Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL. M., MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2026 č. j. 25 Cdo 2290/2025-470 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2025 č. j. 62 Co 19/2025-414, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 10. 2024 č. j. 8 C 65/2023-367 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) zaplacení částky 4 208 204 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z pojistné smlouvy ze dne 3. 11. 2021. Pojištění vážných onemocnění ve variantě Exclusive krylo mj. onemocnění diabetes mellitus 1. typu (dále jen "DMT1") s pojistnou částkou 4 250 000 Kč. Obvodní soud zjistil, že stěžovatelka byla od července 2020 sledována v diabetologické ambulanci pro těhotenskou cukrovku a že jí byl dne 15. 3. 2021 diagnostikován prediabetes. Ve zdravotním dotazníku při sjednání pojištění stěžovatelka mj. na dotazy na cukrovku odpověděla záporně. Obvodní soud proto uzavřel, že stěžovatelka porušila povinnost podle § 2788 občanského zákoníku (povinnost k pravdivým sdělením při sjednávání nebo změně pojištění), proto žalovaná od smlouvy platně odstoupila. Aplikaci § 2809 občanského zákoníku (možnost odmítnout pojistné plnění) však odmítl. Uvedl, že zatajené skutečnosti byly sice pro žalovanou podstatné, nebyly však příčinou pojistné události. Tou nebyl zamlčený prediabetes, nýbrž DMT1 diagnostikovaný až dne 28. 3. 2022.
2. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Se závěrem o platném odstoupení od smlouvy se neztotožnil. Poukázal na to, že od pojistné smlouvy lze odstoupit jen před vznikem pojistné události (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024 sp. zn. 33 Cdo 1139/2024, navazující na rozsudek ze dne 30. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2249/99). Pojistná událost nastala stanovením diagnózy DMT1 v březnu 2022, kdežto žalovaná odstoupila až dopisem ze dne 28. 6. 2022. Napadený rozsudek proto městský soud potvrdil na jiném základě - dovodil oprávněnost odmítnutí pojistného plnění podle § 2809 občanského zákoníku (pro stěžovatelkou zamlčený prediabetes) v červnu 2022. Městský soud zčásti zopakoval dokazování listinnými důkazy, mj. znaleckým posudkem znalce osloveného stěžovatelkou z oboru zdravotnictví, odvětví diabetologie, a lékařskou zprávou ošetřující diabetoložky. Návrhu stěžovatelky na zopakování výslechu diabetoložky nevyhověl s tím, že její výslech před obvodním soudem byl podrobný a byl doslovně zachycen do protokolu. V bodě 22 odůvodnění městský soud výslovně uvedl, že se od skutkových závěrů obvodního soudu v otázce příčiny pojistné události odchyluje. Dospěl k závěru, že příčinou pojistné události byl zdravotní stav stěžovatelky, který se již v době sjednání pojištění odchyloval od stavu zdravého člověka a byl odbornou lékařkou popsán jako prediabetes.
3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné - zčásti proto, že neshledal odklon od své ustálené rozhodovací praxe, a zčásti pro nevymezení otázky zakládající přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Uvedl, že předpoklady § 2809 občanského zákoníku musí být splněny kumulativně; musí jít o vědomé porušení povinnosti odpovědět pravdivě a úplně a zatajená skutečnost musí být nejen podstatná pro uzavření smlouvy, ale především musí být příčinou pojistné události. Tato východiska městský soud při výkladu daného ustanovení dodržel, jeho rozhodnutí je tedy souladné s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud také převzal skutkový závěr, že obtíže, jimiž stěžovatelka v době sjednání pojištění trpěla a o nichž žalovanou neinformovala (když v dotazníku nepravdivě odpověděla na přímé dotazy ohledně léčby přesahující 6 měsíců, vyšetřování na cukrovku a plánovaných lékařských kontrol), vyústily v onemocnění DMT1. Ostatní námitky stěžovatelky podle Nejvyššího soudu směřovaly proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, což není způsobilý dovolací důvod.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí porušení základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nežádá přehodnocení důkazů ani posouzení medicínské etiologie DMT1. Namítá kvalifikované vady v procesu zjišťování skutkového stavu. Městský soud překvapivě změnil rozhodující skutkový závěr o příčinné souvislosti. Zatímco obvodní soud dovodil, že příčinou pojistné události nebyl zamlčený prediabetes, nýbrž DMT1 diagnostikovaný až v březnu 2022, městský soud uzavřel, že příčinou byl právě dřívější zdravotní stav stěžovatelky popsaný jako prediabetes, aniž si k tomu vytvořil rovnocenný důkazní podklad. Návrhu na zopakování výslechu ošetřující diabetoložky přitom nevyhověl. Obsah této výpovědi však současně použil k podpoře svého opačného závěru. Z výpovědi vybral zejména tvrzení, že prediabetes se může vyvinout různými směry, že byly přítomny protilátky naznačující riziko DMT1 a že po těhotenské cukrovce existuje dispozice k pozdější cukrovce. Z těchto obecných rizikových tvrzení dovodil u stěžovatelky konkrétní kauzální vztah. Takový postup podle stěžovatelky odporuje čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 14. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 3477/21, podle něhož musí odvolací soud dokazování v potřebném rozsahu zopakovat, hodlá-li dospět k jiným skutkovým zjištěním, jinak vydá překvapivé rozhodnutí. Rovněž podle nálezu ze dne 3. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2310/19 je odvolací soud povinen svědeckou výpověď zopakovat, hodlá-li ji hodnotit odlišně. Pouhé převzetí protokolu osobní důkaz nenahrazuje.
5. Dále stěžovatelka namítá extrémní nesoulad mezi důkazy a závěrem o příčinné souvislosti. Uvádí, že § 2809 občanského zákoníku váže právo pojistitele odmítnout plnění mimo jiné na příčinnou souvislost mezi zatajenou skutečností a pojistnou událostí. Jedna otázka je, zda by zatajená informace ovlivnila rozhodnutí pojistitele, za jakých podmínek pojištění uzavřít. Druhá je, zda tato skutečnost opravdu způsobila pojistnou událost. Odmítnout plnění podle § 2809 občanského zákoníku lze jen tehdy, je-li splněna i druhá z nich. Podle stěžovatelky soudy prokázaly pouze význam údaje pro pojistitele, ale bezdůvodně dovodily i medicínskou příčinu vzniku onemocnění. Interní metodika pojišťovny ani výpověď jejího pracovníka nemohly prokázat medicínskou příčinnou souvislost. Naopak znalec ve znaleckém posudku příčinnou souvislost mezi těhotenskou cukrovkou a rozvojem DMT1 vyloučil. Ošetřující diabetoložka před soudem uvedla, že prediabetes není cukrovka a že stěžovatelka nebyla před 3. 11. 2021 pro DMT1 sledována ani léčena. Městský soud přesto uzavřel, že se dřívější stav stěžovatelky mohl vyvinout do diabetu, což se také stalo. Podle stěžovatelky však rizikový faktor není bez dalšího prokázaným kauzálním mechanismem.
6. Napadený rozsudek městského soudu je též v klíčové části nedostatečně odůvodněn. Městský soud nevysvětlil, proč z odborných tvrzení o možné budoucí progresi vyplývá v konkrétním případě kauzalita vyžadovaná § 2809 občanského zákoníku. Nevypořádal se ani se závěrem znalce, který příčinnou souvislost vyloučil. Stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18, podle něhož musí být odborné podklady hodnoceny kriticky, úplně a ve vzájemné souvislosti a soud nemůže zásadní odbornou skutkovou otázku nahradit nepodloženou úvahou.
7. K vadnému postupu Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že v dovolání nenapadala jen to, jak soudy důkazy zhodnotily. Namítala, že soudy pochybily ve způsobu, jakým skutkový stav zjišťovaly (existence procesní vady). Konkrétně tvrdila, že závěr o příčinné souvislosti nemá oporu v dokazování. Nejvyšší soud tyto námitky odbyl s tím, že jde jen o nepřípustný nesouhlas se skutkovými zjištěními. Sám přitom tentýž sporný skutkový závěr (že dřívější obtíže stěžovatelky vyústily v DMT1) bez dalšího převzal a použil jako východisko pro odmítnutí dovolání. Stěžovatelka tak namítá, že Nejvyšší soud odmítl přezkoumat právě to, z čeho zároveň sám vycházel. Nejvyšší soud je povinen posoudit extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Závažnost této námitky stěžovatelka v dovolacím řízení doložila novým písemným vyjádřením diabetoložky.
8. Stěžovatelka poukazuje též na způsob sjednání pojištění, při němž výslovně sdělila pracovnici pojišťovny, že prodělala těhotenskou cukrovku. Městský soud sám uvedl, že tuto informaci stěžovatelka nezamlčela a že skutečnost, že nebyla promítnuta do dotazníku, jí k tíži neklade.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) nepřehodnocuje skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). K porušení základního práva na soudní ochranu dojde jen tehdy, zjistí-li Ústavní soud extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozenými právními závěry, nikoli proto, že je možný odlišný výklad skutkového děje (srov. stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20, bod 42).
10. Městský soud v daném případě z ústavněprávního hlediska akceptovatelně vysvětlil, že příčinou pojistné události byl celkový zdravotní stav stěžovatelky, který se již v době uzavření pojistné smlouvy odchyloval od normálního stavu zdravého člověka, diabetoložkou byl popsán jako prediabetes, bylo třeba jej lékařsky sledovat a mohl se rozvinout do stavu ještě méně příznivého. Stěžovatelka prokazatelně na některé otázky v dotazníku neodpověděla pravdivě (srov. blíže bod 16 až 17 rozsudku městského soudu). Závěry městského soudu tak nejsou svévolné. Soud přitom k takovému posouzení dospěl na základě vlastního hodnocení důkazů, které v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně popsal. Jeho závěry představují jednu z možných interpretací provedených důkazů a nejde o extrémní exces, který by Ústavnímu soudu dával prostor k tomu, aby do jeho úvah zasáhl.
11. Ústavně vadný není ani postup, kdy městský soud znovu nevyslechl ošetřující diabetoložku stěžovatelky, byť z její výpovědi vycházel, neboť doslovný přepis výpovědi zopakoval. Postupem městského soudu nedošlo k extrémnímu excesu a porušení zásady přímosti. Městský soud výpověď ošetřující lékařky neoznačil za nevěrohodnou, nezpochybnil ji a jejímu obsahu nepřipsal jiný význam než ten, který sama svědkyně před obvodním soudem vyjádřila. Pokud městský soud dospěl k částečně odlišným závěrům než obvodní soud, učinil tak na základě vlastního hodnocení všech provedených důkazů v jejich souhrnu, nikoli na základě toho, že by samotnou výpověď ošetřující lékařky stěžovatelky přehodnotil. Vyšel naopak z toho, co ošetřující lékařka před obvodním soudem výslovně uvedla.
12. V hodnocení odborných otázek se městský soud nijak nezpronevěřil závěrům stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3937/18. Tento nález nevychází z toho, že by byl soud odbornými závěry znalce bez dalšího vázán. Naopak z něj vyplývá, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný a soud jej musí hodnotit kriticky v kontextu dalších důkazů. Městský soud tedy závěry znalce nepřehlížel, nýbrž na základě komplexního hodnocení důkazů dospěl k jiným závěrům, než které preferuje stěžovatelka. Takovou situaci však nelze označit za neústavní.
13. Rovněž nelze přisvědčit stěžovatelce, že výklad podústavního práva byl projevem libovůle. Městský soud hlediska požadavků na odůvodnění rozhodnutí ústavně akceptovatelně vysvětlil, proč pokládá obě podmínky pro aplikaci § 2809 občanského zákoníku za splněné. Podmínkám aplikace daného ustanovení se věnoval i Nejvyšší soud a též na jeho závěry lze pro stručnost odkázat. Výklad podústavního práva náleží obecným soudům a Ústavní soud v něm neshledává jakoukoli libovůli.
14. Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, který by mohl znamenat porušení základního práva stěžovatelky. Není neústavní, pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že její námitky směřují převážně do skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Postup Nejvyššího soudu nepředstavuje odepření spravedlnosti a neporušuje ani závěry stěžovatelkou odkazovaného nálezu ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. III. ÚS 2645/24. Z povahy dovolacího řízení Nejvyšší soud nemohl přihlížet k důkazům, které stěžovatelka Nejvyššímu soudu zaslala až pro účely dovolacího řízení.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu