Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2026 č. j. 4 Tdo 366/2026-1024, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. prosince 2025 č. j. 13 To 204/2025-948 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. dubna 2025 č. j. 6 T 114/2024-851, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Chrudimi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chrudimi napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným pod bodem 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a pod bodem 2) přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění stěžovatel v období od března 2015 do února 2019 v místech společného bydliště fyzicky i psychicky týral svou tehdejší družku (poškozenou) a po jejím odchodu ze společné domácnosti i s dětmi jí nejméně do srpna 2022 opakovaně vyhrožoval usmrcením a ublížením na zdraví. Za to okresní soud stěžovateli uložil souhrnné nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání tří a dvou let odnětí svobody, peněžitý trest, tresty zákazu řízení motorových vozidel a zařadil jej do věznice s ostrahou. Současně mu uložil povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč a zdravotní pojišťovně škodu ve výši 815 Kč; se zbytkem nároku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění okresní soud vyšel především z výpovědi poškozené, kterou označil za věrohodnou a kterou podpořil znaleckými posudky z oboru psychologie a psychiatrie, výpověďmi nezletilých synů, příbuzných, sousedů i dalších svědků. Obhajobu stěžovatele, podle níž jde o mstu poškozené a snahu vyřadit jej z péče o děti, považoval za vyvrácenou. Návrhy obhajoby na výslech dalších svědků okresní soud zamítl jako nadbytečné (body 54 a 55 odůvodnění), neboť jednání se odehrávalo bez přítomnosti třetích osob a tito svědci nemohli do věci přinést podstatné poznatky.
2. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením zamítl. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 254 odst. 1 trestního řádu a neshledal žádné procesní vady. Dokazování považoval za úplné a hodnocení důkazů za logické (ztotožnil se s ním). K námitce selektivního a jednostranného dokazování uvedl, že u tohoto typu trestné činnosti, která se odehrává bez přítomnosti svědků, jsou zásadními důkazy výpovědi stěžovatele a poškozené. Zdůraznil, že okresní soud provedl i důkazy navržené obhajobou a nepostupoval jednostranně. Odvetnou motivaci poškozené neměl za prokázanou. K neprovedeným výslechům svědků uvedl, že tvrzený úmysl vyřadit stěžovatele z péče o děti z jejich výpovědí nevyplývá - jde zejm. o obecná, zprostředkovaná vyjádření.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) trestního řádu a namítal, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly provedeny jím navrhované podstatné důkazy. K takto pojaté argumentaci Nejvyšší soud připomněl, že o tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, byl-li návrh na jeho provedení bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut, a že soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Navrhovaný důkaz nemusí být soudem akceptován pro nedostatek souvislosti s předmětem řízení, pro absenci vypovídací hodnoty nebo pro nadbytečnost. Uzavřel, že soudy nižších stupňů zamítnutí navržených výslechů řádně odůvodnily a že se o opomenuté důkazy v daném případě nejednalo; z řízení navíc podle Nejvyššího soudu vyplynulo, že navržení svědci ve společné domácnosti se stěžovatelem a poškozenou nežili a vyjadřovali se jen obecně. Selektivnost dokazování Nejvyšší soud odmítl s tím, že okresní soud provedl i důkazy navržené obhajobou. Námitku o porušení práva na spravedlivý proces tak stěžovatel podle Nejvyššího soudu uplatnil pouze formálně, bez hlubší argumentace.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve své podstatě uplatňuje jedinou, avšak rozvedenou námitku, že řízení bylo vedeno neobjektivně a důkazy byly prováděny selektivně tak, aby prokázaly jeho vinu, zatímco důkazy svědčící v jeho prospěch provedeny nebyly. Předně namítá, že soudy neprovedly výslech dvou svědkyň. Obě v přípravném řízení potvrdily, že poškozená chtěla stěžovatele nechat zavřít a odstřihnout jej od dětí. To vyvrací závěr soudů, že důvodem trestního oznámení nebyl spor o děti. Dále namítá, že soud paušálně odmítl výslech dalších navržených svědků jako nadbytečný, aniž se obhajoby dotázal, o jakých skutečnostech by měli vypovídat (smyslem těchto důkazů bylo zejména prokázat, že v partnerském vztahu stěžovatele a poškozené rozhodně nebyl stěžovatel vyloženě dominantní osobou). V odvolacím řízení stěžovatel předložil záznamy o pohovorech, které byly vedeny s těmito svědky, avšak krajský soud podle něj posuzoval jen to, zda provedené důkazy svědčí o jeho vině. Stěžovatel dále namítá, že odkaz Nejvyššího soudu na hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení (§ 2 odst. 5 a 6 trestního řádu) opomíjí požadavek na úplné zjištění skutkového stavu a na zachování práva na obhajobu. Zdůrazňuje, že právo navrhovat důkazy je součástí práva na obhajobu a součástí principu rovnosti zbraní. Na podporu své argumentace odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům (srov. nález ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04), podle níž lze za opomenutý důkaz považovat i návrh, který byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut. Namítá, že právě takto soudy naložily se všemi jeho návrhy na výslech svědků.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje jen své námitky proti dokazování, které uplatnil již v rámci obhajoby. S takto vedenou argumentací se ovšem obecné soudy řádně vypořádaly. Obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, což setrvale potvrzuje i judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09). Okresní soud v dané věci provedl rozsáhlé dokazování, v němž se vypořádal nejen s důkazy navrhovanými obžalobou, ale i obhajobou. Tvrzení o selektivním přístupu je tak nutno odmítnout.
7. K námitce, že soudy neprovedly výslech dvou svědkyň, z něhož by vyplynulo, že poškozená chce stěžovatele nechat zavřít, děti od něj odstřihnout, změnit jim příjmení a vytvořit úplnou rodinu se svým novým manželem, Ústavní soud uvádí následující. Ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že takto se poškozená měla vyjadřovat až poté, co dokázala stěžovatele opustit. Není tedy pravda, co stěžovatel naznačuje, že by poškozená od začátku plánovitě jednala, aby stěžovatele poškodila. Navíc, jak je rekapitulováno v usnesení Nejvyššího soudu, z výpovědi jedné ze svědkyň v přípravném řízení vyplynulo, že s poškozenou nebyly blízkými přítelkyněmi, v její domácnosti byla pouze jednou, a nemohla tak mít dostatek poznatků o skutečném chodu jejich domácnosti. Její vyjádření, že mezi stěžovatelem a poškozenou šlo o normální vztah, tak nemohlo vycházet ze znalosti věci, ale pouze z povrchně nabytých dojmů.
8. Stěžovatel dále namítá, že soudy paušálně a bez dotázání se na účel odmítly výslechy dalších jím navržených svědků, jejichž smyslem mělo být prokázání skutečnosti, že ve vztahu nebyl dominantní a že jej poškozená rovněž napadala. Akcentuje, že v odvolacím řízení předložil záznamy o pohovorech s těmito svědky, avšak krajský soud je ve svém usnesení posuzoval jen optikou prokázání viny. Jak však vyplývá z napadených rozhodnutí, právě tyto záznamy odůvodňovaly závěr o nadbytečnosti navrhovaných výslechů, neboť tito potenciální svědci ve společné domácnosti stěžovatele a poškozené (opět) nežili a k chování stěžovatele se mohli vyjadřovat toliko obecně. Stěžovatelem nabízená verze skutkového děje, v níž rodinné soužití označuje jako takzvanou "italskou domácnost" vyznačující se oboustrannými konflikty, kontrastuje se zjištěným skutkovým stavem, který prokázal jednostranné, dlouhodobé a stupňující se násilné chování stěžovatele vůči poškozené a dětem.
9. Ústavní soud nepřehlíží, že sama poškozená připouštěla, že zvláště na začátku vztahu měla tendenci iniciovat hádky. Tuto skutečnost však nelze v žádném ohledu srovnávat s dlouhodobým fyzickým i psychickým násilím, kterého se vůči ní dopouštěl stěžovatel. Trestná činnost stěžovatele je potvrzována řadou svědků, osob rozdílného charakteru a různého vztahu k poškozené či stěžovateli. Nebyli to jenom příbuzní nebo kamarádi poškozené, ale také osoby v rodinném poměru ke stěžovateli, jakož i nijak nezainteresovaní svědci a sousedé.
10. Skutkový stav byl dále jednoznačně podložen řadou znaleckých zkoumání. Psychologický znalecký posudek na osobu poškozené konstatoval, že procházela významně traumatizujícími zážitky a nezjistil nic, co by zpochybňovalo její věrohodnost. Naopak psychiatrické (psychologické) zkoumání osobnosti stěžovatele jej popsalo jako osobnost emočně nestabilní, impulzivní, afektivně dráždivou s tendencí externalizovat vinu za vlastní selhání. Trestnou činnost navíc popisovaly i nezletilé děti stěžovatele, které byly tak nízkého věku, že nepřipadalo v úvahu jejich ovlivnění či manipulace jinou osobou. Ústavní soud pro úplnost dodává, že výpověď poškozené o závažnosti jednání stěžovatele podporuje i to, že sám stěžovatel v jiném řízení připustil, že nezletilého syna držel z okna s tím, že on si ho udělal, a proto může rozhodovat o jeho životě.
11. Pokud stěžovatel s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 262/04 dovozuje, že soudy opomněly jím navrhované důkazy, čímž porušily jeho právo na obhajobu a rovnost zbraní, nemůže se s ním Ústavní soud ztotožnit. O opomenutý důkaz se jedná tehdy, je-li návrh zamítnut bez adekvátního odůvodnění. V posuzované věci však okresní soud v bodech 54 a 55 odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, proč považoval navržené důkazy za nadbytečné. Stejně tak se s těmito námitkami podrobně vypořádaly i krajský soud a Nejvyšší soud. Odkaz Nejvyššího soudu na zásadu volného hodnocení důkazů nikterak neopomíjí požadavek na úplné zjištění skutkového stavu. V napadených rozhodnutích je rovněž jasně popsáno, že byly provedeny i důkazy vyznívající ve prospěch stěžovatele - například výslech jeho nevlastního otce - ovšem obecné soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč tyto důkazy nemohly jejich konečné posouzení věci ovlivnit. Zásada spravedlivého procesu neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby, jsou-li kroky soudů náležitě a ústavně konformně odůvodněny, což se v této věci stalo.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu