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud nepovažuje za protiústavní závěr krajského soudu a vrchního soudu, že skutkový stav týkající se náhrady škody byl spolehlivě prokázán. Mohly tudíž stěžovateli i přes jeho nesouhlas a nad rámec uzavřené dohody uložit povinnost k náhradě škody v adhezním řízení podle § 228 trestního řádu. Je vhodné dodat, že tímto postupem obecné soudy v zásadě naopak následovaly nosné závěry nálezu ze dne 4. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 405/24. V něm Ústavní soud obecné soudy instruoval, že pokud zjištěný skutkový stav na základě (v přípravném řízení opatřených) důkazů a doznání obviněného postačují pro závěr, že se skutek stal, je trestným činem a spáchal jej obviněný, není důvodu, proč by takto zjištěný skutkový stav neměl být považován za dostatečný rovněž pro přiznání a výpočet náhrady škody (srov. zvláště bod 38 nálezu). Přestože napadené usnesení vrchního soudu na tento nález odkazuje a doslovně přebírá podstatné části jeho odůvodnění, ústavní stížnost dané argumenty opomíjí.
14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že postupuje-li obecný soud podle § 228 trestního řádu a rozhoduje o náhradě škody nad rámec dojednané dohody o vině a trestu, musí být o této skutečnosti jako o jednom z důsledků schválení dohody obviněný poučen a ve vztahu k uplatněným nárokům vyslechnut (nález sp. zn. IV. ÚS 405/24, bod 40). Vrchní soud dostatečně vysvětlil, jakým způsobem byly tyto podmínky ve věci naplněny a proč nemohlo být rozhodnutí krajského soudu pro stěžovatele překvapivé (srov. bod 39 napadeného usnesení).
15. Z výše předestřených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu