Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Blechy, zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem, sídlem Přemyslovská 2346/11, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2026 č. j. 28 Cdo 1058/2026-403, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Petry Blechové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a doložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl rozsudkem dne 6. 3. 2025 č. j. 15 C 291/2022-279 tak, že stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) 424 998,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 357 090,40 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do 24 219,05 Kč (výrok II) a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení 246 577,20 Kč (výrok III). Předmětem řízení byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku. Vedlejší účastnice tvrdila, že stěžovatel užíval společnou bytovou jednotku nad rámec svého spoluvlastnického podílu id. 1/3 v období od 7. 2. 2019 do 16. 7. 2021.
2. Obvodní soud vyšel ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, podle něhož užívá-li spoluvlastník společnou věc bez právního důvodu nad rozsah svého podílu, vzniká mu na úkor ostatních spoluvlastníků bezdůvodné obohacení. Uzavřel, že stěžovatel užíval celý byt bez dohody s vedlejší účastnicí a bez toho, aby platil jakoukoli náhradu. Je proto povinen vydat ekvivalent obvyklého nájemného za dvoutřetinový podíl vedlejší účastnice. Námitku stěžovatele o porušení dobrých mravů obvodní soud neuznal s tím, že nemravně se měl chovat vůči vedlejší účastnici sám stěžovatel. Neshledal důvod pro aplikaci § 3000 občanského zákoníku o poctivém příjemci, jelikož stěžovatel si byl vědom, že bezplatně užívá i tu část bytu, která mu nepatří. Stejně tak odmítl aplikaci § 768 (bydlení rozvedeného manžela), neboť dané ustanovení nezakládá právo na bydlení zdarma na úkor druhého. Kompenzační námitku stěžovatele (náhrada za hlídání dětí) neuznal s odkazem na § 1987, neboť měl tuto pohledávku za nejistou. Celkovou dlužnou částku přesto snížil o více než 24 tisíc korun za dobu, kdy byt naopak výlučně užívala vedlejší účastnice.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2025 č. j. 91 Co 204/2025-360 rozhodnutí obvodního soudu v jeho výroku I potvrdil (výrok I). Výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že výše nákladů řízení činí 233 055,45 Kč (výrok II) a přiznal žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok III). Městský soud převzal skutková zjištění i právní posouzení obvodního soudu a potvrdil, že stěžovateli vzniklo bezdůvodné obohacení užíváním bytu nad rámec jeho podílu. Nemožnost započtení pohledávek podepřel i tím, že pohledávky stěžovatele i vedlejší účastnice nevycházejí z téhož právního vztahu. Pro vznik bezdůvodného obohacení není rozhodné, zda měla vedlejší účastnice do bytu teoreticky přístup, nýbrž rozhodný je samotný fakt, že jej stěžovatel výlučně užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou praxí, podle níž spoluvlastníku užívajícímu věc nad rámec podílu bez právního důvodu vzniká bezdůvodné obohacení. Námitky stěžovatele, že byt neužíval nad rámec svého podílu, že z výpočtu měla být odečtena plocha zabraná věcmi žalobkyně a že výše obohacení byla bez znaleckého posudku vyčíslena vadně, Nejvyšší soud označil za polemiku se skutkovými, nikoli právními závěry. Aplikaci § 3000 občanského zákoníku vyloučil, neboť stěžovatel nebyl poctivým příjemcem. Stěžovatelem předkládaná rozhodnutí týkající se započtení pohledávek dopadají na zcela odlišné skutkové i právní situace, a odklon od ustálené judikatury nijak neprokazují. Vytýkaná procesní pochybení jsou námitkou jiných vad řízení, které samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají. Tvrzenou zmatečnost spočívající v opětovném rozhodnutí o již zamítnuté části žaloby nelze řešit dovoláním, ale žalobou pro zmatečnost. Samostatným usnesením odložil vykonatelnost napadeného rozsudku do rozhodnutí o dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky.
6. Namítá, že soudy nesprávně posoudily jeho kompenzační nárok za to, že vedlejší účastnice po dobu 733 dnů užívala i jeho spoluvlastnický podíl. Z této celkové doby mu soudy započetly pouze 85 dnů (v hodnotě 24 219 Kč), po které vedlejší účastnici prokazatelně nesvědčil žádný právní titul, zatímco po zbylou dobu podle nich užívala byt oprávněně na základě tehdy pravomocného rozsudku o přikázání bytu do jejího výlučného vlastnictví. Stěžovatel namítá, že rozsudek o přikázání bytu byl Nejvyšším soudem zrušen, a to s účinky ex tunc. Vedlejší účastnici tak platný titul po žalovanou dobu nesvědčil. Soudy nerespektovaly objektivní charakter bezdůvodného obohacení, při kterém se nemají zkoumat motivy, zavinění ani chování stran. Soudy ignorovaly osobní situaci stěžovatele (např. sdílení bytu s dětmi, absence jiného bydlení), naopak u vedlejší účastnice zohlednily, že byt neužívala pro konflikty se stěžovatelem. Tímto asymetrickým přístupem porušily princip rovné ochrany vlastnického práva. Stěžovatel navíc tvrdí, že mu vedlejší účastnice dala souhlas s užíváním celého bytu konkludentně. Rozhodnutí soudů byla činěna v rozporu s provedenými důkazy, zejména v rozporu s výpovědí syna účastníků, a bez respektu k časové ose událostí.
7. Stěžovatel dále poukazuje na rozpor v rozhodování dvou senátů městského soudu o tomtéž jednostranném započtení ze dne 16. 8. 2023. Zatímco v nalézacím řízení soudy zápočet odmítly pro nejistotu pohledávky, v exekuční věci jej jiný senát (usnesením ze dne 13. 2. 2026 č. j. 14 Co 374/2025-231) plně akceptoval a částečně zastavil výkon rozhodnutí.
8. Dovolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho dovolacími otázkami ani s tím, že namítal odklon od řady rozhodnutí Nejvyššího soudu.
9. Soudy navíc nesprávně rozhodly o nákladech řízení. V řízení navazujícím na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se měl uplatnit postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy si každý účastník nese své náklady (řízení iudicium duplex).
10. Navrhuje též odklad vykonatelnosti výroku II usnesení Nejvyššího soudu a výroků II a III rozsudku městského soudu a výroků I a III rozsudku obvodního soudu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je z velké části založena na polemice s věcnou správností napadených rozhodnutí, na zpochybňování skutkových závěrů obecných soudů a na snaze prosadit odlišný výklad podústavního práva, než ke kterému dospěly obecné soudy. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
12. Závěr obecných soudů o nemožnosti uznat kompenzační nárok za užívání bytu vedlejší účastnicí po dobu 733 dnů není nijak excesivní. Z ustálené judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2654/2011 a sp. zn. 22 Cdo 801/2022) plyne, že rozhodnutí o přikázání věci do výlučného vlastnictví je rozhodnutím konstitutivním, přičemž vlastnictví se nabývá dnem právní moci. Závěr soudů, že po dobu právní moci předchozího (byť později zrušeného) rozhodnutí byla žalobkyně výlučnou vlastnicí bytu a stěžovatel v té době spoluvlastníkem nebyl, tak není z ústavního pohledu jakkoli problematický. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18 vyplývá, že užívá-li podílový spoluvlastník společnou věc bez právního důvodu nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, zasahuje do práva vlastnit majetek ostatních spoluvlastníků a vzniká mu na jejich úkor bezdůvodné obohacení. Z uvedeného principu soudy v nyní posuzované věci vyšly.
13. Taktéž postup obecných soudů založený na principu objektivity posuzování bezdůvodného obohacení, nepředstavuje výkladový exces, nýbrž je kompatibilní s existující judikaturou, podle níž je rozhodující faktický stav výlučného užívání nad rámec podílu. Soudy též dostatečně zdůvodnily, že konfliktní poměry vytvořené stěžovatelem představovaly objektivní faktickou překážku užívání bytu vedlejší účastnicí a nebylo by spravedlivé po vedlejší účastnici vyžadovat soužití se stěžovatelem v jedné bytové jednotce. Proti uvedenému závěru nelze z ústavního pohledu nic namítat.
14. Soudy též dostatečně odůvodnily závěr, že k dohodě (ani konkludentní) o užívání společné věci nedošlo. Vedlejší účastnice ostatně opakovaně vyzývala stěžovatele k úhradě plateb spojených s bytem. Stejně tak není nic neústavního na závěru, že § 3000 občanského zákoníku o poctivém příjemci nelze užít, neboť stěžovatel si byl vědom, že vlastní pouze ideální třetinu bytu a tu může užívat. I námitka tvrzeného rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy byla obecnými soudy řádně vypořádána s odkazem na chování samotného stěžovatele k žalobkyni.
15. Ústavní vadu nepředstavuje ani údajný rozpor v rozhodování jednotlivých senátů městského soudu. Právní hodnocení soudů se nijak nezměnilo, změnil se pouze skutkový a procesní stav pohledávky v čase, což dostatečně vysvětlil již městský soud v přiloženém usnesení v exekuční věci č. j. 14 Co 374/2025-231.
16. Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost Nejvyšší soud zdůvodnil dostatečně a proti jeho závěrům nelze z ústavního pohledu nic namítat. Stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl městský soud odchýlit, vycházejí z jiné skutkové i právní situace, což Nejvyšší soud přehledně vyložil.
17. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že obecné soudy rozhodnutím o nákladech řízení nerespektovaly rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se řízení s povahou iudicii duplicis. Odkazovaná judikatura o specifickém režimu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (každý nese své náklady) dopadá na řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, kde mají účastníci specifické postavení. Nynější věc je však klasickým sporným řízením o žalobě na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku. Aplikace běžných pravidel o úspěchu ve věci tak není jakkoli excesivní a nepředstavuje ústavní vadu.
18. K dalším námitkám stěžovatele týkajícím se hodnocení důkazů Ústavní soud uvádí, že obecné soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, vycházely mimo jiné z výpovědi syna účastníků, emailové a SMS komunikace mezi účastníky i odborných posouzení výše obvyklého nájemného. Vyvozené skutkové a právní závěry nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ochrana vlastnického práva byla poskytnuta oběma stranám sporu úměrně podle velikosti jejich podílů a doby neoprávněného užívání nad příslušný podíl.
19. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu