Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. Věznice Rýnovice, Jablonec nad Nisou, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2026 č. j. 9 To 108/2026-88 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. dubna 2026 č. j. 0 Nt 3107/2025-54, spojené s návrhem na úhradu nákladů zastoupení státem, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí plyne, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a zločin vydírání podle § 174 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 4. 2026 č. j. 0 Nt 3107/2025-54 byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Soud posoudil majetkovou situaci stěžovatele a uzavřel, že se nejeví tak negativně, aby odůvodňovala jiné než zamítavé rozhodnutí o jeho žádosti. Nadto uvedl, že pro jiné rozhodnutí stěžovatel nedoložil dostatek podkladů, kterými by tíživost majetkové situace osvědčil. Proti tomuto usnesení stěžovatel, resp. jeho obhájce, podal stížnost.
2. Dne 17. 6. 2026 Krajský soud v Praze napadeným usnesením stížnost zamítl. V odůvodnění se ztotožňuje s argumentací okresního soudu, že stěžovatel zcela neunesl důkazní břemeno prokázání nemajetnosti. K námitkám stěžovatele uvedl, že nejsou přiléhavé stavu věci ani zákonu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že byly porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůvodňuje porušení svých ústavních práv tím, že soudy pochybily při posuzování nároku na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 trestního řádu. Poukazuje na tzv. majetkovou potencialitu a říká, že soudy nezhodnotily jeho majetkové poměry úplně, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Nadto se nevypořádaly ani s přiznáním nároku na obhajobu za sníženou odměnu a nedostatečně odůvodnily svá usnesení, ve kterých nevypořádaly podstatná tvrzení stěžovatele.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud rozhodnutí trestních soudů o bezplatné obhajobě přezkoumává zdrženlivě, protože soudy při tomto rozhodování disponují relativně širokým prostorem pro uvážení. Úkolem Ústavního soudu není činnost trestních soudů nahrazovat. Důvod k zásahu nastane teprve v situaci, kdy jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jsou zatíženy zjevným logickým rozporem, případně jsou svévolné. Samo o sobě nestačí, že by Ústavní soud hodnotil relevantní skutečnosti odlišně (např. nálezy ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3501/20, bod 15, a ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24, bod 8, a další tam uvedená judikatura).
6. Soud zrekapituloval majetkové poměry stěžovatele, jeho minulé příjmy, příjmy jeho bývalé přítelkyně a závazky z jejich společného úvěru. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá úvahu soudu o jeho majetkových poměrem a budoucí možnosti výdělku. Okresní soud nicméně v usnesení přejímá tvrzení stěžovatele z jeho žádosti, v níž tvrdí, že má úspory v řádu desítek tisíc korun. Taktéž uvádí, že bez ohledu na výsledek trestního řízení nic nebrání stěžovateli být ekonomicky činný v budoucnu, a to případně i ve výkonu trestu a následně náklady na obhajobu uhradit, neboť je v plně produktivním věku. Nejde tak o ryze hypotetickou a ničím nepodloženou spekulaci o možných budoucích příjmech v delším časovém horizontu, proti níž se rozhodovací praxe Ústavního soudu zmiňovaná stěžovatelem vymezuje. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v námitce, že se soudy nezabývaly přiznáním obhajoby za sníženou odměnu, neboť krajský soud i okresní soud uvedly, že stěžovatel neprokázal svou nemajetnost vůbec, tudíž ani ve vztahu k přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu (srov. bod 9 usnesení krajského soudu).
7. Nadto krajský soud poukázal i na to, že stěžovatel vyčerpávajícím způsobem neosvědčil, že nemá dostatek prostředků a tato skutečnost ani nevyplývala z již nashromážděných důkazů (srov. body 9 a 10 usnesení krajského soudu). Sám stěžovatel v podané stížnosti uvedl kladné zůstatky na svých bankovních účtech, nelze mu proto přisvědčit, že z nich soud chybně vycházel. V závěrech soudů neshledává Ústavní soud excesivní úvahu zakládající libovůli při rozhodování, která by mu umožnila závěry obecných soudů přehodnocovat.
8. Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu