Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Marka Nespaly, advokáta, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2026 č. j. 3 To 22/2026-25466 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2026 č. j. 48 T 3/2013-25439, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel byl v trestní věci obviněného (nyní již odsouzeného) ustanoven obhájcem. Po skončení řízení přiznal Městský soud v Praze napadeným usnesením stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 521 673,30 Kč včetně DPH a uložil mu vrátit přeplatek na vyplacených zálohách ve výši 28 326,70 Kč. Městský soud stěžovateli nepřiznal zejména výlohy obhájce, cestovné a náhradu za promeškaný čas. Výlohy a jízdní doklady stěžovatel podle soudu nedoložil a u cest motorovým vozidlem poukázal na to, že stěžovatel má jako advokát sídlo v Praze, tudíž cesty za účelem provedení úkonů v Praze nezakládají nárok na cestovné ani na náhradu za promeškaný čas. Náhradu za promeškaný čas městský soud nepřiznal také proto, že z doložené faktury nebylo rozpoznatelné, zda je účtována za ztrátu času při cestě či při samotném úkonu.
2. Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl, že stěžovateli přiznává odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 537 725,16 Kč včetně DPH, do výše 16 546,36 Kč ji naopak nepřiznává a ukládá mu vrátit přeplatek 12 274,84 Kč včetně DPH. Vrchní soud shledal důvodnými námitky stěžovatele týkající opomenutého úkonu ze dne 14. 6. 2011, časového rozsahu výslechů ze dne 26. 4. 2012 a cestovného veřejnou dopravou (jízdní doklady byly podle vrchního soudu ve spise založeny). V tomto rozsahu tedy odměnu navýšil. Naopak jako nedůvodnou shledal námitku týkající se nákladů za použití motorového vozidla a náhrady za promeškaný čas. Rozhodné je sídlo advokáta v Praze [§ 39 odst. 2 trestního řádu a § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], a proto použití vozidla k cestám jen po Praze nárok na náhradu nezakládá. K náhradě za promeškaný čas dodal, že nárok musí být vyúčtován přezkoumatelným způsobem a nelze po soudu požadovat, aby zpětně z faktury a rozsáhlého spisu dovozoval, zda a v jakém rozsahu ke ztrátě času došlo.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými usneseními byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jádrem stěžovatelovy stížnosti je nesouhlas s tím, že mu nebyla přiznána náhrada za promeškaný čas strávený na cestách za účelem provedení úkonů právní pomoci ve výši 50 336 Kč včetně DPH. Městský soud pochybil, pokud nepřiznání části stěžovatelem nárokovaného plnění odůvodnil údajnou nejednoznačností faktury, ačkoli rozhodnou přílohou podání bylo podrobné vyúčtování ve formě chronologické tabulky a jízdní doklady, které byly prokazatelně přiloženy (stěžovatel uvedenou situaci srovnává s opomenutým důkazem). Stěžovatelem vymezený promeškaný čas činil zpravidla šest hodin, a u výslechů zahajovaných v ranních hodinách jej proto nelze vysvětlit ničím jiným než cestou k úkonu, nikoli zpožděním orgánu či přestávkou. Libovůli stěžovatel spatřuje i v tom, že městský soud neuznal řádně doložený promeškaný čas na cestě k úkonu, avšak z vlastní iniciativy stěžovateli dopočítal a přiznal nenárokovaný promeškaný čas mezi úkony v částce 1 936 Kč.
4. Vrchní soud dílčí pochybení městského soudu sice napravil, u náhrady za promeškaný čas se však bez bližšího přezkumu ztotožnil s napadeným usnesením. Argument nepřezkoumatelnosti jím uplatněného nároku odmítá jako rozporný se zásadou materiální pravdy, neboť vyúčtování pocházelo z počítačového programu užívaného přes čtrnáct let a dosud vždy postačovalo. Vrchní soud uznal cestovné za cesty z Prahy do Českých Budějovic, avšak neuznal náhradu za čas na týchž cestách strávený. Pokud soudy hodnotily stěžovatelem dodané podklady jako nedostatečné, měly stěžovatele vyzvat k doplnění návrhu. Opomenutí předložených listin zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Rozpor právních závěrů se skutkovými zjištěními svědčí o libovůli neslučitelné se zásadou právního státu. Soudy zasáhly do jeho legitimního očekávání a majetkové sféry. Jako ustanovený obhájce plní povinnost státu zajistit právo obviněného na obhajobu (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny). Krácení odměn bez řádného odůvodnění může ohrozit právo nemajetných osob na kvalitní právní zastoupení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, nemusí být zastoupen jiným advokátem (srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Pokud ale stěžovatel ústavní stížností žádá zrušit rovněž usnesení městského soudu, které již bylo rozhodnutím vrchního soudu v celém rozsahu zrušeno, pak k rozhodování o ústavnosti rozhodnutí městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud k problematice nákladů řízení přistupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť spor o náklady, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. Soudní rozhodnutí o nákladech řízení podrobuje Ústavní soud pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu (srov. nález ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25). Samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody účastníků (srov. např. nález ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2216/23, bod 16). Ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (srov. stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34). Žádné takové okolnosti však Ústavní soud neshledal, a stěžovatel je ani netvrdí.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje mj. na nález ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 49/24, který akcentoval systémový rozměr odměňování ustanovených obhájců. Ústavní soud však konstatuje, že závěry tohoto nálezu na nyní posuzovanou věc nedopadají. Vrchní soud nárok stěžovatele paušálně neodmítl ani jej nezkrátil extrémním způsobem bez jakéhokoli odůvodnění. Vrchní soud naopak část uplatněných nároků stěžovateli přiznal, napravil dílčí pochybení městského soudu a nepřiznání zbylé částky podepřel konkrétními skutkovými a právními argumenty. V nyní posuzované věci nejde o zpochybnění institutu práva na odměnu ustanoveného obhájce, nýbrž o věcnou polemiku týkající se správnosti dílčích položek vyúčtování, resp. dostatečnosti tvrzení a doložení některých nákladů.
9. Stěžovatel dále namítá, že soudy formalisticky odkázaly na jeho sídlo v Praze. Vrchní soud nepostupoval svévolně, nýbrž se v souladu s dikcí § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu opřel o judikaturu uplatňovanou obecnými soudy. Podle ní je použití osobního automobilu účelné zásadně pouze tehdy, směřuje-li cesta do místa odlišného od sídla advokátní kanceláře. Odmítnutí náhrady nákladů za cesty vozidlem v místě sídla advokáta (nebo jeho bydliště) za těchto okolností nedosahuje ústavněprávní dimenze odůvodňující zásah Ústavního soudu.
10. Jádrem stěžovatelovy argumentace je pak nesouhlas s tím, že mu nebyla přiznána náhrada za promeškaný čas v celkové výši 50 336 Kč, přičemž soudy pochybily, pokud svá rozhodnutí založily na nejednoznačnosti či nejasnosti předložených podkladů. Požadavek vrchního soudu, aby byl nárok vyúčtován transparentně, aniž by soud musel sám složitě rekonstruovat nárok na náhradu za ztrátu času z kombinace faktury, poznámek stěžovatele a rozsáhlého spisu, je ústavně akceptovatelný. Vrchní soud pochybení městského soudu týkající se opomenutí ve spisu založených dokladů napravil. Všechny argumenty stěžovatele věcně přezkoumal, pouze se s nimi neztotožnil. Jeho závěry v rovině pouhé věcné správnosti Ústavní soud nepřezkoumává.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu