Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem, sídlem Blanická 1008/28, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. června 2026 č. j. 4 As 15/2026-41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Univerzity Karlovy, sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Rozhodnutím děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy bylo podle § 68 odst. 1 písm. g) a § 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách ukončeno studium stěžovatele v magisterském studijním programu Právo a právní věda. Důvodem bylo řádné neukončení studia do konce maximální doby studia, tj. do 4. 3. 2025. Odvolání stěžovatele rektorka Univerzity Karlovy zamítla a rozhodnutí děkana potvrdila.
2. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí rektorky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2025 č. j. 8 A 99/2025-76 zamítl. Vyšel z toho, že do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří podle § 6 odst. 1 zákona o vysokých školách mj. organizace studia a rozhodování o právech a povinnostech studentů, do nichž může soud zasahovat pouze v mezích zákona. Maximální dobu studia stanovil studijní a zkušební řád Univerzity Karlovy (dále jen "SZŘ UK") transparentně a v mezích zákona. Jde o objektivní lhůtu, kterou nelze překročit (zde městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011 č. j. 8 As 37/2010-78). Rozhodnutí o ukončení studia z důvodu uplynutí maximální doby studia proto není věcí správního uvážení, nýbrž závisí na naplnění zákonných podmínek, a děkan neměl jinou možnost než o ukončení studia rozhodnout. Městský soud dále uvedl, že v oblasti rozhodování o právech a povinnostech studentů platí zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, a byť SZŘ UK může výjimky ze stanovených pravidel připustit, je na uvážení vysoké školy, zda tak učiní. SZŘ UK přitom prodloužení maximální doby studia neumožňuje. Stěžovatel argumentoval zdravotními (psychickými potížemi) a tím, že od roku 2016 navštěvoval psychologickou poradnu univerzity. Městský soud uvedl, že pracovníci poradny jsou vázáni mlčenlivostí a bez souhlasu studenta nemohou informovat studijní oddělení. Své problémy měl stěžovatel řešit přímo se studijním oddělením fakulty. Námitku přepjatého formalismu městský soud neshledal důvodnou, neboť SZŘ UK obsahuje řadu institutů pro studenty se specifickými potřebami (individuální studijní plán ze zdravotních důvodů, status studenta se specifickými potřebami, přerušení studia z vážných zdravotních důvodů, u něhož se doba přerušení do maximální doby studia nezapočítává), které stěžovatel nevyužil, ba v odvolání jejich potřebu výslovně odmítl. Tvrzení stěžovatele, že jejich využití nebyl s ohledem na svůj zdravotní stav objektivně schopen, označil soud za krajně nepřesvědčivé, neboť stěžovatel v minulosti požádal o individuální studijní plán z rodinných důvodů a dokázal se řádně a včas omluvit ze zkoušek. Na blížící se konec maximální doby studia byl navíc opakovaně upozorněn e-maily ze studijního oddělení. Neztotožnil se ani s námitkou, že stěžovatel byl uveden v omyl pracovnicí studijního oddělení o nemožnosti prodloužit studium, neboť toto sdělení bylo pravdivé - interní předpisy univerzity, ani interní předpisy právnické fakulty neumožnují prodloužení maximální doby studia. Proto městský soud také zamítl další důkazní návrhy stěžovatele (výslech pracovnice studijního oddělení, znalecký posudek k jeho schopnosti plnit povinnosti, výslech lékařů a lékařské zprávy), neboť byly bez významu pro právní posouzení věci.
3. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Zdůraznil, že samosprávná působnost vysoké školy podle § 6 odst. 1 zákona o vysokých školách je omezena kogentními ustanoveními tohoto zákona a její vnitřní předpisy podléhají registraci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Maximální dobu studia zákon nedefinuje, avšak s možností jejího zahrnutí do studijního a zkušebního řádu počítá. Jde o objektivní nepřekročitelnou lhůtu, po jejímž uplynutí student nesmí plnit studijní povinnosti (čl. 4 odst. 13 SZŘ UK). K námitce, že prodloužení maximální doby studia žádný předpis nezakazuje, Nejvyšší správní soud uvedl, že vysoká škola nemá povinnost věcně rozhodnout o žádosti studenta jen proto, že zákon vedení takového řízení nezakazuje. Opačný výklad by naopak popřel princip akademické samosprávy. Jelikož SZŘ UK výjimku z maximální doby studia ani rozhodování o ní nepřipouští, nebyla univerzita povinna žádost stěžovatele o prodloužení věcně posoudit. Na věci nemůže nic změnit opatření rektora č. 28/2023 o Podpoře uchazečů a studujících se specifickými potřebami na Univerzitě Karlově, které lze vydat pouze v mezích vnitřních předpisů, nikoli nad jejich rámec. Modifikace studia u studentů se zvláštními potřebami mají toliko pomocný charakter a neslouží k prolomení maximální doby studia. Námitku diskriminace Nejvyšší správní soud odmítl, neboť stěžovatel netvrdil, že by v jeho případě bylo rozhodnuto odchylně od srovnatelných případů jiných studentů. Základním rysem vysokoškolského studia je samostatnost dospělého studenta a absence paternalistického dohledu. Pomoc znevýhodněným studentům je založena na principu žádosti a informování univerzity. Tvrzení, že exekutivní paralýza stěžovateli bránila požádat o pomoc, označil za krajně nevěrohodné s ohledem na to, že stěžovatel byl schopen sám a včas činit jiné úkony (žádost o individuální studijní plán z rodinných důvodů, omluvy ze zkoušek, odvolání). Námitku uvedení v omyl ohledně možnosti přerušení studia posoudil jako nepřípustnou novotu podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť v žalobě stěžovatel tvrdil, že podal žádost pozdě proto, že mu na studijním oddělení oznámili, že jeho studium už nelze prodloužit. Následně však u Nejvyššího správního soudu začal nově tvrdit, že ho úřednice uvedla v omyl, protože mu zatajila existenci jiného řešení, konkrétně možnosti studium ze zdravotních důvodů přerušit.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy porušily jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vytýká jim, že zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem odborníků z oblasti psychologie a psychiatrie a na provedení znaleckého posudku ke zjištění jeho zdravotního stavu. Současně stěžovatelova zdravotní omezení obrátily proti němu, když shodně dovodily, že si mohl o pomoc včas říct. Výslechem pracovnice studijního oddělení chtěl prokázat pouze uvedení v omyl a že o pomoc skutečně žádal. Tím, že soudy důkazy stěžovatele zamítly a jejich absenci následně použily proti němu, bylo porušeno jeho právo být slyšen, právo disponovat s řízením i princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. O zamítnutí důkazních návrhů se dozvěděl až po vyhlášení rozsudku a nemohl na vývoj řízení reagovat.
5. Konzistentnost rozhodování univerzity nemůže legitimizovat diskriminační jednání. Argumentaci Nejvyššího správního soudu o paternalistickém dohledu považuje za znevýhodňující vůči studentům, kteří mají dostatečné kognitivní schopnosti, ale trpí poruchou bránící jim ve specifických případech konat. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že většinu studijních povinností zvládl i bez účinné podpory univerzity. Nesouhlasí, že pomoc výslovně odmítl, odmítl pouze jednotlivá neúčinná řešení, o pomoc si však řekl a byl odmítnut. Podstatou sporu podle stěžovatele není dosažení prodloužení studia, ale zrušení nespravedlivého a diskriminačního rozhodnutí. Prodloužení maximální doby studia stěžovatel nepožaduje jako prostředek k překonání své poruchy, nýbrž prodloužení má sloužit k odvrácení disproporčního následku, jejž si sám nezavinil. Novelou provedenou zákonem č. 52/2025 Sb. byla v § 21 odst. 5 zákona o vysokých školách zakotvena povinnost zajišťovat přiměřená podpůrná opatření, jimiž však univerzita pro osoby v jeho situaci nedisponuje. Lpění na formalistickém výkladu maximální doby studia bez posouzení subjektivních skutečností představuje přepjatý formalismu. Soud sice není oprávněn z vlastní iniciativy dotvářet příliš obecné žalobní námitky, ovšem ani stěžovateli nelze klást k tíži, že sám nenavrhl, jak by jej měla univerzita ve studiu podpořit. Dodává, že opětovně vykonal přijímací zkoušky a byl znovu přijat ke studiu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).
7. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že správní soudy zpochybňováním stěžovatelova zdravotního stavu překročily pravomoc volného hodnocení důkazů a dopustily se libovůle. Městský soud se nedopustil žádného procesního pochybení, pokud navrhované důkazy zamítl pro nadbytečnost, neboť dovodil, že případné prokázání stěžovatelem tvrzených skutečností by nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o ukončení studia. Soudy vyšly z toho, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 37/2010 je maximální doba studia objektivní lhůtou, ve které student musí splnit své studijní povinnosti. Délka maximální doby studia představující dvojnásobek standardní doby je sama o sobě citelným zvýhodněním. Pokud soudy poukázaly na skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti schopen včas požádat o individuální studijní plán či se včas omluvit ze zkoušek, nečinily nepřípustné odborné lékařské závěry, toliko poukázaly na rozpornost tvrzení stěžovatele o jeho snížené schopnosti včas komunikovat s fakultou.
8. Nejvyšší správní soud přesvědčivě vysvětlil, že stěžovatel ve správní žalobě svou návštěvu studijního oddělení spojoval s podanou informací o nemožnosti prodloužit maximální dobu studia. Městský soud tak nepochybil a nedopustil se odepření spravedlnosti, když výslech pracovnice studijního oddělení neprovedl, neboť v souladu s dispoziční zásadou posuzoval daný případ podle obsahu uplatněné žaloby. Správní soud přitom nesmí z vlastní iniciativy dotvářet nebo domýšlet příliš obecné žalobní námitky, jak ostatně přiléhavě potvrzuje i judikatura citovaná samotným stěžovatelem. Rovněž zásada koncentrace řízení byla ve věci stěžovatele aplikována zcela akceptovatelným způsobem a nebyl důvod ji jakkoli prolamovat. Tvrzení pracovnice studijního oddělení, že studium již prodloužit nelze, bylo navíc po právní i faktické stránce pravdivé. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby včas požádal o přerušení studia ze zdravotních důvodů. Správní soudy posuzovaly toliko otázku maximální možné doby studia, respektive splnění podmínek pro její stavení (přerušení studia). Vysvětlily, že maximální doba studia byla v případě stěžovatele překročena a podmínky pro přerušení studia nebyly naplněny. Stěžovatel ani důsledně netvrdí, že by byla porušena jeho procesní práva, resp. že by se nemohl ke své věci v soudním řízení vyjádřit. V kontextu podstaty daného řízení není ústavním pochybením, pokud se soudy nezabývaly zdravotními omezeními stěžovatele při studiu, resp. že k této otázce neprováděly další dokazování.
9. Stěžovatel namítá, že nikdy pomoc neodmítl, nýbrž pouze považoval navrhovaná řešení za objektivně neúčinná vůči své poruše, přičemž naopak o pomoc žádal, ale ta mu byla odepřena. Z přiložených rozhodnutí však vyplývá, že stěžovatel během svého studia o dostupné instituty podpory nepožádal a v podaném odvolání proti rozhodnutí děkana využití zmíněných institutů dokonce výslovně odmítl s tím, že je nepotřebuje.
10. K argumentu diskriminace Ústavní soud dodává, že soudy dostatečně vysvětlily, že SZŘ UP zakotvuje celou řadu podpůrných opatření k vyrovnání příležitostí, jako je individuální studijní plán z vážných zdravotních důvodů, zakotvení statusu studenta se specifickými potřebami či institut přerušení studia ze zdravotních důvodů. Aktivace a efektivní využití všech těchto nástrojů logicky a nezbytně vyžaduje určitou míru součinnosti ze strany studenta. Vysoká škola není povinna a objektivně ani nemůže činit za studenty příslušné kroky bez jejich výslovné žádosti a bez toho, aby byla včas informována o povaze jejich zdravotních obtíží. Pokud stěžovatel tvrdí, že nebyl schopen zvládnout studium standardní cestou a zároveň nebyl schopen včas požádat vysokou školu o dostupnou pomoc, nelze tuto skutečnost klást k tíži univerzity, ani z toho dovozovat diskriminační přístup vůči stěžovateli.
11. Nelze přisvědčit ani námitce přepjatého formalismu při výkladu maximální doby studia. Není nic neústavního na tom, že stěžovatelově žádosti o prodloužení maximální doby studia nebylo vyhověno, neboť vnitřní předpisy takový postup vůbec neumožňují.
12. Konstatování stěžovatele, že byl po neúspěšném ukončení studia opětovně přijat ke studiu, čímž vyvrací úvahy o své nezpůsobilosti studovat na vysoké škole, na věci nic nemění. Soudní rozhodnutí nejsou založena na závěru, že stěžovatel není schopen studia, nýbrž na závěru, že při překročení maximální doby studio bylo studium ukončeno v souladu s právem.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že základní práva stěžovatele porušena nebyla, a proto ústavní stížnost odmítnul mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Usnesením ze dne 22. 9. 2026 sp. zn. IV. ÚS 2388/26 byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen soudce Zdeněk Kühn a ve věci proto rozhodoval jako člen senátu soudce Josef Baxa.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu