Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Brůši, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2026 č. j. KSPH 83 INS 63/2024-P5-8, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel je jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti X (dále jen "dlužnice"). Dlužnice uzavřela dne 28. 3. 2023 s Komerční bankou, a. s. (dále jen "banka") smlouvu o úvěru zajištěnou ručením a blankosměnkou. Ručitelem a směnečným rukojmím (avalistou) byl stěžovatel. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024 č. j. KSPH 83 INS 63/2024-A-16, byl zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek prohlášen konkurs. Banka přihláškou ze dne 11. 3. 2024 přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku z titulu smlouvy o úvěru a pohledávku z titulu smlouvy o povoleném debetu. Samostatně vůči stěžovateli jako avalistovi banka uplatnila nárok ve směnečném řízení u Městského soudu v Praze. Směnečným platebním rozkazem ze dne 26. 3. 2024 č. j. 24 Cm 23/2024-8 potvrzeným rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 11. 2024 č. j. 24 Cm 23/2024-141 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2026 č. j. 5 Cmo 139/2025-299 bylo stěžovateli uloženo zaplatit bance 1 861 113,36 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel na tento směnečný závazek uhradil do 30. 6. 2026 celkem 540 000 Kč.
2. Banka poté podáním ze dne 2. 7. 2026 vzala přihlášku do insolvenčního řízení zpět co do částky 540 000 Kč. Krajský soud toto částečné zpětvzetí vzal na vědomí usnesením ze dne 3. 7. 2026 č. j. KSPH 83 INS 63/2024-P5-4. Podáním ze dne 6. 8. 2026 stěžovatel jako ručitel podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona navrhl svůj vstup do insolvenčního řízení namísto banky, a to v rozsahu jím uhrazené částky 540 000 Kč, kterou za dlužnici plnil.
3. Krajský soud ale stěžovatelův návrh na vstup do řízení napadeným usnesením zamítl. Vyšel z § 18 odst. 1 a z § 184 insolvenčního zákona a dospěl k závěru, že pohledávka z úvěru a pohledávka směnečného rukojmího ze zajišťovací směnky představují dvě odlišné a na sobě nezávislé pohledávky. Poukázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2010 č. j. KSOS 8 INS 5206/2009, 2 VSOL 422/2009-P34-8 a na usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. KSOS 39 INS 3971/2009, 2 VSOL 56/2017-P19-33. Z nich dovodil, že plnil-li stěžovatel na zajišťovací směnku, nabyl tím pouze práva ze směnky. Banka však nepřihlásila pohledávku z titulu směnky, nýbrž z titulu smlouvy o úvěru. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatel, který směnku avaloval a plnil na ni, není ručitelem ve smyslu § 183 odst. 3 insolvenčního zákona a nemůže vstoupit do řízení na místo banky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud přehlédl, že stěžovatel není jen směnečným rukojmím, ale zároveň ručitelem ze smlouvy o úvěru, k jejímuž zajištění byla směnka vystavena a jím avalována. Namítá rovněž, že krajský soud nezohlednil, že směnka sloužila právě k zajištění závazku z úvěru. Podle stěžovatele se sice formálně jedná o dva různé závazky, plnění z nich se však věřitel může domáhat jen jednou, čímž zanikají oba. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 1363/2011. Dále namítá, že soud rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele na vstup do řízení až dne 20. 8. 2026, tedy po marném uplynutí třídenní lhůty podle § 18 odst. 2 insolvenčního zákona. S uplynutím této lhůty ale zákon spojuje vznik fikce vyhovění návrhu a k vydání zamítavého rozhodnutí soud již nebyl oprávněn. Bylo mu tak odepřeno domáhat se splnění dluhu po dlužnici a vykonávat v insolvenčním řízení práva věřitele včetně práva hlasovacího, přičemž po dobu trvání insolvenčního řízení nemůže své právo uplatnit ani samostatnou žalobou. Poukazuje na to, že důsledky nyní napadeného usnesení nelze odstranit ani v dalších fázích insolvenčního řízení. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 3411/19, který se zabýval obdobnou otázkou vstupu směnečného rukojmího do insolvenčního řízení.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).
6. K námitce stěžovatele, že o jeho návrhu na vstup do řízení mělo být rozhodnuto do tří pracovních dnů podle § 18 odst. 2 insolvenčního zákona, s čímž měla být spojena fikce souhlasu, Ústavní soud konstatuje, že pro ústavněprávní přezkum je stěžejní to, že krajský soud o návrhu stěžovatele věcně rozhodl, přičemž případné překročení pořádkové lhůty protiústavnost nezakládá. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se nevyvratitelná domněnka vyhovění návrhu neuplatní tam, kde jsou předkládány potenciálně sporné skutečnosti, neboť tato domněnka "byla nastavena pro skutečnosti, o které nemůže být veden spor, vzhledem k povaze listin, jimiž se dokládají" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2018 sen. zn. 9 NSČR 103/2018). Napadené rozhodnutí vydané po uplynutí třídenní lhůty a zdůvodňující absenci nároku stěžovatele na vstup do insolvenčního řízení tak není s těmito závěry v rozporu.
7. Pokud stěžovatel dále namítá, že krajský soud pominul existenci jeho souběžného ručení na základě smlouvy (tedy nikoli jen ručení ze směnky), pak jde o námitky v rovině hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavního práva, které Ústavní soud v zásadě nepřezkoumává. Stěžovatel navíc přehlíží, že z jeho návrhu na vstup do insolvenčního řízení (přiloženého k ústavní stížnosti) existence civilního ručení přímo nevyplývala. Stěžovatel ve svém formulářovém návrhu sice použil slovo "ručitel", avšak samostatnou listinu o civilním ručení nepředložil. Banka jej navíc ve svém podání označila jako avalistu a zajištění popsala jako zajištění krycí směnkou. Zprávy o platbách stěžovatele rovněž odkazovaly na probíhající směnečné řízení vedené Městským soudem v Praze. I banka jakožto věřitel jako důvod částečného zpětvzetí insolvenčního návrhu uvedla platbu na směnku. Postup krajského soudu vycházející pouze ze směnečného ručení tudíž nelze považovat za svévolný a na jeho postupu není nic neústavního.
8. Ústavněprávní roviny nedosahuje ani námitka, že platba na směnku uspokojila přímo přihlášený úvěr. Krajský soud v nyní napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že avalista, který na směnku zaplatí, nabývá originárním způsobem pouze práva ze směnky. V posuzované věci banka do insolvenčního řízení přihlásila pohledávku z titulu úvěrových smluv, nikoli pohledávku ze směnky. Jakkoliv spolu tyto závazky ekonomicky souvisí, soud dostatečně vysvětlil, že právně jde o dva odlišné tituly a uspokojení jednoho nezakládá podmínky pro procesní vstup do cizí přihlášky (zde přihlášky banky).
9. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1363/2011 je v tomto kontextu nepřípadný, neboť se v něm soud zabýval směnkou platební, nikoli zajišťovací. Dále lze dodat, že odkazovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 3411/19 Ústavní soud rušil usnesení krajského soudu z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. V dané věci navíc Ústavní soud zrušil právě rozhodnutí, kterým soud návrhu směnečného rukojmího na vstup do insolvenčního řízení vyhověl. V nyní posuzované věci krajský soud návrh stěžovatele zamítl a tento postup srozumitelně a logicky odůvodnil tím, že stěžovatel plnil na směnku, a tudíž neuspokojil přímo přihlášený titul. Ústavní požadavek na řádné a přesvědčivé odůvodnění tak byl naplněn.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu