Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kořínka, zastoupeného JUDr. Janem Choděrou, sídlem Malá Štěpánská 2033/8, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2026 č. j 28 Cdo 1213/2026-641 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2026 č. j. 11 Co 394/2025-619, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jaroslava Kořínka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel a vedlejší účastník řízení jsou bratři a vlastní spolu rodinný dům. Každý je vlastníkem spoluvlastnického podílu o ideální velikosti 1/2. Stěžovatel nechal v přízemí domu vytvořit samostatný vstupní vchod se schodištěm do prvního patra. A to bylo prapříčinou současného sporu. V důsledku vybudování vchodu neměl stěžovatelův bratr přístup do prvního patra, kde byl mj. byt. Jinak řečeno, stěžovatelův bratr měl jen přístup do přízemí rodinného domu (vyjma té části přízemí, kde se nachází vchod se schodištěm do prvního patra) a nikam jinam. Stěžovatel podle jeho bratra nadužíval společnou věc a tím se bezdůvodně obohatil (§ 2991 občanského zákoníku).
2. Proto bratr stěžovatele zažaloval a zčásti uspěl. Obvodní soud pro Prahu 8 mu vyhověl co do částky 75 tis. Kč (výrok I), zbývající část nároku co do částky 495 tis. Kč zamítl (výrok II). Rovněž mu přiznal náhradu nákladů řízení (výrok III) [rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 6. 2025 č. j. 9 C 301/2018-580].
3. Městský soud v Praze bratrovu odvolání vyhověl a napadeným rozsudkem zvýšil přiznanou částku na konečných 197 tis. Kč, resp. změnil výrok II rozsudku obvodního soudu tak, že stěžovatel musí zaplatit ještě 121 tis. Kč. Městský soud mírně korigoval výpočet, který provedl obvodní soud. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Bez úspěchu, Nejvyšší soud jej odmítl: jednak pro neuvedení předpokladů přípustnosti, jednak pro nepřípustnost.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že jeho případ je svými okolnostmi výjimečný. Byl to on, kdo vynaložil nemalé prostředky na údržbu a zvelebení nemovité věci. Naopak, jeho bratr se o nic nezajímal, nic nevynaložil a chce jen těžit z nastalé situace. Proto je žaloba šikanózní, použití § 1120 odst. 1 občanského zákoníku není namístě a vůbec celá věc se příčí dobrým mravům. Podle stěžovatele je zcela běžné, že zděděnou nemovitou věc užívá výlučně jeden ze spoluvlastníků (zde myšleno jeden z dědiců) a ostatní ji mají opustit, aniž by se ale "vzdali" spoluvlastnického podílu. Stěžovatel rovněž kritizuje nákladový výrok.
5. Ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud úvodem předesílá, že skutkové okolnosti nynější věci nejsou ničím výjimečné. Ba naopak, jde o učebnicový příklad, na který zákonodárce při tvorbě občanského zákoníku myslel. Ústavní soud neví, odkud stěžovatel dovozuje jím popsanou běžnou praxi, že jeden z dědiců věc vůbec neužívá. Každopádně je takový názor v hrubém rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny. Vlastnictví každého spoluvlastníka má stejný zákonný obsah a ochranu. Ústavní princip rovné ochrany vlastnického práva prozařuje celou zákonnou úpravou spoluvlastnictví. Spoluvlastník má sice právo k celé společné věci, jeho právo ale současně omezuje stejné právo jiného spoluvlastníka. Proto spoluvlastník nesmí užívat společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, pokud se nedohodne s ostatními. V opačném případě se bezdůvodně obohacuje na úkor zbývajících spoluvlastníků (takto důrazně stanovisko pléna ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, bod 17).
7. Není pochyb, že stěžovatel zřízením vstupu do prvního patra užíval rodinný dům nad rámec svého podílu (v zásadě celé první patro a část přízemí), a to bez předchozí dohody (srov. poslední věta bodu 11 rozsudku městského soudu). Tento skutkový závěr stěžovatel ostatně nepopírá. Že jeho bratr se nijak nepodílí na správě společné věci či že nikdy nejevil zájem o rodinný dům, neopravňuje stěžovatele, aby fakticky vyloučil svého bratra z užívání rodinného domu (shodně rozsudek NS ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. 28 Cdo 2462/2022, bod 12). Proto o zneužití práva či rozporu s dobrými mravy nemůže být řeč.
8. Výrok o náhradě nákladů řízení ústavně obstojí. Městský soud zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení ovládá zásada úspěchu (srov. bod 21 rozsudek městského soudu). Pokud účastník uspěje jen zčásti, promítne se to do nákladového výroku (neúspěch se odečte od neúspěchu). Existují ovšem situace, kdy částečný neúspěch nebrání, aby civilní soudy přiznaly plnou náhradu nákladů řízení, například pokud civilní soudy nemohly věcně rozhodnout bez znaleckého posudku. V takovém případě má úspěšná strana nárok na plnou náhradu nákladů řízení, i když civilní soudy jim formálně nevyhověly v plném, resp. žalovaném rozsahu (obsáhle nedávno nález ze dne 18. 12. 2025 sp. zn. III. ÚS 1292/25, body 17 až 25).
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu