Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Martinem Vojtou, advokátem, sídlem Sochorova 3226/40, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2026 č. j. 38 Co 18/2026-870 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 82 P 24/2023-832, 82 P a Nc 293/2025, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. S., nezletilé B. S. a nezletilé S. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Brně napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele doručeného soudu dne 21. 10. 2025 na nařízení výkonu rozhodnutí - rozsudku městského soudu ze dne 10. 12. 2024 č. j. 82 P 24/2023-793 za neuskutečněné styky stěžovatele s nezletilými dcerami (nyní ve věku 13 a 14 let) v době od 21. 8. 2025 nadále.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který rovněž napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že další vynucování styku nezletilých dcer s otcem s ohledem na jejich zvyšující se věk může být kontraproduktivní a škodlivé. Shodně jako městský soud uzavřel, že k neuskutečnění styků dochází primárně z důvodů na straně nezletilých dcer, jejichž současný názor není ovlivněn názorem třetí osoby, zejména matky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že i při respektu k názoru nezletilých soudy nemohly rezignovat na zjištění příčin úplného přerušení vztahu, na rozlišování jednotlivých forem kontaktu a na hledání přiměřeného mechanismu jeho zachování nebo obnovy. Namítá rozpor s předchozím rozhodnutím krajského soudu (usnesení ze dne 29. 1. 2024 č. j. 13 Co 179/2023-631), z nějž cituje pasáž uvádějící, že matka dobrovolně neplní povinnosti související s poskytováním nezbytné součinnosti při zajištění styku stěžovatele s nezletilými. Stěžovatel odkazuje na nález ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 2271/25, z jehož právní věty vyplývá, že obecné soudy jsou povinny aktivně činit kroky, které by mohly vést k obnově a rozvoji vztahu rodiče a dítěte, především se musí zabývat příčinou rozvratu vazeb, možnostmi nápravy a perspektivou budoucího rozvoje vztahu. Má za to, že soudy těmto povinnostem v nyní posuzované věci nedostály. Uvádí, že soudy paušálně odmítly alternativní opatření podle § 503 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a dostatečně nevyvážily práva nezletilých a práva stěžovatele. Závěrem poukazuje na nové skutečnosti, jež nastaly po vydání napadených rozhodnutí.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodování soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu ovšem nyní nedošlo.
6. Ústavní soud předesílá, že zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které mají znalosti často dlouhodobého vývoje rodinné situace, jsou v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení, a mohou tak nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit tomu odpovídající rozhodnutí.
7. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry soudů, jež nevyhověly jeho návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí podle § 502 a § 503 zákona o zvláštních řízeních soudních. Otázkami výkonu rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé se Ústavní soud zabýval opakovaně, přičemž uvedl řadu ústavněprávních požadavků, kterým musejí obecné soudy dostát (např. ve vztahu k ukládání pokut podle § 502 zákona o zvláštních řízeních soudních, srov. nález ze dne 21. 1. 2026 sp. zn. IV. ÚS 2966/25). Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že i přes stěžovatelovy námitky z hlediska uvedených požadavků obstojí.
8. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že soudy dostatečně vysvětlily, proč rozhodly způsobem shora uvedeným, tj. proč zamítly stěžovatelův návrh na výkon rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé. Jak již bylo řečeno výše, soudy vzaly v potaz, že by případné vynucované setkání bylo vzhledem k věku nezletilých kontraproduktivní (srov. usnesení krajského soudu, bod 17). Podstatný je též závěr, že na vzniku postoje dívek a současného stavu se svým chováním především podílel i otec (pohrdavé chování k matce, nezájem o záliby a koníčky dcer, negativní hodnocení studijních výsledků). Tento závěr neodporuje předchozím rozhodnutím krajského soudu, na něž stěžovatel odkazuje, a to z důvodu změny okolností (vyšší věk nezletilých). Krajský soud své předchozí rozhodnutí výslovně konfrontoval a stěžovateli vysvětlil, proč nyní rozhodl jinak a proč není vynucování styku se stěžovatel v nejlepším zájmu nezletilých (srov. tamtéž, bod 18). Soudům nelze vytýkat ani to, že nepřijaly opatření podle § 503 zákona o zvláštních řízeních soudních. Tato opatření již byla v minulosti využita, nicméně nepřinesla žádný efekt (tamtéž, bod 17).
9. Ústavní soud dodává, že si je vědom existence pozitivního závazku státu plynoucího z práva na rodinný život přijmout opatření umožňující rodičům být společně se svými dětmi (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci López Guió proti Slovensku ze dne 3. 6. 2014 č. 10280/12, body 82 až 84). Stejně tak si jej byly soudy vědomy a pozitivně kvitovaly snahy stěžovatele, aby nevymizel ze života dcer. Současně však s ohledem na okolnosti dané věci považuje Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy za nereálné, aby byl tento závazek vynucován proti vůli dívek, kterým je více než 13 a 14 let (srov. přiměřeně nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11, bod 34). V řízení bylo přitom prokázáno, že obě dívky si jsou schopny na základě vlastních prožitků a zkušeností utvořit vlastní názor a prezentovat jej a jejich dlouhodobý konzistentní názor není ovlivněn třetí osobou.
10. Je důležité zdůraznit, že zdravý vztah s otcem je pro nezletilé žádoucí, a součástí rodičovské odpovědnosti obou rodičů je, aby o jeho obnovení usilovali. Ústavní soud proto apeluje na všechny zúčastněné, aby se pokusili o obnovu vztahů, a to primárně nikoliv za pomoci soudního rozhodování, nýbrž prostřednictvím citlivého a chápavého jednání. K tomuto cíli ostatně směřuje i odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se soudy v souladu s požadavky plynoucími z nálezu sp. zn. III. ÚS 2271/25 zabývaly též možností nápravy současného stavu (srov. usnesení městského soudu, bod 12). Řečeno ještě jinak: ne každé nesplnění povinností plynoucích z vykonatelného rozhodnutí vyžaduje, aby stát vždy a za každých okolností reagoval uložením pokuty či jiným způsobem nutil k výkonu rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé (srov. shora citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2966/25, bod 18). Z napadených rozhodnutí přitom dostatečně vyplývají důvody, proč soudy k tomuto nucenému výkonu rozhodnutí nemohly přistoupit ve stěžovatelově věci. Pouhá skutečnost, že shora zmíněné hodnocení možností nápravy v konečném důsledku nevyznívá ve prospěch stěžovatele, není způsobilé založit protiústavnost napadených rozhodnutí.
11. Poukazuje-li stěžovatel na události z června 2026, podstatné je, že nastaly až po vydání napadených rozhodnutí, a tudíž v nich nemohly být zohledněny. Vedle toho zjevně nesouvisející s předmětem nyní posuzovaného řízení, jímž je výkon rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé, nikoliv samotná úprava péče o nezletilé. V této souvislosti proto postačí připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných, a tedy nezměnitelných (srov. § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Vyvstane-li nutná potřeba změny poměrů (eventuálně i s ohledem na v ústavní stížnosti nově uváděné okolnosti), stěžovateli nic nebrání, aby se s tímto návrhem na změnu úpravy péče o nezletilé znovu obrátil na obecné soudy (obdobně srov. usnesení ze dne 9. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 539/22, bod 9). Na tento aspekt rozhodování ve věcech péče soudu o nezletilé ostatně upozornil již městský soud (srov. usnesení městského soudu, bod 14).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu