Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele D. M. F., státního příslušníka Polské republiky, t. č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Petrem Svítkem, advokátem, sídlem Krakonošovo náměstí 74, Trutnov, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 12. června 2026 č. j. 1 ZT 29/2026-187 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, oddělení obecné kriminality SKPV ze dne 5. června 2026 č. j. KRPH-112326-156/TČ-2025-051071-AP, za účasti Okresního státního zastupitelství v Trutnově a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, oddělení obecné kriminality SKPV, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označený policejní orgán zahájil dne 18. 3. 2026 trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 a 2 trestního zákoníku spáchaného formou pokračování v trestném činu podle § 116 trestního zákoníku a ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit (stručně řečeno) tím, že společně se spoluobviněným ve dvou případech odcizili motorové vozidlo - čtyřkolku (skutky uvedené pod body 3 a 4 usnesení o zahájení trestního stíhání).
3. Nyní napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 160 odst. 1 a 5 trestního řádu trestní stíhání stěžovatele rozšířeno o další skutky, jelikož se měl podílet na odcizení dalších tří čtyřkolek (skutky uvedené pod body 2 a 5 napadeného usnesení). Trestná činnost stěžovatele již byla kvalifikována jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku spáchaný formou pokračování v trestném činu podle § 116 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.
4. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, již státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou. Státní zástupce konstatoval, že dosud nashromážděné poznatky nasvědčují tomu, že se stěžovatel jako spolupachatel podílel na skutcích, které jsou mu nově kladeny za vinu. Poukázal na to, že spáchání stíhaných skutků stěžovatelem nasvědčují zejména záznamy o telekomunikačním provozu telefonního zařízení stěžovatele a dále pak analytická zpráva vypracovaná Oddělením kriminálního zpravodajství, expozitury v Olsztynie CBSP, týkající se pohybu mobilního zařízení stěžovatele.
5. Stěžovatel podal následně rovněž podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Vyrozuměním ze dne 16. 7. 2026 č. j. 2 KZT 360/2026-8 mu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové sdělila, že v postupu dozorového státního zástupce neshledala pochybení a podnět jako nedůvodný odložila.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu neobsahuje konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit jeho účast na stíhané trestné činnosti. Policejní orgán v odůvodnění usnesení toliko obecně odkazuje na kriminalisticky relevantní stopy, analýzu telekomunikačního provozu, kamerové záznamy a další výsledky prověřování, aniž by uvedl, jaké konkrétní poznatky z těchto důkazů vyplývají ve vztahu ke stěžovateli. V napadených rozhodnutích chybí konkrétní skutečnosti, které by jej spojovaly s trestnou činností, závěry orgánů činných v trestním řízení jsou založeny spíše na domněnkách a nepřímých úvahách než na konkrétních zjištěních.
7. Nedostatečné odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání se podle stěžovatele dotýká jeho práva na obhajobu, neboť nebyl seznámen s důvody, pro které je stíhán. Státní zástupce okresního státního zastupitelství se navíc nezabýval jeho námitkami dostatečně, z odůvodnění jeho rozhodnutí není patrný rozsah provedeného přezkumu a není z něj zřejmé, proč stížnostním námitkám nebylo vyhověno. Význam řádného přezkumu a dostatečného odůvodnění rozhodnutí je v posuzované věci o to větší, že stěžovatel byl v návaznosti na zahájení trestního stíhání vzat do vazby a po rozšíření trestního stíhání se zvýšila maximální doba trvání jeho vazby v přípravném řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud na tomto místě připomíná usnesení pléna ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26, v němž konstatoval, že podnět k výkonu dohledu (§ 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství) není procesním prostředkem ochrany práv obviněných ve věcech zahájení trestního stíhání. Případné podání podnětu k výkonu dohledu tak nemá žádný dopad na běh zákonné dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proti rozhodnutí dozorového státního zástupce podle § 160 odst. 7 trestního řádu. Stěžovatel v nynější věci podnět k výkonu dohledu vyčerpal v domnění, že jde o poslední procesní prostředek k ochraně jeho práva (bod 28 ústavní stížnosti). Na splnění procesních předpokladů řízení však tato skutečnost nemá vliv, neboť stěžovatel podal ústavní stížnost ve dvouměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí dozorového státního zástupce, a o včasnosti ústavní stížnosti proto není pochyb.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ve své dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít - v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny - jedině v zákonných mezích. Zároveň však doplnil, že toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (srov. usnesení ze dne 7. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3967/17, ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13 či ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06).
12. V minulosti opakovaně označil svou ingerenci do přípravného řízení trestního za nežádoucí, ne-li zcela nepřípustnou (srov. nález ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14, usnesení ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 394/22, ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2697/14, ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03). K přezkumu ve věcech zahájení trestního stíhání se proto Ústavní soud staví velmi zdrženlivě a ke kasačnímu zásahu přistupuje pouze ve výjimečných případech extrémní svévole, libovůle či flagrantního porušení základních práv. Pokud jde o ústavní stížnosti, které spočívají v polemice s důvodností zahájení trestního stíhání nebo v dílčích procesních či skutkových námitkách proti postupu policejního orgánu či státního zástupce, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen tehdy, jde-li ze strany orgánů činných v trestním řízení o zjevnou svévoli a hrozí-li stěžovateli neodvratná újma. Ústavněprávní přezkum je v přípravném řízení namístě zpravidla jen tehdy, pokud závažné nedostatky nemohou být napraveny v soudním stadiu trestního řízení (nález sp. zn. III. ÚS 2520/14, cit. výše, bod 31).
13. Ústavní soud důvod ke svému kasačnímu zásahu neshledal. Z usnesení policejního orgánu i dozorového státního zástupce je dostatečně zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že stíhaný trestný čin spáchal stěžovatel. K tomu nutno zdůraznit, že pro počáteční fázi trestního řízení nevyžaduje trestní řád absolutní jistotu o spáchání trestného činu, resp. plné prokázání viny, nýbrž postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se skutek stal a že jej spáchala konkrétní osoba. Podle odůvodnění napadených rozhodnutí orgány činné v trestním řízení opřely svůj závěr o osobě pachatele zejména o vyhodnocení záznamů telekomunikačního provozu obou obviněných, včetně analytické zprávy vypracované polským policejním orgánem, přihlédly rovněž ke kamerovým záznamům, jakož i ke kontextu jednání, pro které bylo zahájeno původní trestní stíhání obou obviněných již dne 18. 3. 2026. Dozorový státní zástupce v rozhodnutí o stížnosti dostatečně reagoval na námitky stěžovatele a vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru o tom, že byly naplněny podmínky § 160 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud neshledal v jím předestřených úvahách svévoli či jinou vadu, která by mohla mít za následek porušení základních práv stěžovatele.
14. Stěžovateli nelze přitakat v tom, že nebyl seznámen s povahou a důvody svého obvinění, jak vyžaduje čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Napadeným usnesením o zahájení trestního stíhání byl informován jak o důvodu obvinění (o skutcích, které měl spáchat), tak o jeho povaze (o právní kvalifikaci těchto skutků), (viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mattoccia proti Itálii ze dne 25. 7. 2000 č. 23969/94, bod 59; ve věci Penev proti Bulharsku ze dne 7. 1. 2010 č. 20494/04, bod 33). Čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy nevyžaduje, aby informace o důvodu a povaze obvinění nutně obsahovala popis důkazů, na nichž je obvinění založeno (rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci X. proti Belgii ze dne 9. 5. 1977 č. 7628/76; zpráva Evropské komise pro lidská práva ve věci Collozza and Rubinat proti Itálii ze dne 5. 5. 1983 č. 9024/80 a č. 9317/81, bod 114). Argumentace citovaným článkem Úmluvy proto nemůže obstát.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla zasažena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu