Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Lukáčové, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. července 2026 č. j. 26 Co 150/2026-89 a proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. března 2026 č. j. 208 C 158/2025-73, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Pavla Procházky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalobce) se po stěžovatelce (žalované) domáhal zaplacení 174 882 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu za měsíce květen až červenec 2025. Stěžovatelka nárok neuznávala. Namítala, že nájemné činilo 18 294 Kč měsíčně a že částka 40 000 Kč měsíčně nebyla nájemným, nýbrž zálohou na budoucí kupní cenu bytu podle ujednání o jeho odkupu. Při jednání dne 13. 1. 2026 provedla proti žalované pohledávce započtení částky 54 882 Kč (uvedená částka představovala zálohu na kupní cenu, z níž po neuskutečnění prodeje vzniklo bezdůvodné obohacení).
2. Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a výrokem II uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku 73 521,40 Kč. Výkladem nájemní smlouvy a jejího dodatku dospěl k závěru, že šlo o smlouvu o budoucí smlouvě kupní a že částka 40 000 Kč měsíčně byla zálohou na budoucí kupní cenu. Neuzavřením kupní smlouvy se vedlejší účastník bezdůvodně obohatil. Pohledávka stěžovatelky byla způsobilá k započtení a tím pohledávka vedlejšího účastníka zanikla. Stěžovatelka uhradila na záloze na kupní cenu za květen 2024 až duben 2025 tolik, že to stačilo k zápočtu na celou pohledávku, kterou po ní požadoval vedlejší účastník. O nákladech okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a přiznal je vedlejšímu účastníku s odůvodněním, že sice nebyl úspěšný, ale žaloba byla podána důvodně, neboť k započtení stěžovatelkou došlo až při jednání soudu. Náklady vypočetl z tarifní hodnoty celé žalované částky 174 882 Kč.
3. Odvolání stěžovatelky, směřující pouze proti výroku II o nákladech řízení, Krajský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 445 Kč (výrok II). Vedlejší účastník sice nebyl ve věci úspěšný, ale žaloba byla zamítnuta jen proto, že stěžovatelka uplatnila započtení až v průběhu řízení. Použil proto § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř., který vychází z procesního zavinění. Svůj závěr opřel o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se důvodnost žaloby posuzuje podle stavu při jejím podání a žalovaný, který započtení uplatní až v řízení, zavinil, že žalobce nemohl mít úspěch.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se domáhá zrušení usnesení krajského soudu a nákladového výroku usnesení okresního soudu. Tvrdí, že byla porušena její základní práva zaručená čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelka si je vědoma zdrženlivosti Ústavního soudu při přezkumu nákladových výroků, tvrdí však, že pochybení dosahují ústavní intenzity, představují prvek libovůle a vybočení z výkladového standardu. Krajský soud vyšel z toho, že se okresní soud k meritornímu posouzení nároku vůbec nedostal a že celá pohledávka zanikla teprve započtením. To podle stěžovatelky odporuje obsahu rozsudku okresního soudu, který provedl podrobný výklad smluv a uzavřel, že částka 40 000 Kč měsíčně byla zálohou na kupní cenu. Poukazuje také na to, že okresní soud zachytil kompenzační projev jen ve výši 54 882 Kč, zatímco krajský soud jím odůvodnil zánik celé pohledávky 174 882 Kč, což představuje extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními. Navíc aplikace § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. vyžaduje, aby řízení bylo zastaveno, typicky pro zpětvzetí důvodně podané žaloby. V dané věci však žaloba nebyla vzata zpět, ale byla zamítnuta. Pro tuto situaci obsahuje zákon přímé pravidlo úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. a není zde mezera, kterou by bylo možno překlenout analogií. Stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu, která se zabývají rozhodováním o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. v případě, kdy je řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby po uplatnění námitky započtení. Pravomocné zamítnutí žaloby pro započtení znamená procesní úspěch žalovaného. Opožděnost započtení lze zohlednit moderací podle § 150 o. s. ř., nikoli obrácením identity úspěšného účastníka. Stěžovatelka již v odvolání uvedla, že aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř. by přicházela v úvahu jen tehdy, pokud by vedlejší účastník po započtení vzal žalobu zpět, k čemuž nedošlo. Krajský soud však tuto námitku v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. I kdyby stěžovatelka připustila, že její pozdní započtení způsobilo vznik některých nákladů, nezakládá to nárok vedlejšího účastníka na náhradu všech nákladů řízení. Soudy neurčily, které úkony by bez pozdního započtení odpadly a které byly potřebné bez ohledu na pozdní započtení. Stěžovatelka též namítá, že soudy pominuly zpětné hmotněprávní účinky započtení. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu zdůrazňující požadavek souladu rozhodnutí o nákladech řízení s výsledkem řízení a zákaz svévolného obrácení procesního úspěchu stran. Obecné soudy nezohlednily osobní poměry stěžovatelky, která je starobní důchodkyní, byť netvrdí, že samotný vyšší věk znamená důvod pro modelaci náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku II rozsudku okresního soudu a výroku II usnesení krajského soudu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
6. Velmi zdrženlivě se pak Ústavní soud staví k otázce přezkumu nákladových výroků obecných soudů. Podle stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 není rolí Ústavního soudu vystupovat jako "nejvyšší nákladový soud" a přezkoumávat věcnou správnost úvah obecných soudů při určování výše nákladů řízení. Ústavní soud do rozhodování o nákladech řízení zasahuje teprve tehdy, je-li v konkrétní věci dána mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam. Jinak je ústavní stížnost zpravidla zjevně neopodstatněná. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil (sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). Kromě námitek věcné nesprávnosti stěžovatelka žádné mimořádné okolnosti, resp. přesah jejích vlastních zájmů netvrdí.
7. Obecné soudy sice dostatečně nereflektovaly skutečnost, že vedlejší účastník nevzal žalobu zpět, ačkoliv právě se zpětvzetím žaloby pro chování žalovaného je spojena aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř. Sama stěžovatelka však v ústavní stížnosti připouští, že k podobnému výsledku mohly soudy dospět v rovině podústavního práva i aplikací moderačního práva podle § 150 o. s. ř. (srov. k tomu usnesení ze dne 21. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 385/03).
8. Rozhodnutí o nákladech řízení vychází ze závěru okresního soudu, že "žalobu zamítl v plném rozsahu, neboť započtením pohledávka žalobce zanikla". Zároveň vyšel z toho, že kdyby stěžovatelka započtení provedla dříve, mohl tomu vedlejší účastník uzpůsobit svůj procesní postup. Skutkové závěry a právní hodnocení v rovině podústavního práva Ústavní soud nepřezkoumává, zvláště pak jsou-li rozhodné pouze pro stanovení nákladů řízení.
9. Ústavní soud neshledal ústavněprávní pochybení ani v souvislosti s namítanou absencí separace nákladů řízení. Stěžovatelka se dovolává toho, že soudy měly důsledně rozlišovat, které konkrétní náklady byly zaviněny tím, že svou obranu založenou na započtení vznesla až v průběhu řízení. Soudy vyšly z toho, že vedlejší účastník zaslal stěžovatelce předžalobní výzvu a mohla uplatnit započtení již v této fázi sporu. Pokud by tak učinila, vedlejší účastník by pak žalobu vůbec nemusel podávat a náklady řízení by nevznikly.
10. Odkazy stěžovatelky na judikaturu zabývající se okamžikem, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3407/2020), nejsou případné. Obecné soudy totiž neposuzovaly započtení z hlediska jeho hmotněprávních účinků ex tunc, ale zabývaly se tím, zda je spravedlivé nepřiznat vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení jen proto, že stěžovatelka vznesla námitku započtení až v průběhu řízení před soudem. Takové posouzení spadá do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími (jejich výrokovými částmi) nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu