Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů A. A. a B. B. (jedná se o pseudonymy), zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2026 č. j. 32 Co 144/2026-50, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a L. R., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 30. 4. 2026 č. j. 22 Nc 1201/2026-36 zamítl návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření podle § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "ZZŘS"), jímž by byla vedlejší účastnici uložena (mimo jiné) povinnost zdržet se setkávání se stěžovateli a nežádoucího sledování stěžovatelů jakýmkoliv způsobem. Okresní soud uvedl, že navzdory závadnému minulému jednání vedlejší účastnice vůči stěžovatelům aktuálně není osvědčena potřeba zatímní soudní ochrany.
3. K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který zamítavé rozhodnutí okresního soudu potvrdil, byť z jiných důvodů. Krajský soud zohlednil, že stěžovatelé podali návrh na vydání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí. Zhodnotil, že tento procesní nástroj je určen pro specifické situace, nikoliv pro situace obecné (jako v případě stěžovatelů) týkající se možnosti ochrany mezi osobami bez vzájemného vztahu, a to i v případě nežádoucího sledování nebo obtěžování navrhovatele. Uvedl, že stěžovatelé mají k dispozici mj. obecné předběžné opatření podle § 74 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí a navrhují jeho zrušení. Rozporují výklad § 402 ZZŘS, k němuž dospěl krajský soud, jenž i v případě nežádoucího sledování vyžaduje bližší vztah mezi navrhovatelem a odpůrcem. Mají za to, že odkaz na jiné prostředky právní ochrany nemůže nahradit zákonem upravený zvláštní režim podle ZZŘS, který dle jejich názoru dopadá i na jejich případ. Doplňují, že v důsledku chybného výkladu krajského soudu nebyly posouzeny jejich odvolací námitky poukazující na akutní potřebu zatímní úpravy poměrů (krajský soud považoval vypořádání této námitky za nadbytečné). Zdůrazňují, že nebyli krajským soudem slyšeni ke konkrétnímu novému právnímu základu zamítavého rozhodnutí. Stěžovatelé požadují přednostní projednání svého návrhu postupem podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodování soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu ovšem nyní nedošlo.
6. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu. Důvodnost prozatímní úpravy poměrů, která výrazně závisí na znalosti konkrétních (specifických) skutkových okolností daného případu, přísluší k posouzení obecných soudů, protože tyto soudy jsou věci z povahy své role nejblíže (srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 nebo usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12). Ústavnímu soudu proto z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně, zda nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19, body 13 a 14). Tato obecná východiska se uplatní i v případě zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření.
8. Podstata stížnostní argumentace souvisí s posouzením otázky, zda předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí dopadá i na škodlivé jednání osob, které - jako v případě stěžovatelů - nemají k navrhovateli "bližší vztah". Z povahy věci se jedná o otázku týkající se výkladu podústavního práva (zde § 402 ZZŘS), což je ovšem doména obecných soudů. Ústavní soud zasáhne pouze v případě tzv. kvalifikované vady, která může spočívat v nepřípustném zásahu aplikace podústavního práva do základních práv a svobod, ve zjevném a neodůvodněném vybočení z ustálené rozhodovací praxe nebo v tzv. přepjatém formalismu (srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Takovou vadu Ústavní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu neshledal.
9. Jak vyplývá z § 402 ZZŘS, ochrana poskytovaná předběžným opatřením ve věci domácího násilí se nevztahuje pouze na případy domácího násilí odehrávajícího se ve společné domácnosti, ale týká se rovněž nežádoucího sledování nebo obtěžování dotčené osoby. Ústavní soud ovšem s využitím systematického a teleologického argumentu považuje za logické, že dotčenou osobou, a to i v případě nežádoucího sledování nebo obtěžování, bude právě osoba, k níž má navrhovatel "blízko", a to ve smyslu § 3021 odst. 2 občanského zákoníku. Tento závěr vyplývá i z prejudikatury Ústavního soudu, která potvrzuje, že účelem předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí je poskytnutí včasné a prozatímní ochrany (života, zdraví, svobody či důstojnosti) ohrožené osobě, případně jejím blízkým proti škodlivému chování násilné osoby s nimi žijící ve společné domácnosti, které z důvodu tělesného nebo duševního násilí vůči navrhovateli nebo jinému, kdo ve společné domácnosti žije, učinilo společné bydlení nesnesitelným (srov. usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3512/14). Totéž lze konstatovat ve vztahu k usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 629/21, v němž obecné soudy při zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí, týkajícího se nežádoucího sledování a obtěžování, přihlédly právě k tomu, že stěžovatelka podala návrh v době, kdy vedlejší účastník již dobrovolně společné obydlí opustil a odnesl si své osobní věci (bod 4). Ústavní soud nepřehlédl, že tato rozhodnutí byla vydána za účinnosti předchozí právní úpravy (§ 402 byl novelizován zákonem č. 78/2025 Sb. s účinností od 1. 7. 2025), nicméně považuje je za použitelná s přihlédnutím k tomu, že poslední věta § 402 odst. 1 ZZŘS, týkající se nežádoucího sledování nebo obtěžování, zůstala beze změny. Citovaná rozhodnutí Ústavního soudu potvrzují předpoklad určitého blízkého vztahu mezi původcem domácího násilí a jeho obětí, jež se domáhá ochrany prostřednictvím návrhu na vydání předběžného opatření. Toto pojetí jednoznačně potvrzuje i novelizovaná právní úprava.
10. Krajský soud proto odkázal na definiční vymezení oběti domácího násilí obsažené ve shora zmíněném § 3021 odst. 2 občanského zákoníku (zavedeného rovněž zákonem č. 78/2025 Sb.), jímž zákonodárce okruh obětí domácího násilí vhodně rozšířil, nicméně nadále zachoval naznačenou blízkost ve vztahu k navrhovateli. Vyloučil, že by institut předběžného opatření ve věci domácího násilí poskytoval ochranu i u osob (navrhovatele a odpůrce) bez vzájemného bližšího vztahu. Tento závěr z ústavněprávního hlediska obstojí, neboť je řádně odůvodněný, argumentačně podložený, a to i s ohledem na odlišný právní názor objevující se v judikatuře civilních soudů.
11. V nyní posuzovaném případě ústavně souladným způsobem vysvětlil, že nebyly splněny materiální (zákonné) podmínky pro vydání rozhodnutí, jehož se stěžovatelé svým návrhem domáhali, a proto jejich návrh zamítl. Lze doplnit, že krajský soud nemohl návrh stěžovatelů svévolně "překvalifikovat" na obecné předběžné opatření podle občanského soudního řádu (§ 74), protože ve vztahu k návrhu podle § 400 a násl. ZZŘS jde o procesně odlišné instituty s jinými lhůtami, jinými poplatky a odlišnými podmínkami (např. nutnost složení jistoty, jež se v případě předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí neuplatní - viz § 12 odst. 3 ZZŘS). Stěžovatelům samozřejmě nic nebrání v tom, aby se ochrany proti tvrzenému zásahu do svých práv dovolávali opětovně, a to s využitím k tomu určených procesních prostředků, eventuálně též s využitím nástrojů trestněprávní ochrany, o čemž je krajský soud náležitě poučil.
12. Upozorňují-li stěžovatelé na procesní pochybení krajského soudu, který jim tvrzeně nevytvořil prostor k vyjádření se k právním důvodům, na nichž založil své rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Vzhledem k výše uvedeným důvodům zamítnutí návrhu stěžovatelů, které Ústavní soud shledal ústavně souladné, nemohlo by jejich vyjádření na vypořádání věci ničeho změnit. Tam, kde by výkon procesního oprávnění účastníka nemohl přinést příznivější rozhodnutí ve věci (stejně jako v nyní posuzované věci), by bylo z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem, pokud by Ústavní soud přesto takové rozhodnutí zrušil. Stěžovatelům zároveň zůstávají k dispozici jiné prostředky ochrany, tj. zejména opakovaně zmíněné obecné předběžné opatření ve věcech ochrany osobnosti podle § 74 občanského soudního řádu. To je přitom ve věci rozhodující soud povinen vydat bezodkladně, resp. s největším urychlením po podání návrhu. Z těchto důvodů proto Ústavní soud na dílčí nedostatek v procesním postupu krajského soudu nereagoval kasačně.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl tím, že o ústavní stížnosti rozhodl obratem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu