Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Fixy, zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavem Šmardou, advokátem, sídlem Masarykova třída 922/8, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2026 č. j. 30 Cdo 3339/2025-92 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2025 č. j. 20 Co 210/2025-69, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel požadoval vůči státu zaplacení částky 126 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 214/2018 (dále též jen "posuzované řízení"). Projednávání této věci bylo podle stěžovatele nespravedlivé a necitlivé a trvalo neúměrně dlouhou dobu 5 let a 4 měsíce.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 3. 2025 č. j. 15 C 176/2024-45 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 54 187,50 Kč (výrok I) a zamítl žalobu co do zbylé částky ve výši 71 812,50 Kč (výrok II).
4. K odvolání obou účastníků řízení ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I) a ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že žalobu ohledně částky 54 187,50 Kč zamítl (výrok II). Městský soud konstatoval, že délku řízení ovlivnilo maximální využití opravných prostředků a s tím spojená instančnost řízení. Dvojinstanční bylo též rozhodování o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků. Význam řízení pro stěžovatele městský soud označil za standardní.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel v rozsahu měnícího výroku II i výroku III o náhradě nákladů řízení dovoláním, které Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se vymezuje vůči závěru soudů odůvodňujícímu zamítnutí jím podané žaloby. Rozporuje, že by se posuzované řízení týkalo složité věci. Tento závěr považuje za nadsazený a nesprávný. Má za to, že se soudy neřídily stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Argument, že bylo posuzované řízení trojstupňové podle jeho názoru neobstojí, neboť ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu došlo pouze z důvodu pochybení v předchozím průběhu tohoto posuzovaného řízení. Upřesňuje, že podstatnou příčinou délky řízení byla chybná právní úvaha soudu, nikoliv obsáhlé provádění dokazování či obstrukční praktiky účastníků řízení. Stěžovatel odkazuje na nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21, z nějž se podává, že instančnost řízení, jež je posuzována v rámci kritéria složitosti věci, nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného tam, kde byla nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, které lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Uvádí, že "není rozhodné, kolikrát byla věc na jednotlivých stupních projednávána ani jak dlouho řízení celkově trvalo, ale výlučně to, z jaké příčiny se tak dělo; zda proto, že věc svou povahou opakované posouzení vyžadovala, anebo proto, že byla posouzena vadně." Zdůrazňuje, že k prodloužení řízení žádným způsobem nepřispěl. Namítá, že městský soud nepřípustně ztotožnil příčinu a následek, rozporuje závěr, že uplatňoval zjevně promlčený nárok, tudíž nemohl být v objektivní nejistotě ohledně výsledku řízení, přičemž poukazuje na nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23. Řízení se podle jeho názoru protahovalo po dobu přesahující dva roky kvůli posouzení otázky promlčení, načež se ukázalo, že žaloba neobstojí z důvodu, který s promlčením nesouvisí a který byl podle vyjádření nalézacího soudu zjistitelný již ze samotného obsahu žaloby.
7. Stěžovatel shrnuje, že soudy odůvodňovaly opakované rozhodování za projev složitosti věci, ačkoliv jeho jedinou příčinou bylo nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů. Současně soudy vyložily kritérium instančnosti řízení v neprospěch stěžovatele, ačkoliv opakované projednávání věci bylo přičitatelné výlučně soudům samotným. V tomto postupu spatřuje stěžovatel vadu odůvodňující kasační zásah Ústavního soudu.
III.
Splnění podmínek řízení
8. Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu v celém rozsahu. Jak ovšem vyplývá z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jeho dovolání směřovalo toliko proti výroku II a nákladovému výroku III rozsudku městského soudu. Potvrzující výrok I rozsudku městského soudu však stěžovatel dovoláním nenapadl. Ve vztahu k této části rozhodnutí městského soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků. Ostatní podmínky řízení před Ústavním soudem jsou splněny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, dojde-li k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Takové pochybení Ústavní soud v této věci neshledal.
10. Ačkoliv stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva.
11. Odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá ústavněprávně požadovaným standardům, je zpracováno pečlivě a odpovídá argumentaci stěžovatele. Soudy při posouzení složitosti věci, coby kritéria hodnocení přiměřenosti délky řízení, zohlednily instančnost řízení. Jak již uvedl Nejvyšší soud, v daném řízení (srov. výše bod 2 tohoto usnesení) nedošlo na straně soudů k pochybení, které by zapříčinilo prodloužení tohoto řízení, či by k němu alespoň přispělo. Tímto pochybením by bylo např. zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, nebo identifikování závažného rozporu postupu orgánu veřejné moci s procesními předpisy (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 3; rozsudek městského soudu, bod 9).
12. Klíčovou námitku, tj. námitku nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se promlčení, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, kterou stěžovatel uplatňuje i nyní v ústavní stížnosti a kterou dokládá pochybení soudů prodlužující posuzované řízení, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustnou, neboť ji stěžovatel vznesl až v dovolání. Ani tento závěr nepovažuje Ústavní soud za ústavněprávně deficitní.
13. V občanském soudním řízení se totiž uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. Žalobce musí tvrdit a prokázat skutečnosti, které jsou pro jeho nárok rozhodující. To se ovšem v nyní posuzované věci nestalo, což Ústavní soud ověřil z přiloženého odvolání. Ústavní soud již dříve konstatoval, že § 212a odst. 1 občanského soudního řádu sice odvolacímu soudu umožňuje přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, toto ustanovení ovšem nelze vykládat ve smyslu povinnosti odvolacího soudu se v odvolání neuplatněnými námitkami zabývat. Samotná skutečnost, že se odvolací soud otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, proto nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 2726/25, bod 10). Řečeno ještě jinak, rozhodnutí městského soudu z pohledu otázky týkající se vzájemného vztahu kritérií složitosti řízení a tvrzeně nesprávného postupu orgánu veřejné moci nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li žalobce - stěžovatel s námitkou, která z této otázky vychází, až v dovolání. Závěr Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. Jestliže tuto námitku stěžovatel v předchozím řízení neuplatnit procesně korektním způsobem, nemůže se jí nyní s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zabývat ani Ústavní soud.
14. Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k výroku I rozsudku městského soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu