Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Martinkové, zastoupené Mgr. Janem Luběnou, advokátem, sídlem Cejl 494/25, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2026 č. j. 1 Co 9/2026-194 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2026 č. j. 70 Co 195/2024-168, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Statutárního města Brna, městské části Brno-sever, sídlem Bratislavská 251/70, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo účastnit se projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou pro zmatečnost domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jako soudu odvolacího, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, jímž bylo pro opožděnost odmítnuto její odvolání proti rozsudku městského soudu. V původním (žalobou pro zmatečnost napadeném) řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 108 C 12/2022 vedlejší účastník požadoval po stěžovatelce zaplacení částky ve výši 15 242 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž mu bylo vyhověno rozsudkem pro zmeškání. Žalobu pro zmatečnost podala stěžovatelka podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. Namítala, že městský soud v původním řízení nepostupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu o doručování.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Uvedl, že rozhodnutí v původním řízení o odmítnutí odvolání pro opožděnost byla souladná s § 219 a § 208 odst. 1 občanského soudního řádu.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 1 744 Kč (výrok II). Otázka, která se řešila v řízení o žalobě pro zmatečnost, byla, zda byly stěžovatelce v původním řízení správně doručovány písemnosti (žaloba, předvolání k jednání a samotný rozsudek pro zmeškání). Vrchní soud konstatoval, že městský soud v původním řízení i přes (do jisté míry formalistický postup) dostál své povinnosti, když stěžovatelce doručoval pouze na obecnou adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel [§ 46b písm. a) občanského soudního řádu], která byla na ohlašovně, a poté, co se písemnost určená do vlastních rukou adresáta vrátila, provedl doručení vyvěšením na úřední desce. Přestože městský soud nemusel provádět rozsáhlé šetření, aby zjistil adresu, na které se stěžovatelka skutečně zdržovala, a která mu mohla být známa z úřední činnosti (jak z obsahu spisu, tak ze záznamu v systému ISAS), a mohl tak doručovat i podle § 46a odst. 1 občanského soudního řádu, zákonnou povinnost doručovat na tuto adresu neměl. Bylo totiž primárně povinností stěžovatelky zajistit si možnost faktického doručení. Adresou pro doručování (odlišnou od adresy trvalého pobytu) může být pouze taková adresa, kterou má soud možnost přiřadit ke konkrétnímu probíhajícímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že městský soud v původním řízení postupoval nesprávně a přepjatě formalisticky, když doručoval stěžovatelce vyvěšením na úřední desce, přestože mu bylo známo, že adresa trvalého pobytu v centrální evidenci obyvatel je adresou ohlašovny, a přestože měl z obsahu spisu i z databáze ISAS informaci o doručovací adrese, na níž bylo možno stěžovatelku zastihnout. Závěr vrchního soudu, že takový postup je sice formalistický, ale nikoliv nezákonný nebo protiústavní, považuje za neakceptovatelný. Poukazuje na nálezy (zejména ze dne 14. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 1526/22), v nichž Ústavní soud zastával opačné stanovisko, tedy že postup, byť formálně správný, je ústavně nepřijatelný, neboť účastníkovi řízení znemožňuje realizovat svá práva. I judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje upřednostnění materiálního přístupu k doručování před formalistickým. Skutečná možnost seznámit se s obsahem doručované písemnosti je součástí ústavních záruk na soudní ochranu, nikoliv pouze interpretačním pravidlem podústavního práva (viz nález ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 23/20). Rovněž poukazuje na to, že adresu, kde se zdržuje, sdělila nejen městskému soudu, ale i vedlejšímu účastníkovi. Adresu trvalého pobytu na ohlašovně získala poté, co bylo rozhodnuto o vyklizení bytu pronajatého vedlejším účastníkem. Zdůrazňuje, že se svojí aktivitou nesnažila znesnadnit či zmařit doručování nebo jakkoliv obstruovat. Nepřiléhavé je podle stěžovatelky rozlišování mezi sporným a nesporným řízením, které provedl vrchní soud. Takový závěr nevyplývá ani ze zmiňované judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1526/22). Za nesprávný považuje i ustálený výklad § 46a a § 46b občanského soudního řádu. Podle stěžovatelky sdělení adresy pro doručování není omezeno na jediné řízení, ale jednou uvedená adresa se stane adresou pro doručování ve všech řízeních vedených podle občanského soudního řádu. Osoba, která soudu sdělí svoji adresu pro doručování, legitimně a racionálně očekává, že jí na ni bude také doručováno.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným.
7. Stěžovatelka nesouhlasí s formalistickým postupem obecných soudů při posuzování řádnosti a správnosti doručování písemností včetně rozsudku pro zmeškání v původním řízení. Jaká je adresa pro doručování, vymezují § 46a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a § 46b občanského soudního řádu. Z uvedeného je zřejmé, že určení doručovací adresy účastníka civilního soudního řízení je předmětem běžného zákona, jehož použití a výklad jsou v zásadě svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo, a v tom lze dát stěžovatelce za pravdu, např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v napadených usneseních neshledal.
8. V posuzované věci krajský soud i vrchní soud vysvětlily, proč i přes z jejich pohledu formalističtější přístup městského soudu nelze považovat způsob doručování za nezákonný a žalobu pro zmatečnost je třeba zamítnout. Předně připustily možnost účinně doručovat na adresu ohlašovny, přičemž nebylo povinností soudu pátrat po jiné adrese (bod 21 usnesení vrchního soudu), dále v souvislosti s ochranou vlastních zájmů zdůraznily odpovědnost účastníka řízení za existenci adresy pro doručování a povinnost zajistit přijetí písemností na této adrese (body 17 a 18 usnesení krajského soudu a body 23 a 24 usnesení vrchního soudu) a rovněž poukázaly na možnost stěžovatelky zajistit si jiný způsob doručování (např. do datové schránky nebo zaevidování adresy pro doručování v informačním systému evidence obyvatel). Všechny nastíněné možnosti poskytují účastníkovi řízení z pohledu práva na soudní ochranu dostatečný prostor k tomu, aby měl náležitě zajištěno informování o případných soudních řízení a aby se k němu dostávaly všechny relevantní písemnosti. V této souvislosti je třeba zmínit i zásadu vigilantibus iura (bdělým náležejí práva).
9. Spoléhala-li stěžovatelka na to, že jí bude vždy doručováno na adresu, kterou v minulosti a v jiném řízení, které probíhalo ještě před původním řízením, oznámila městskému soudu jako ad hoc adresu pro doručování, soudy vyložily, že takové očekávání je nereálné (body 28 až 30 usnesení vrchního soudu). Nelze mít výhrady proti závěru, že zvolená ad hoc adresa pro doručování se stává doručovací adresou pouze pro dané řízení (srov. § 46a odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu). V této souvislosti se soudy zabývaly i rozdílem mezi adresou, kde se adresát zdržuje a zvolenou adresou pro doručování (bod 18 usnesení krajského soudu). Rovněž vysvětlily, jakým způsobem funguje interní databáze ISAS a proč, přestože v této databázi byl záznam ohledně stěžovatelčiny adresy pro doručování, nepředstavovala relevantní zdroj, z něhož by bylo možno při doručování vycházet (body 29 a 30 usnesení vrchního soudu).
10. Obecné soudy se konečně vypořádaly i s odkazem stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 1526/22 (bod 20 usnesení krajského soudu a body 31 a 32 usnesení vrchního soudu). Proti jejich úvaze, že je třeba odlišně nahlížet na doručování ve statusových věcech, jak tomu bylo v případě řešeném v nálezu (nesporné řízení o neexistenci manželství, které je ovládáno vyšetřovací zásadou), a na doručování v klasickém sporném řízení, nemá Ústavní soud rovněž žádné výhrady.
11. Závěrem Ústavní soud připomíná, že nelze přehlédnout, že v původním řízení šlo o částku, která má bagatelní charakter, což ze své podstaty velmi omezuje ústavněprávní přezkum. Ostatně Ústavní soud na této skutečnosti postavil své usnesení ze dne 23. 6. 2025 sp. zn. II. ÚS 1550/25, jímž odmítl ústavní stížnost téže stěžovatelky, která se týkala původního řízení (konkrétně usnesení krajského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení městského soudu o odmítnutí odvolání pro opožděnost proti jeho rozsudku pro zmeškání).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu