Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Luboše Brýly a Martiny Brýlové, zastoupených JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2026 č. j. 24 Cdo 391/2026-180, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. září 2025 č. j. 10 Co 180/2025-148 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. prosince 2024 č. j. 21 C 9/2024-127, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti FURTNECO s. r. o., sídlem Poličanská 1487, Praha 21 - Újezd nad Lesy, a 2. obchodní společnosti ALAJWY s. r. o., sídlem Sadová 176, Dolní Poustevna, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé, rodiče zesnulého jednatele (dále jen "zůstavitel") první vedlejší účastnice, se před obecnými soudy domáhali určení, že první vedlejší účastnice je vlastníkem nemovitosti v k. ú. X. Stěžovatelé určovací žalobu odůvodňovali tvrzením, že jsou dědici po zůstaviteli ve stále probíhajícím pozůstalostním řízení, a že druhá společnice a jednatelka první vedlejší účastnice převedla nemovitost z vlastnictví první vedlejší účastnice do vlastnictví druhé vedlejší účastnice, a namítali také absolutní neplatnost těchto převodních smluv. Okresní soud v Děčíně žalobu stěžovatelů zamítl jako neopodstatněnou, neboť řízení o pozůstalosti nebylo dosud skončeno a okruh dědiců ještě není uzavřen. Stěžovatelé tak nejsou aktivně legitimovaní a nemohou proto mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tomto řízení.
2. Rozsudek stěžovatelé napadli odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem neshledal důvodným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V projednávané věci není žádný z účastníků dědického řízení oprávněn spravovat pozůstalost, protože mezi nimi panuje dosud nevyřešený spor o dědické právo. Výsledek tohoto řízení by byl závazný jen pro jeho účastníky a nikoli pro soud a účastníky dědického řízení. Rozhodnutí vydané v řízení za neúplné účasti dědiců není objektivně způsobilé odstranit stav nejistoty v otázce určení vlastnického práva.
3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelů odmítl, neboť obecné soudy postupovaly v souladu s jeho ustálenou praxí a neshledal důvod, proč by měla být předmětná právní otázka posouzena odlišně. Stěžovatelé také namítali vady v řízení před soudy nižších stupňů, těmi se ale Nejvyšší soud odmítl zabývat, protože dovolání neshledal přípustným. Konstatoval však, že namítanou nepřezkoumatelností napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí, naopak zákonné požadavky kladené na obsah odůvodnění takového rozhodnutí splňuje.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí porušení svých ústavně zaručených práv, a to čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a porušení principu právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Již soud prvního stupně porušil jejich právo na spravedlivý proces, když v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že v řízení o určení vlastnického práva se otázka platnosti smlouvy posuzuje jako otázka předběžná, ale vůbec se jí nezabýval, nevypořádal se s námitkami stěžovatelů. Nepřipustil jimi navrhované důkazy ani neposkytl lhůtu pro doplnění dalších důkazních návrhů. Tím stěžovatelům znemožnil domoci se jejich práva jakožto dědiců v zákonem stanovené promlčecí době. Tvrdí, že soud měl přerušit řízení. Chybu nenapravil ani soud odvolací a jeho rozhodnutí je proto rovněž zatíženo vadou. Zmiňovaná procesní překážka není rozhodná za situace, kdy okruh dědiců sice nebyl formálně uzavřen, nicméně pouze z důvodu, že v předmětném řízení budou zůstavitelé buďto pouze dva (stěžovatelé) či tři (stěžovatelé spolu s jednatelkou první vedlejší účastnice). Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelů napadeným usnesením, kterým se prakticky vůbec nevypořádal s jimi předloženými dovolacími otázkami. Odůvodnění dovolacího soudu je natolik strohé, že je lze označit za nepřezkoumatelné, pouze opakuje argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Přístup Nejvyššího soudu je přepjatě formalistický a vykazující znaky libovůle. Jeho závěr o souladu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí je pouhé formální a kusé konstatování bez dostatečného odůvodnění.
5. Postupem Nejvyššího soudu i soudů nižších stupňů došlo k závažnému porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, práva rovnosti účastníků řízení a porušen princip právní jistoty. Stěžovatelům byl znemožněn přístup k soudu a k řádné ochraně jejich majetkových práv.
III.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ústavní soud nepřehodnocuje skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
7. Námitky stěžovatelů postrádají ústavněprávní přesah. Stěžovatelé opakují svou argumentaci použitou před obecnými soudy ohledně jejich aktivní žalobní legitimace, resp. naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví. Ústavní soud ale na závěrech obecných soudů neshledává vady, které by jeho kasační zásah odůvodňovaly. Základní závěr, že v případě existujícího a dosud nevyřešeného sporu o dědické právo nepřísluší žalobcům (tvrzeným dědicům) výkon správy pozůstalosti, a tedy ani aktivní legitimace k určovací žalobě týkající se vlastnického práva, není excesivní a z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní soud stejně tak neshledal, že byla napadenými rozhodnutími byla porušena zásada právní jistoty či rovnosti účastníků řízení, jak namítají stěžovatelé. Neúspěch stěžovatelů byl založen na základním východisku předčasnosti jejich žaloby z důvodu neukončeného dědického řízení. Okresní soud zdůvodnil, že se vzhledem k závěru o absenci aktivní legitimace některými tvrzeními nezabýval, resp. neprováděl k nim navržené důkazy (srov. bod 10 rozsudku okresního soudu). Na takovém závěru není nic neústavního.
8. Napadená rozhodnutí jsou sice stručná, nicméně nejsou nepřezkoumatelná a obsahují stěžejní důvody, které k jejich vydání vedly, jakož i vypořádání námitek stěžovatelů. Stejně tak Ústavní soud neshledal v jejich postupu jakoukoli libovůli, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo spočívající ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (k tomu srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
9. K námitkám týkajícím se unesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že neposuzuje, zda Nejvyšší soud měl dovolání věcně projednat, ale pouze zda jeho rozhodnutí obstojí z hlediska ústavních principů spravedlivého procesu (srov. např. usnesení ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3511/24, bod 6). V nyní posuzované věci Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelů nepřípustné, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Ohrazují-li se stěžovatelé proti formulaci Nejvyššího soudu obsažené v bodě 6 napadeného usnesení, neshledává Ústavní soud ani tuto námitku relevantní. Nejvyšší soud sice odkazuje na rozhodnou právní otázku (nikoli jednotlivé otázky, jak by si představovali stěžovatelé), všem dovolacím otázkám se ale fakticky věnuje v následujících bodech 7 až 10. Ústavní soud proto v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nenachází žádné vady zakládající protiústavnost.
10. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu