Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky R. Č., zastoupené Mgr. Petrem Josefem Gaertnerem, advokátem, sídlem Jungmannova 750/34, Praha 1 - Nové Město, proti části vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 18. srpna 2026 č. j. 1 ZT 300/2025-71, kterou je vypořádáván její návrh na zastavení trestního stíhání, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 8. oddělení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III ze dne 11. 12. 2025 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Dne 5. 8. 2026 podala stěžovatelka návrh na zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, alternativně podle § 172 odst. 2 písm. d) trestního řádu.
2. V nyní napadeném vyrozumění k návrhu na zastavení trestního stíhání Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 uvedlo, že jde o pohled obhajoby na trestní věc a její hodnocení důkazní situace, a že aktuálně neshledává žádný důvod pro vydání usnesení o zastavení trestního stíhání.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítá porušení práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a domáhá se zrušení příslušné části napadeného vyrozumění. Obvodní státní zastupitelství vypořádalo její návrh jediným obecným konstatováním, a to že jde o pohled obhajoby na věc a její hodnocení důkazní situace. Z vyrozumění není seznatelné, které její konkrétní skutkové a právní argumenty státní zástupce posoudil, jak je hodnotil, co vzal za prokázané, podle jakých ustanovení postupoval, ani na základě jakých úvah dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení trestního stíhání nejsou splněny. Takové vypořádání nelze považovat za skutečné rozhodnutí o jejím podání jako obviněné. Vyrozumění je podle ní nepřezkoumatelné a vyvolává dojem, že argumentace obhajoby nebyla vůbec posouzena, nýbrž byla pouze vzata na vědomí a odmítnuta. V té souvislosti odkazuje na nález ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 1703/24. Zdůrazňuje, že při nevyhovění návrhu na zastavení trestního stíhání jsou požadavky na odůvodnění zvláště vysoké, neboť jde o rozhodnutí s konečnou platností, proti němuž není jiný opravný prostředek. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že nejde o první případ v témže trestním řízení. Uvádí, že opatřením policejního orgánu ze dne 30. 3. 2026 č. j. KRPA-134390-167/TČ-2021-001378 byla část trestní věci vyloučena k samostatnému projednání bez náležitého odůvodnění. Proti tomuto rozhodnutí podala dne 13. 4. 2026 stížnost. Ve svém usnesení ze dne 15. 5. 2026 č. j. 1 ZT 300/2025-38 obvodní státní zastupitelství sice výslovně uznalo, že rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání nebylo řádně odůvodněno, avšak stížnost přesto zamítlo s poukazem na to, že důvody mají být zřejmé z kontextu rozhodnutí. Tato zkušenost ve stěžovatelce posiluje obavu, že její procesní argumentace a obhajoba není posuzována s náležitou pozorností.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
5. K formě a povaze nyní napadeného aktu Ústavní soud předně uvádí, že trestní řád v § 172 odst. 1 a 2 ukládá státnímu zástupci vydat usnesení pouze v případě, kdy trestní stíhání skutečně zastaví. Zákon neukládá povinnost vydat formalizované usnesení s negativním výrokem o tom, že se trestní stíhání nezastavuje. Jak Ústavní soud konstatoval již v usnesení ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 527/03, žádné ustanovení trestního řádu neupravuje možnost formálního negativního rozhodnutí v případě nepřijetí navrhovaného postupu a neukládá orgánu činnému v trestním řízení ani povinnost na takový návrh bezprostředně reagovat formou usnesení.
6. Stěžovatelka opírá svou stížnost o nález sp. zn. II. ÚS 1703/24. Podle tohoto nálezu je nezbytné na vyrozumění o nevyhovění návrhu na zastavení trestního stíhání klást stejné požadavky z hlediska řádného odůvodnění jako na samotné rozhodnutí o zastavení, neboť jde v této otázce o rozhodnutí s konečnou platností. Závěry vyslovené ve věci sp. zn. II. ÚS 1703/24 však na případ stěžovatelky nedopadají. V odkazované věci šlo o návrh na obligatorní zastavení trestního stíhání z důvodu těžké choroby trvale vylučující postavení obviněného před soud, tedy o kogentní překážku stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. V takovém případě představovalo pokračování trestního stíhání samo o sobě neakceptovatelný zásah do základních práv. Vyrozumění o nevyhovění návrhu ve věci řešené pod sp. zn. II. ÚS 1703/24 tudíž představovalo konečné posouzení v tom rozsahu, zda vůbec lze v trestním stíhání pokračovat, přičemž státní zástupce tehdy nepřípustně přehodnocoval odborné závěry znaleckého posudku o tom, že stres spojený s trestním řízením by mohl vyvolat u tehdejšího stěžovatele závažnou srdeční poruchu. V nyní posuzované věci se však stěžovatelka domáhá zastavení stíhání na základě vlastní interpretace dokazování, kdy zpochybňuje existenci úmyslu, výši škody a tvrdí existenci souhlasu poškozené s majetkovými operacemi. Nejde o absolutní a objektivní nepřípustnost trestního stíhání, ale o běžnou polemiku se závěry orgánů činných v trestním řízení v rozsahu obhajoby, přičemž tato polemika bude posuzována v dalších fázích řízení. Samotné pokračování ve stíhání tak stěžovatelce nepůsobí neodvratnou újmu, jež by nebyla napravitelná v dalším průběhu trestního řízení. Stěžovatelka své námitky bude moci plně uplatnit buď znovu po uzavření vyšetřování, nebo následně před soudem, bude-li v její věci podána obžaloba. Ve věci stěžovatelky tedy s ohledem na výše uvedené nejde, resp. nemůže jít, o konečné rozhodnutí.
7. Ústavní soud - v souladu s právě uvedeným - ve své rozhodovací praxi akcentuje, že do probíhajícího přípravného řízení zasahuje jen zcela výjimečně, a to zásadně jen za situace, kdy postup orgánů činných v trestním řízení vykazuje znaky zjevné libovůle a současně hrozí neodvratná újma, kterou nelze jinak odčinit (k tom srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 nebo usnesení pléna ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26). Posuzování oprávněnosti trestního stíhání, resp. hodnocení skutkového stavu a důkazů, náleží primárně orgánům činným v trestním řízení. V přípravném řízení nelze od těchto orgánů požadovat vyčerpávající rozbor. Právo na řádné odůvodnění neznamená povinnost vypořádat každou dílčí skutkovou a právní výhradu, jsou-li z postupu orgánu veřejné moci dostatečně seznatelné hlavní důvody, které jej nakonec vedly k zaujatému postoji.
8. Napadený přípis obvodního státního zastupitelství není obsahově vyprázdněný a stížností napadaný (dílčí) závěr nelze číst izolovaně. Uvedené vyrozumění totiž vedle návrhu na zastavení trestního stíhání současně vyřizovalo návrh obhajoby na přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a trestního řádu. V tomto ohledu státní zástupce shledal námitky stěžovatelky důvodnými - konstatoval absenci číslování spisu a existenci chybějících listin, které zároveň označil za podstatné pro zachování práva na obhajobu. Proto uložil policejnímu orgánu provést nápravu a chybějící listiny do spisu založit. Už sama skutečnost, že dozorový státní zástupce nařídil nápravu pochybení policejního orgánu, neodpovídá východisku stěžovatelky, že argumentaci obhajoby vzal pouze mechanicky na vědomí. Ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu dopadá na stav, kdy lze spolehlivě uzavřít, že skutek není trestným činem. Takový závěr ale mohou učinit toliko orgány činné v trestním řízení, a to po komplexním zjištění skutkového stavu a zajištění všech dostupných důkazů. Nemůže tak činit zprostředkovaně v návaznosti na podanou ústavní stížnost Ústavní soud. Stejný závěr se uplatní pro zastavení podle § 172 odst. 2 písm. d) trestního řádu. Skutečnost, že v tomtéž trestním řízení mělo dříve dojít k obdobným pochybením na hodnocení nynější ústavní stížnosti rovněž nemůže ničeho změnit.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím (jeho vymezenou částí) nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu