Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, sídlem Na Křivině 1363/4, Praha 4 - Michle, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2026 č. j. 14 To 314/2026-49 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. června 2026 č. j. 33 Nt 3/2026-36, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o vazbě s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 1, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo dne 16. 9. 2025 zahájeno trestní stíhání pro zločin týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) trestního zákoníku, zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku dílem spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku, jichž se měl stěžovatel dopustit jednáním popsaným v napadených rozhodnutích. Následně bylo dne 30. 3. 2026 trestní stíhání stěžovatele rozšířeno o přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 a 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 a pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025.
3. Dne 15. 9. 2026 byl stěžovatel podle § 76 odst. 1 trestního řádu zadržen a usnesením ze dne 17. 9. 2026 vzat do vazby.
4. Napadeným usnesením ze dne 15. 6. 2026 rozhodoval Okresní soud Praha-západ o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby spolu s návrhem státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě. Okresní soud rozhodl tak, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Žádost stěžovatele zamítl, nepřijal písemný slib stěžovatele jako náhradu za vazbu, nepřijal dohled probačního úředníka za současného uložení výkonu elektronické kontroly a uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, nepřijal nabídku peněžité záruky ve výši 1 000 000 Kč jako náhradu za vazbu, konečně nepřijal ani předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenými za současného uložení výkonu elektronické kontroly. Okresní soud dospěl k závěru, že dosud shromážděné důkazy podporují závěr o důvodnosti trestního stíhání, přičemž mimo jiné poukázal na nové poznatky vyplývající z vypracovaných znaleckých posudků. Síla samotného podezření podle okresního soudu nikterak nezeslábla a důvody pro další trvání vazby jsou naopak v danou chvíli silnější a konkrétnější. Okresní soud rovněž shledal naplnění vazebních důvodů ve vztahu k vazbě útěkové i předstižné. Naplnění důvodu vazby útěkové založil předně na skutečnosti, že je stěžovatel v řízení ohrožen citelným trestem (okolo 8 let), současně je ohrožen tím, že mu bude nařízen původně podmíněně odložený trest ve výměře 3 let uložený v dřívějším trestním řízení. Stěžovatel podle okresního soudu nemá natolik pevné vazby v České republice, vlastní nemovitosti v zahraničí, má dostatečné finanční prostředky, které by mu umožnily vycestovat. Naplnění důvodu vazby předstižné označil okresní soud za silnější, přičemž poukázal na to, že u stěžovatele šlo o dlouhodobé jednání se stupňující intenzitou, které lze považovat za mimořádně nebezpečné a potenciálně život ohrožující. Nahrazení vazby jakýmkoliv z alternativních opatření nepovažoval okresní soud za dostačující.
5. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Praze tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu stran důvodnosti trestního stíhání, jakož i naplnění vazebních důvodů a nemožnosti nahradit vazbu mírnějšími prostředky. Shledal rovněž, že okresní soud naplnil požadavky vyplývající z doktríny zesílených důvodů vazby.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zdůrazňuje, že je ve vazbě již deset měsíců. Za této situace již není možné další trvání omezení osobní svobody odůvodnit pouze skutečnostmi, které existovaly již v době rozhodnutí o vzetí do vazby v září 2025. Přesto soudy založily podstatnou část svých rozhodnutí na shodné argumentaci, která byla uváděna na počátku trestního řízení, a odůvodnění jejich rozhodnutí jsou v podstatě téměř doslovnou kopií usnesení o vzetí do vazby. S otázkou délky trvání trestního řízení se soudy nevypořádaly. Trestní řízení přitom podle stěžovatele trpí nedůvodnými průtahy, přípravné řízení mělo být dávno ukončeno.
7. Soudy navíc podle mínění stěžovatele předjímají hodnocením důkazů budoucí rozhodnutí o vině a hrozícím trestu. Dosud provedené důkazy hodnotí výhradně v jeho neprospěch. Svědecké výpovědi, které důvodnost trestního stíhání zpochybňují, soudy ignorují.
8. Stěžovatel poukazuje na nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby. Nesouhlasí s tím, že okresní soud při hodnocení útěkového vazebního důvodu zohlednil hrozbu nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Rozporuje způsob, jakým soudy zohlednily skutečnost, že je poškozeným poskytována policejní ochrana a má za to, že nejsou dány skutečnosti dokládající naplnění důvodu vazby předstižné. Soudy se navíc podle stěžovatele nevypořádaly dostatečně s možností nahradit vazbu jinými mírnějšími opatřeními.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a v řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud není další instancí v systému trestního soudnictví a rozhodnutí trestních soudů je oprávněn přezkoumat výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
10. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení (srov. nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny (nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96).
11. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že je především úkolem obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace konkrétní trestní věci, jakož i stadia, ve kterém se věc nachází, a na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu posoudily, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak (srov. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96). Do rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (srov. např. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000, ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02, ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1926/10 nebo ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14). Rozhodnutí o vazbě musí splňovat obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz nález ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2498/23, bod 20).
12. Podle tzv. doktríny zesílených důvodů vazby musí obecné soudy respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody aprobovat, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření (srov. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost trestního stíhání při uvalení vazby mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu (srov. např. nálezy ze dne 8. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2987/22, ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13). Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že porušení práva na osobní svobodu může spočívat zvláště v tom, že soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné (srov. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13).
13. V nynější věci obecné soudy shora formulovaným požadavkům zcela dostály. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že důvodnost trestního stíhání je založena na dostatečném množství důkazů adekvátním dané fázi trestního řízení. Kromě výpovědi poškozené a její nezletilé dcery zmiňují obecné soudy rovněž výpověď zmocněnkyně JUDr. Slámové, či výpověď současné manželky stěžovatele, výsledky domovních prohlídek, výsledky odborných vyjádření a závěry znaleckých posudků. Obecné soudy se neopomněly zabývat ani důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele. Z textu jejich rozhodnutí je jasně patrno, že soudy vzaly v potaz celý komplex dosud shromážděných důkazů, k nimž se (s ohledem na fázi řízení) dostatečně podrobně vyjádřily, a objasnily, na základě jakých úvah dospěly k závěru o důvodnosti podezření ze spáchání trestných činů stěžovatelem. To vše s respektem k mnohokrát opakovanému axiomu, že každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoliv jistoty, jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení ze dne 18. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2663/23, ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19).
14. Obecné soudy se rovněž dostatečně vypořádaly s otázkou naplnění vazebních důvodů. U obou vazebních důvodů podrobně popsaly skutečnosti, o něž opřely své závěry, a reagovaly na námitky, které stěžovatel v řízení předkládal. Výtky, kterými stěžovatel nyní napadá úvahy soudů týkající se existence důvodů vazby útěkové a předstižné, nemají opodstatnění. Jde navíc o polemiku, k níž se již vyjádřil krajský soud v napadeném usnesení. S ohledem na přesvědčivost a pečlivost odůvodnění napadených usnesení nepovažuje Ústavní soud za nutné argumentaci soudů v tomto ohledu opakovat.
15. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že intenzitu zásahu do jeho práva na osobní svobodu zvyšuje délka jeho vazebního stíhání. Obecným soudům však nelze vytýkat, že by tuto skutečnost nezohlednily. Naopak soudy obou stupňů řádně odůvodnily, proč dospěly k závěru o naplnění požadavku zesílených důvodů vazby, a věnovaly se rovněž délce trestního řízení s ohledem na jeho průběh. Tvrzení stěžovatele o tom, že nynější rozhodnutí o trvání vazby je pouhou kopií původního rozhodnutí o vzetí do vazby, na první pohled nemůže obstát. Jak je z obsahu obou napadených rozhodnutí patrné, od počátku vazebního stíhání stěžovatele je zřetelný posun trestního řízení stran shromážděných důkazů posilujících podezření proti stěžovateli. Z hlediska nynějšího rozhodování o vazbě měly soudy nově k dispozici závěry znaleckých posudků potvrzující, že poškozená bývalá manželka stěžovatele trpí syndromem týrané osoby a poškozená nezletilá dcera stěžovatele syndromem CAN (syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte). Z hlediska průběhu trestního řízení lze rovněž označit za podstatné, že bylo aktuálně zadáno vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jejichž závěry by mohly vést ke zpřísnění právní kvalifikace. V březnu 2026 navíc došlo k rozšíření trestního stíhání o další dva trestné činy (viz bod 9 usnesení krajského soudu). Přípustnost dalšího trvání vazby rovněž dokládají konkrétní okolnosti, které svědčí o výrazné intenzitě, s níž jsou naplněny důvody vazby útěkové a zejména vazby předstižné (viz body 14 až 17 usnesení krajského soudu).
16. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, který v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že doktrínu zesilujících důvodů vazby nelze vykládat "mechanicky". Jakkoliv pro odůvodnění déletrvající vazby neobstojí pouhé "okopírování" dřívějšího vazebního rozhodnutí, nelze současně očekávat, že se budou důvody podporující vazbu při každém novém rozhodnutí výrazně měnit. Z hlediska ochrany základních práv obviněného je nutné komplexně posoudit, zda je s ohledem na intenzitu omezení svobody další trvání vazby ještě únosné ve vztahu k přesvědčivosti důkazů svědčících o důvodnosti trestního stíhání, jakož i souhrnu skutečností svědčících o naplnění jednotlivých vazebních důvodů, a to při zohlednění dosavadního průběhu trestního řízení, příp. jeho pravděpodobného vývoje. Tomu obecné soudy v nynější věci dostály, o čemž svědčí podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí.
17. Konečně Ústavní soud nespatřuje důvod pro svůj kasační zásah ani v tom, že soudy nenahradily vazbu jiným mírnějším opatřením, či souborem takových opatření. Své závěry soudy i v tomto ohledu odůvodnily dostatečně. S ohledem na soudy předestřené okolnosti odůvodňující zejména naplnění důvodu vazby předstižné nelze než se s jejich závěry ztotožnit.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími o vazbě nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu