Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného JUDr. Miroslavem Chupáčem, advokátem, sídlem Klatovská třída 340/25, Plzeň, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 26. června 2026 č. j. ZT 69/2026-7, za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Policie České republiky (dále jen "policejní orgán") zahájila trestní stíhání stěžovatele pro skutek, který byl kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví a jako zločin vydírání. Stěžovatel měl na jízdním kole dojet poškozenou, která v dětské sedačce vezla svého nezletilého syna, a úmyslně a opakovaně narážet řídítky do jejího kola, v důsledku čehož poškozená s dítětem spadla na chodník. Při následném konfliktu jí měl vyhrožovat.
2. Stížnost stěžovatele státní zástupce nyní napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění uvedl, že k zahájení trestního stíhání postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti a trestná činnost nemusí být v této fázi jednoznačně prokázána. Konstatoval, že vedle výpovědi poškozené spis obsahuje i protokol o ohledání místa činu, fotodokumentaci a lékařské zprávy. K namítanému rozporu mezi výpověďmi poškozené uvedl, že rozdíly jsou dány odlišnou formou obou vyjádření: prvotní vyjádření poškozené bylo ústní, posléze sepsané policistou, druhé vyjádření poškozené již bylo ve formě úředního záznamu podle § 158 odst. 6 trestního řádu. Z prostého porovnání těchto vyjádření nelze usuzovat na snížení věrohodnosti poškozené; věrohodností poškozené se policejní orgán bude zabývat v dalším průběhu vyšetřování. Motiv poškozené ke křivému obvinění policejní orgán neshledal. Zdůraznil, že obecná věrohodnost stěžovatele je snížena, neboť jde o osobu soudně trestanou se dvěma záznamy v evidenci Rejstříku trestů, nacházející se navíc ve zkušební době podmíněného odsouzení. V závěru svého usnesení státní zástupce připustil, že policejní orgán své úvahy hlouběji k věrohodnosti poškozené nepopsal.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že dne 14. 7. 2026 podal ke Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni žádost o přezkoumání postupu státního zástupce podle § 157a trestního řádu. Krajské státní zastupitelství toto podání vyhodnotilo jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona a sdělilo, že jej předloží Ministerstvu spravedlnosti. Tento postup podání ústavní stížnosti nebrání (viz bod 38 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26).
4. Namítá, že o jeho stížnosti rozhodl státní zástupce, který byl z rozhodování ex lege vyloučen podle § 30 odst. 3 věty druhé trestního řádu, neboť před vydáním usnesení policejního orgánu věc s policejním orgánem konzultoval, podílel se na tvorbě použité právní kvalifikace a uložil policejnímu orgánu pokyn, aby postupoval právě takto. Napadené usnesení o zahájení trestního stíhání proto podle stěžovatele není výsledkem samostatné činnosti policejního orgánu, nýbrž důsledkem pokynu státního zástupce. Státní zástupce tak ve svém důsledku rozhodoval o vlastním předchozím postupu, čímž byl popřen princip dvojinstančního rozhodování. Poukazuje na porušení § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu a odkazuje také na nález ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14.
5. Stěžovatel upozorňuje, že státní zástupce sám připustil, že policejní orgán v odůvodnění své úvahy dostatečně nepopsal, přesto však jeho usnesení potvrdil. V tom spatřuje porušení § 134 odst. 2 trestního řádu. V daném případě jde podle stěžovatele o situaci "tvrzení proti tvrzení". Státní zástupce založil závěr o stěžovatelově snížené věrohodnosti na jeho trestní minulosti, konkrétně na dvou záznamech v Rejstříku trestů z poslední doby a na tom, že v době rozhodování státního zástupce se stěžovatel nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení za násilnou trestnou činnost. Namítá, že trestní minulost nesmí sloužit jako kritérium věrohodnosti; takový postup je podle něj diskriminační a porušuje presumpci neviny i pravidlo in dubio pro reo. V této souvislosti poukazuje na porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Namítá též, že se státní zástupce nevypořádal s rozpory mezi ranní a odpolední výpovědí poškozené učiněné v jednom dni. Odkazuje na nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16. Tvrdí, že existují toliko důkazy prokazující, že poškozená spadla (resp. že se zranila), nikoli důkazy o úmyslu stěžovatele spáchat protiprávní jednání (podle stěžovatele absentuje též příčinná souvislost). Závěr o spáchání trestného činu vydírání podle něj postrádá podklad k subjektivní i objektivní stránce a mezi provedenými důkazy a právními závěry je extrémní nesoulad. V dané věci nebylo prokázáno ani důvodné podezření podle § 160 trestního řádu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předně uvádí, že ve své ustálené rozhodovací praxi uplatňuje k zásahům do přípravného řízení, a to zejména do samotného institutu zahájení trestního stíhání, princip sebeomezení. Kasační zásah je namístě pouze ve výjimečných případech zjevné svévole orgánů činných v trestním řízení. Jak vyplývá mj. i z nálezu sp. zn. III. ÚS 2520/14, pro zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že trestný čin spáchala konkrétní osoba, a nevyžaduje se praktická jistota o spáchání činu. V této počáteční fázi trestního řízení nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat komplexní a vyčerpávající hodnocení důkazů, které je vyhrazeno až pro případné hlavní líčení před soudem.
8. První klíčová námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že státní zástupce, který rozhodoval o stížnosti, byl vyloučen podle § 30 odst. 3 věty druhé trestního řádu, neboť měl policejnímu orgánu před vydáním usnesení poskytnout závaznou konzultaci a pokyn k dalšímu postupu. Z obsahu předloženého spisového materiálu policejního orgánu ani z napadeného rozhodnutí však existence jakéhokoliv závazného pokynu státního zástupce vůči policejnímu orgánu nevyplývá. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 není případný. V citovaném nálezu státní zástupce předtím dal policejnímu orgánu pokyn k zahájení trestního stíhání. Pouhá předchozí konzultace policejního orgánu se státním zástupcem týkající se dalšího postupu či právní kvalifikace však sama o sobě nepředstavuje souhlas ani pokyn k zahájení trestního stíhání, a nezakládá proto vyloučení státního zástupce podle § 30 odst. 3 věty druhé trestního řádu. Na tuto odlišnost výslovně poukázal Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 2048/21. Dále je nezbytné pro úplnost zdůraznit, že hodnocení tvrzené podjatosti či vyloučení státních zástupců v přípravném řízení podléhá přezkumu Ústavního soudu až po pravomocném skončení věci (k tomu viz např. usnesení ze dne 19. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1260/24 či ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1900/25).
9. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení a dotčení principu presumpce neviny. Podstatou této námitky je skutečnost, že státní zástupce sám připustil, že policejní orgán v usnesení své úvahy o jednání stěžovatele hlouběji nepopsal. Závěr o snížené věrohodnosti stěžovatele (v reakci na tvrzení stěžovatele o nevěrohodnosti poškozené) naopak státní zástupce založil mj. na jeho sklonu páchat i násilnou trestnou činnost. Na rozdíl od situace řešené ve stěžovatelem odkazované věci sp. zn. III. ÚS 511/02 však není nyní napadené usnesení nepřezkoumatelné. Státní zástupce své rozhodnutí opřel o výpověď poškozené, které odpovídají i objektivní materiální důkazy, jako jsou doložené lékařské zprávy, protokol o ohledání místa činu a fotodokumentace. Tvrzené rozpory ve výpovědi poškozené státní zástupce racionálně vysvětlil rozdílnou formou prvotního spontánního sdělení a následného podrobnějšího záznamu o podaném vysvětlení, přičemž konstatoval, že detailní ověření věrohodnosti poškozené v procesním postavení svědka bude teprve předmětem dalšího vyšetřování za možné účasti obhájce stěžovatele.
10. Pokud stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 520/16 a dovozuje z něj, že za důkazní situace "tvrzení proti tvrzení" postupovaly orgány činné v trestním řízení nezákonně a diskriminačně, nelze tuto argumentaci plně akceptovat. Závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 se uplatní při rozhodování o vině a trestu obviněného. Aplikovat stejná měřítka důkladnosti již na samotný počátek trestního stíhání by fakticky znemožnilo vyšetřování jakéhokoliv jednání, které by nemohly popsat další nezúčastněné osoby nebo by nebylo zachyceno technickým záznamovým prostředkem. Pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání je plně dostatečné, pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin. Skutečnost, že v daný moment stojí proti sobě verze poškozené o úmyslném narážení řídítky do jejího kola při jízdě a o následném vyhrožování a verze obviněného o pádu poškozené v důsledku úleku ze samotného oslovení stěžovatelem, postupu trestního stíhání nebrání. Verze poškozené ostatně není nijak technicky vyloučena a je materiálně podložena následky události.
11. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů konstatuje, že napadeným usnesením státního zástupce nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Své věcné námitky týkající se procesního hodnocení věrohodnosti zúčastněných osob, absence důkazů o vydírání i samotné právní kvalifikace skutku bude mít stěžovatel možnost plně uplatnit v průběhu trestního řízení.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu