Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem, sídlem Vídeňská 676/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2026 č. j. 6 Tdo 72/2026-5782, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2025 č. j. 2 To 72/2024-5582 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2024 č. j. 48 T 11/2022-5334, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě uznal stěžovatele nyní napadeným rozsudkem vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále jej odsoudil k trestu zákazu činnosti na dobu 7 let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích, dále k peněžitému trestu ve výši 4 500 000 Kč a podle § 228 odst. 1 trestního řádu k povinnosti nahradit poškozené České republice - Generálnímu finančnímu ředitelství škodu ve výši 21 182 282 Kč. Podle skutkových zjištění krajského soudu stěžovatel v období od 16. 1. 2012 do 2. 10. 2012 zapojil jím ovládané společnosti A a B do účelového fakturačního (karuselového) řetězce zaměřeného na zkrácení daně z přidané hodnoty, přičemž na počátek a konec řetězce dodával a zpětně odebíral zboží za cenu poníženou o neodvedenou daň z přidané hodnoty. Stěžovatel byl objednatelem služeb organizované zločinecké skupiny, který o principu jejího fungování věděl a profitoval z něj, avšak jejím členem se nestal; jednání proto právně kvalifikoval pouze jako zločin podle § 240 trestního zákoníku. Krajský soud rozhodoval poté, co byl jeho předchozí rozsudek usnesením Vrchního soudu v Olomouci zrušen a věc mu byla vrácena k doplnění dokazování.
2. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele vrchní soud napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 odst. 1 trestního zákoníku, a dále zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíců. Trest zákazu činnosti, peněžitý trest i povinnost k náhradě škody ponechal beze změny. Odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. V odůvodnění vrchní soud dovodil, že skutková zjištění krajského soudu jsou správná a námitkami stěžovatele nevyvrácená. Ztotožnil se se závěrem o existenci organizované zločinecké skupiny, avšak na rozdíl od krajského soudu uzavřel, že stěžovatel jednal ve prospěch organizované zločinecké skupiny a současně se účastnil její činnosti.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neshledal zjevný (extrémní) rozpor, přičemž soudy nižších stupňů hodnotily důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu a své závěry logicky odůvodnily. Stěžovatelem namítané rozpory ve výpovědi svědka jsou jen dílčího charakteru a jsou vysvětlitelné časovým odstupem a značnou intenzitou jeho zapojení do posuzované trestné činnosti. Zamítnuté důkazní návrhy nemohly zvrátit závěry plynoucí z uceleného řetězce provedených důkazů. K hmotněprávní kvalifikaci Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel byl členem organizované zločinecké skupiny, jejíž cíle i fungování znal, takže znaky trestných činů podle § 107 odst. 1 i § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku byly naplněny, přičemž oba činy jsou ve vícečinném souběhu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skutkové závěry obecných soudů jsou podle stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, soudy svévolně hodnotily věrohodnost klíčového svědka a opomněly stěžovatelem navržené důkazy. V této souvislosti odkazuje na nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 a na nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 vymezující vady důkazního řízení.
5. Podstatou stěžovatelovy argumentace je zpochybnění věrohodnosti svědka, na jehož výpovědi je založen výrok o jeho vině. Obecné soudy nepřípustně bagatelizovaly trestní minulost svědka a bez řádného posouzení zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, zejména připojení trestních spisů a výslech dalších osob. Stěžovatel dále v detailu popisuje celou řadu konkrétních rozporů, jimiž je podle něj výpověď svědka objektivně vyvrácena a které soudy nepřípustně přešly či bagatelizovaly.
6. K absenci motivu páchat trestnou činnost stěžovatel předložil analýzu cen, podle níž bylo zboží prodáváno se ziskem v 99,14 % případů, takže je vyloučeno, že by účelem trestné činnosti bylo zlevnění zboží; s tímto argumentem se podle stěžovatele Nejvyšší soud nevypořádal, přičemž motiv odmítl jako pouhý fakultativní znak trestného činu. V rovině hmotněprávní stěžovatel namítá, že nebyly naplněny znaky trestných činů podle § 107 odst. 1 a § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, neboť neměl žádné informace o hierarchické struktuře a dělbě činností organizované zločinecké skupiny a znal pouze svědka, jehož věrohodnost zpochybňuje. Jednání stěžovatele spočívající v jednorázovém odsouhlasení zapojení jím ovládaných společností do řetězce navíc podle něj nemělo povahu trvajícího trestného činu, jak účast na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku vyžaduje. Namítá též nepřiměřenou přísnost uloženého trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Pokud ale stěžovatel ústavní stížností žádá zrušit rovněž rozsudek krajského soudu, který již byl v celém rozsahu zrušen rozsudkem vrchního soudu, pak k rozhodování o ústavnosti takového rozsudku není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění s výpovědí svědka, svévolné hodnocení věrohodnosti klíčového svědka a bagatelizaci faktorů svědčících o jeho nevěrohodnosti. Z hlediska ústavnosti však nelze obecným soudům nic vytýkat. Jak připomněl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. 8 Tdo 704/2023, samotná trestní minulost a motivace spolupracujícího či doznávajícího se svědka neznamenají automaticky jeho nevěrohodnost, pokud je jeho výpověď podpořena dalšími objektivními důkazy. Obecné soudy výslovně zvažovaly svědkovu problematickou minulost, avšak zdůraznily, že jeho výpověď nestojí osamoceně, nýbrž je součástí uzavřeného logického okruhu tvořeného listinnými důkazy, znaleckým posudkem a výpověďmi dalších svědků. Dílčí rozpory ve výpovědích svědků však automaticky nevedou k nevěrohodnosti jejich výpovědi jako celku. S tím se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu vypořádaly, přičemž mimo jiné poukázaly na to, že svědek vysvětlil, že z podstaty fungování řetězce muselo být stěžovateli jasné, kde k neodvedení daně dochází. Vědomost stěžovatele o podvodu navíc soudy nedovodily pouze z izolovaného výroku tohoto svědka, ale z celkového kontextu jeho role, kontroly nad finančními toky i oběhu zboží. Soudy rovněž přesvědčivě vysvětlily, že dílčí rozpory, na něž poukazuje stěžovatel, nevyvrací objektivně prokázanou existenci podvodného fakturačního řetězce a toku zboží. Z hlediska určení toku zboží, jeho objemu a faktur za zboží soudy ústavně souladně vysvětlily, jak vše zapadalo do karuselového řetězce a jak mechanismus fungoval. Krajský soud při svém hodnocení věci analyzoval časové období, ve kterém rámoval kontext spolupráce konkrétních obchodních společností a získal komplexnější obrázek o rozsahu a způsobu činnosti. Pokud pouze část zkoumaného časového období zahrnul do popisu skutku, neshledává na tom Ústavní soud nic neústavního.
11. Co se týče opomenutých důkazů, Ústavní soud např. v nálezu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 vyložil, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, pokud svůj postup racionálně odůvodní. Obecné soudy v dané věci zamítnutí dalších důkazních návrhů stěžovatele, včetně připojení trestních spisů, vypracovaní dalších znaleckých posudků, výslech auditora či doložení mediálních reportáží, řádně odůvodnily a vysvětlily, proč jsou nadbytečné. Věrohodnost svědka byla dostatečně hodnocena a reportáže vyjadřovaly pouze subjektivní náhled nesouvisející přímo s projednávanou trestnou činností. Případný výslech auditora by potvrdil pouze formální správnost předložených účetních dokladů, což by však nijak nevyvrátilo již prokázanou fiktivnost a nezákonnost samotných obchodních operací směřujících ke zkrácení daně. Doplňovat dokazování o kompletní firemní účetnictví by tak podle soudů postrádalo jakýkoliv racionální smysl, a to tím spíše, že chybějící faktury orgány činné v trestním řízení již dávno identifikovaly a popsaly.
12. Zbývající námitky se soustředí na absenci znaků účasti na organizované zločinecké skupině a logické nesrovnalosti v hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud opakuje to, co je uvedeno již výše. Není další instancí v soustavě soudů a nepřísluší mu přehodnocovat hodnocení provedených důkazů. V hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy, Ústavní soud nespatřuje žádný extrémní nesoulad, přičemž své skutkové závěry soudy řádně popsaly. Na závěru, že z hlediska posouzení viny a trestní odpovědnosti stěžovatele není rozhodující, zda se dopustil trestného činu na základě své zcela nezávislé úvahy, nebo jej k tomu přemluvila třetí uplacená osoba, není nic extrémního ani neústavního. Závěr, že k naplnění znaků účasti na organizované zločinecké skupině postačuje obecné povědomí o existenci a charakteru takového uskupení a srozumění s tím, k jakým cílům směřuje, aniž by pachatel musel znát všechny jeho členy či přesné detaily operativního řízení, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a ani na něm nelze spatřovat v kontextu této věci nic neústavního.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu