Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou, sídlem Spálená 92/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2026 č. j. 8 Tdo 428/2026-1883, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 11 To 357/2025-1824 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. srpna 2025 č. j. 1 T 10/2025-1752, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně uznal stěžovatele nyní napadeným rozsudkem vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku. Skutku se měl stěžovatel dopustit tím, že z výkonu trestu opakovaně rozesílal dopisy zaměstnavateli poškozené (domovu pro seniory), její matce, švagrové a Policii České republiky. V dopisech poškozenou, svou bývalou družku, označoval za pachatelku trestné činnosti - podvodu, krádeže, křivého obvinění a falšování dokladů - a tvrdil, že trpí duševní poruchou. Okresní soud vzal za prokázané, že tato tvrzení byla nepravdivá a že poškozená pro ně nikdy nebyla trestně stíhána ani prověřována a ani netrpěla duševní poruchou. Výpověď poškozené posoudil jako věrohodnou a podepřenou dalšími důkazy, výpověď stěžovatele jako nevěrohodnou a vedenou snahou poškozenou dehonestovat. Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování okresní soud zamítl jako nadbytečné. Za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin křivého obvinění, za nějž byl dříve uznán vinným, mu okresní soud uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 54 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Poškozenou s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu a důkazy zhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Stěžovatelem navrhované důkazy označil za nadbytečné. Zdůraznil, že výpověď poškozené je podepřena výpověďmi svědkyň a řadou listinných důkazů. Zásadu in dubio pro reo nepoužil, neboť o věrohodnosti poškozené neměl pochybnosti. Krajský soud rovněž uzavřel, že motivem jednání stěžovatele nebyla ochrana jeho práv, nýbrž snaha poškozenou co nejvíce poškodit.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) trestního řádu. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel jen opakoval námitky, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly. Konstatoval, že skutková zjištění nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a že výpověď poškozené nebyla jediným důkazem. Připomněl, že v trestním řízení neplatí zásada "jeden svědek žádný svědek". K opomenutým důkazům uvedl, že okresní soud zamítnutí každého návrhu odůvodnil v bodě 43 rozsudku, takže o opomenuté důkazy nejde. Uzavřel, že okresní soud správně dovodil úmysl přímý a podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo neshledal.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I pro účely ústavní stížnosti opakuje, že šlo o situaci "tvrzení proti tvrzení" a že byl odsouzen v podstatě jen na základě výpovědi poškozené. Namítá, že soudy její věrohodnost přijaly nekriticky, ačkoli šlo o osobu zainteresovanou na výsledku řízení. V tomto směru odkazuje na nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14. Namítá rovněž, že nebylo prokázáno, že o nepravdivosti svých tvrzení věděl, naopak na jejich pravdivosti trval a předkládal k tomu důkazy. Odložení či zastavení trestního řízení vedeného proti poškozené neprokazuje jeho vědomou lež, nýbrž jen to, že se tvrzené jednání nepodařilo prokázat. V řízení, z něhož vzešla nyní napadená rozhodnutí, byly opomenuty jím navrhované důkazy. Soudy odmítly provést důkazy směřující ke zpochybnění věrohodnosti poškozené jen s poukazem na jejich nadbytečnost. Konkrétně nezkoumaly pravost podpisu stěžovatele na listině o odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu na poškozenou, přičemž bylo-li by prokázáno, že podpis stěžovatele na této listině byl zfalšovaný, byla by tím zpochybněna věrohodnost poškozené. Také by to svědčilo o tom, že poškozená účelově manipulovala s důkazy.
5. Stěžovatel dále navrhoval důkazy k účasti poškozené na falšování účetních dokladů společnosti X. Navrhoval též posouzení psychického stavu a osobnostního profilu poškozené, neboť poukazoval na možné poruchy osobnosti a její dřívější problematické jednání. Konečně navrhoval provedení důkazů z paralelně vedeného trestního spisu týkajícího se daňové trestné činnosti spojené se společností X. Neprovedením těchto důkazů podle stěžovatele soudy zasáhly do jeho práva na obhajobu a porušily zásadu rovnosti zbraní. Zamítly totiž jeho návrhy s poukazem na vlastní přesvědčení, že poškozená nevzbuzuje pochybnosti v otázce věrohodnosti. Tím ale předjímaly výsledek dokazování, které vůbec neproběhlo. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy s tím, že obhajoba proto musí mít skutečnou možnost prověřit spolehlivost usvědčujícího důkazu. Zmíněné vady nenapravil ani Nejvyšší soud. Napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a usnesení Nejvyššího soudu jen opisuje předchozí rozhodnutí a na konkrétní dovolací námitky reaguje pouze obecně. V dané věci podle stěžovatele existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů pouze dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Stěžovatelova námitka porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, založená na tom, že skutkový stav byl zjištěn výlučně na základě výpovědi poškozené a jednalo se o situaci "tvrzení proti tvrzení", nevychází z obsahu napadených rozhodnutí. Z rozsudku okresního soudu je zřejmé, že důkazem nebylo pouhé tvrzení poškozené, nýbrž již samotné dopisy odesílané stěžovatelem, doplněné zprávami policejních orgánů a rozhodnutím Dozorčí komise Komory daňových poradců České republiky, s tím, že nebylo prokázáno, že by se poškozená jako daňová poradkyně dopustila skutku naplňujícího znaky disciplinárního provinění. Podstatným pro rozhodnutí soudů byl rovněž výpis z obchodního rejstříku a zpráva likvidátora, svědčící o tom, že společnost X byla pouze tzv. prázdnou schránkou s nulovou hodnotou, a vyvracející obhajobu stěžovatele, že mu poškozená mohla způsobit milionové škody či že se dopustila podvodů na dani z přidané hodnoty. Soudy reflektovaly rovněž rozsudky civilních soudů o zamítnutí žaloby stěžovatele na zřízení věcného břemene k tíži poškozené. Zásada "jeden svědek, žádný svědek" v českém trestním právu neplatí (jak vyložil Nejvyšší soud) a zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, existují-li po vyhodnocení všech důkazů důvodné a neodstranitelné pochybnosti o skutkovém stavu. Obecné soudy však v dané věci žádné pochybnosti neměly. Odkaz stěžovatele na nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 je nepřípadný, neboť v tehdy posuzované věci zcela absentovaly další podpůrné důkazy, které v nyní projednávané věci naopak tvoří pevný základ napadených rozhodnutí.
8. Neopodstatněná je rovněž námitka, že obecné soudy přistoupily k výpovědi poškozené nekriticky a stěžovatelovu verzi bez dalšího odmítly jako lživou. Okresní soud v bodech 47 a následujících svého rozsudku podrobně vysvětlil, proč považuje výpověď poškozené za logickou, vnitřně konzistentní a objektivně podloženou, zatímco výpověď stěžovatele zhodnotil jako vnitřně rozpornou. Soudy neopomněly vzít v potaz motiv stěžovatele pramenící z pomstychtivosti po rozchodu, který dokresluje i jeho předchozí pravomocné odsouzení pro nebezpečné pronásledování a vyhrožování téže poškozené. Právo na spravedlivý proces negarantuje úspěch v řízení ani rozhodnutí odpovídající představám obviněného, zaručuje pouze jeho spravedlivý průběh (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 681/04).
9. K vědomosti stěžovatele o nepravdivosti jeho tvrzení lze uvést následující. Zavinění stěžovatele bylo spolehlivě dovozeno z jeho systematického jednání. Stěžovatel adresoval hanlivé dopisy rodině a zaměstnavateli poškozené přímo z výkonu trestu, záměrně lhal o zrušení svého dřívějšího odsuzujícího rozsudku a tvrdil, že společnost X disponovala miliony, ačkoli šlo o nefunkční společnost. Dále, byť pouhé odložení trestního oznámení neprokazuje, že oznamovatel vědomě lhal, o stěžovatelově úmyslu a o vědomí nepravdivosti jeho tvrzení svědčí fakt, že svá lživá obvinění opakoval a šířil i poté, co orgány činné v trestním řízení a Komora daňových poradců České republiky šetření vedené proti poškozené pro nedůvodnost ukončily.
10. Trestní řízení nebylo zatíženo ani existencí tzv. opomenutých důkazů. O opomenutý důkaz se jedná tehdy, pokud soud o důkazním návrhu vůbec nerozhodne nebo jej zamítne bez věcného odůvodnění (srov. nález ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09). Soud je oprávněn návrh zamítnout pro nadbytečnost, byl-li skutkový stav spolehlivě objasněn jinak. Okresní soud se návrhy obhajoby na dokazování podrobně zabýval v bodě 43 svého rozsudku a srozumitelně vysvětlil jejich nadbytečnost.
11. Právo obviněného zpochybnit věrohodnost svědků vypovídajících proti němu a možnost prověřit spolehlivost usvědčujícího důkazu stěžovateli upřeno nebylo. Stěžovatel měl prostor se k výpovědi poškozené vyjadřovat a její spolehlivost aktivně zpochybňovat. Obecné soudy jeho důkazní návrhy neodmítly s apriorním konstatováním, že poškozené je třeba bezvýhradně věřit, nýbrž proto, že pravdivost její výpovědi již byla spolehlivě prověřena a potvrzena uceleným řetězcem objektivních důkazů. Stěžovatelem odkazovaný čl. 6 odst. 3 Úmluvy negarantuje absolutní právo na provedení každého důkazu navrženého k ověření věrohodnosti tvrzení svědka, pokud je tato věrohodnost - stejně jako neudržitelnost stěžovatelových tvrzení - již bezpečně doložena jinými nezávislými důkazy.
12. Odůvodnění obecných soudů nevykročila z mezí ústavnosti. Ústavní soud připomíná, že Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku č. 30544/96 zdůraznil, že právo na řádné odůvodnění nevyžaduje detailní odpověď na každý jednotlivý argument, přičemž odvolací soud se může v principu omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Tuto zásadu ve své praxi plně respektuje i Ústavní soud. Závěry Nejvyššího soudu - který se v bodech 14 až 20 usnesení dostatečně věnoval stěžejním námitkám k věrohodnosti poškozené, věnoval se otázkám subjektivní stránky trestného činu, opomenutým důkazům i zásadě in dubio pro reo - plně korespondují s ústavním principem, že dovolání nezakládá právo na plný skutkový přezkum ve stejné šíři jako odvolání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 1337/17). Zopakuje-li obviněný v dovolání tytéž námitky, se kterými se nižší soudy již řádně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné, což Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou také konstatoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
13. Závěrem k tvrzené extrémní vadě při hodnocení důkazů a extrémnímu nesouladu zjištění s provedenými důkazy Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelem odkazované nálezy (ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 a ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07) dopadají specificky na situace, kdy soudy relevantní námitky nebo podstatné důkazy svědčící ve prospěch obviněného zcela pominou. To se však v posuzovaném případě nestalo. Obecné soudy důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu, jak vyžaduje trestní řád, a tudíž nedošlo k nezákonné či nezdůvodněné selekci důkazů popsané v nálezu sp. zn. III. ÚS 888/14. Jak vysvětlil Nejvyšší soud, extrémní nesoulad je dán pouze tehdy, nevyplývají-li skutková zjištění z důkazů při žádném logicky přijatelném hodnocení nebo jsou s nimi v přímém rozporu. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily jeho dopisy, rozsudky civilních soudů a zprávy úřadů, nezakládá zjevný rozpor skutkových zjištění ani nepředstavuje svévolné hodnocení důkazů.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu