Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Provazníka, zastoupeného Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 2132/47, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2026 č. j. 21 Cdo 1710/2025-261, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po zaměstnavatelce České republice - Ministerstvu X náhrady majetkové škody ve výši 300 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 700 000 Kč za jednání spočívající v šikaně stěžovatele a nezákonném postupu vůči němu. Obvodní soud věc posoudil podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů, podle zákoníku práce a podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ve stěžovatelově případě neshledal nerovné zacházení při odměňování ani bossing. K nemajetkové újmě uvedl, že stěžovatel byl při jednání dne 30. 1. 2023 poučen o povinnosti doplnit tvrzení k tomuto nároku, avšak neunesl břemeno tvrzení; další důkazy proto soud neprováděl.
2. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s posouzením věci jako pracovněprávního a antidiskriminačního sporu a odmítl aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). K poučovací povinnosti městský soud výslovně připustil, že obvodní soud sice stěžovateli poskytl poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu opakovaně a v rozsáhlé podobě, avšak všechna tato poučení, snad s výjimkou poučení ze dne 30. 1. 2023, nelze považovat za řádná; stěžovatel totiž nebyl poučen o následcích nesplnění výzvy, tedy o hrozbě neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene a hrozbě možného neúspěchu ve sporu. Tuto vadu však označil za bezvýznamnou pro věcnou správnost rozsudku. Dovodil, že uvedený nedostatek neměl na výsledek vliv, neboť obvodní soud provedl rozsáhlé dokazování a na jeho základě zjistil skutkovou verzi odlišnou od té, kterou tvrdil stěžovatel. Zatímco stěžovatel líčil jednání svého představeného jako bossing a nerovné zacházení při odměňování, z provedeného dokazování vyplynulo, že úkoly byly stěžovateli zadávány v rozsahu náplně práce a vztahy na pracovišti byly vnímány jako napjaté oboustranně. Za tohoto stavu městský soud uzavřel, že i řádné poučení by na výsledku sporu nic nezměnilo.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl s tím, že neobsahuje vylíčení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Připomněl, že nepostačuje pouhá citace § 237 občanského soudního řádu. Rozhodnutí, na která stěžovatel v dovolání odkazoval, se podle Nejvyššího soudu vážou k jeho námitkám ohledně vad řízení v souvislosti s poučovací povinností. Obsahem dovolání je rovněž stěžovatelův nesouhlas s právním posouzením věci podle zákoníku práce, zákona o státní službě a antidiskriminačního zákona (místo stěžovatelem preferované aplikace zákona č. 82/1998 Sb.), přičemž pouhá kritika či polemika se závěry odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá. Dodal, že otázka, podle jakých předpisů měly být nároky posouzeny, ostatně není podstatná, dospěl-li městský soud k závěru, že vedlejší účastnice zásadu rovného zacházení neporušila, stěžovatele nešikanovala a nedopustila se vůči němu bossingu. Přípustnost nezakládají ani námitky, jimiž stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod než nesprávné právní posouzení podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Podstatou těchto námitek jsou podle Nejvyššího soudu vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží jen je-li dovolání jinak přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky, když zákonnou náležitost seznatelnou z textu dovolání označil za chybějící. Stěžovatel poukazuje na to, že na straně 2 dovolání ze dne 30. 4. 2025 přípustnost výslovně dovodil z jediného kritéria podle § 237 občanského soudního řádu (odklon od ustálené praxe) a na stranách 20 až 24 rozvedl ucelenou argumentaci k účinkům poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu ve vazbě na koncentraci podle § 118b občanského soudního řádu, a to s přiřazením konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za druhé stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně ztotožnil otázku procesního práva s pouhou individuální vadou řízení. Stěžovatel rozlišuje dvě různé roviny. Jednou rovinou je obecná právní otázka, jaké procesní účinky má vadné či neúplné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu ve vztahu ke koncentraci řízení podle § 118b občanského soudního řádu. Druhou rovinou je konkrétní pochybení soudu v tomto řízení. Podle stěžovatele Nejvyšší soud obě roviny sloučil, když jeho argumentaci k poučovací povinnosti a koncentraci označil za vadu řízení. Tím Nejvyšší soud pominul výslovné znění § 237 občanského soudního řádu, které mezi předpoklady přípustnosti řadí i otázky procesního práva. Sama okolnost, že právní otázka vyvstala z konkrétní procesní situace, ji nezbavuje povahy otázky procesního práva. Za třetí stěžovatel namítá, že vadné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu mělo zásadní význam pro výsledek sporu. Obvodní soud opřel zamítnutí nároku na nemajetkovou újmu právě o neunesení břemene. Zároveň městský soud sám uznal, že poučení, o něž se tento postup opíral, nebyla řádná. Nešlo tedy o okrajovou procesní výtku, nýbrž o otázku, na níž závisel osud podstatné části žaloby. Odmítl-li Nejvyšší soud tuto otázku jako jinou vadu řízení, kterou se nemohl zabývat, přehlédl podle stěžovatele její skutečný význam pro věc. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 3314/2024 a na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 31 Cdo 4616/2010. Z nich dovozuje, že vzájemné působení § 118a a § 118b občanského soudního řádu je typickou otázkou procesního práva, nikoli vadou řízení. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že podle nálezu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 je třeba dovolání posuzovat podle celého jeho obsahu, přičemž vymezení přípustnosti může plynout z více míst podání. Podle nálezu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2904/20 nedostatky ve struktuře či formulaci dovolání samy o sobě neznamenají absenci jeho zákonných náležitostí, jsou-li tyto z jeho celkového obsahu seznatelné.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
6. K námitce přepjatého formalismu lze uvést následující. Stěžovatelem zmíněná judikatura Ústavního soudu skutečně zakazuje Nejvyššímu soudu odmítnout dovolání pro pouhé formulační či systematické nedostatky a ukládá mu povinnost hodnotit podání podle jeho skutečného obsahu. Současně však tato rozhodnutí neodstraňují zákonnou povinnost dovolatele výslovně vymezit předpoklady přípustnosti dovolaní a konkrétní právní otázku. Tvrdí-li dovolatel odklon od ustálené rozhodovací praxe, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku práva jde a od které konkrétní praxe se řešení odvolacího soudu odchyluje. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud v posuzované věci postupoval ústavně nekonformně. Z napadeného usnesení (i z dovolání přiloženého k ústavní stížnosti) je zřejmé, že stěžovatel sice v dovolání obecně deklaroval odklon od ustálené praxe, avšak nespecifikoval žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, a ve vztahu k podstatě posuzované věci neformuloval, v čem se odvolací soud od konkrétní praxe odchýlil. Požadavek na řádné vymezení přípustnosti dovolání nepředstavuje protiústavní formalismus a Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn chybějící obligatorní náležitosti za stěžovatele sám dotvářet.
7. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud nesprávně zaměnil otázku procesního práva s pouhou vadou řízení, Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit, že vzájemný vztah poučovací povinnosti podle § 118a občanského soudního řádu, a koncentrace řízení podle § 118b občanského soudního řádu může představovat otázku procesního práva zakládající přípustnost dovolání. Z judikatury Nejvyššího soudu, na niž stěžovatel poukazuje, skutečně vyplývají obecné závěry o podmínkách vzniku koncentrace a možnostech prolomení jejích účinků dodatečným poučením. Tato procesněprávní východiska však v nyní hodnocené věci nečiní postup Nejvyššího soudu protiústavním. Nejvyšší soud způsobilost procesních otázek založit přípustnost dovolání nevyloučil, nýbrž uzavřel, že podstatou stěžovatelovy argumentace byla tvrzená zmatečnost a nepřezkoumatelnost řízení pramenící z jím vnímaného vadného a neúplného poučování v průběhu řízení. Tuto argumentaci Nejvyšší soud kvalifikoval toliko jako vadu řízení, k níž lze podle občanského soudního řádu přihlédnout jen u jinak přípustného dovolání. Ústavní soud neshledal, že by toto hodnocení skutečného obsahu stěžovatelova podání bylo ze strany Nejvyššího soudu projevem svévole.
8. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, že případné vadné poučení soudů nižších stupňů, které Nejvyšší soud nehodnotil, mělo rozhodující vliv na zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatel pomíjí zjištění městského soudu, který sice shledal, že většina poučení obvodního soudu byla neúplná, ale meritorní rozhodnutí stojí na dalším samostatném a nezávislém skutkovém závěru. Městský soud dospěl ve shodě s obvodním soudem (na základě dokazování) k tomu, že vedlejší účastnice se bossingu ani nerovného zacházení vůči stěžovateli nedopustila. Jestliže rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání spočívá na různých na sobě nezávislých důvodech (jako v tomto případě), nemůže vyřešení právní otázky týkající se pouze jednoho z nich ovlivnit celkový výsledek dovolacího řízení. Tento závěr obstojí nezávisle na případných polemikách o procesních náležitostech poučení.
9. Stěžovatel dále brojil proti tomu, že jeho nároky měly být posouzeny podle zákona č. 82/1998 Sb., a nikoli podle předpisů pracovněprávních a služebních. Tuto otázku však - jak výslovně (b. 107 stížnosti) uvádí - obsahem ústavněprávního přezkumu již nečiní. Pouze pro úplnost Ústavní soud tedy krátce doplňuje, že obecné soudy tento jejich postup odůvodnily rozlišováním mezi výkonem veřejné moci vůči jejím adresátům a postavením státu jako služebního úřadu či zaměstnavatele, přičemž tato jejich úvaha je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu