Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti EKOTREND 2016, s. r. o., sídlem Rooseveltova 584/9, Brno, zastoupené JUDr. Pavlem Andrlem, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Jablonského 268/65, Olomouc, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 2. září 2026 č. j. 1 KZN 430/2026-11 a usnesení Okresního státního zastupitelství ve Svitavách ze dne 22. července 2026 č. j. 1 ZN 1269/2025-43, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, jako účastníků řízení, a A. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství ve Svitavách byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo podle § 159a odst. 5 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v řízení vedeném ohledně podezření ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 2 trestního zákoníku.
2. Trestného činu, který byl předmětem prověřování, se měl dopustit neznámý pachatel (podle stěžovatelky vedlejší účastník) tím, že v přesně nezjištěné době na podzim roku 2022 na přesně nezjištěném místě odcizil stěžovatelce 283,2 m2 hliníkového lešení, čímž jí způsobil škodu ve výši 170 995 Kč.
3. Následně podala stěžovatelka podnět k výkonu dohledu nad postupem okresní státní zástupkyně, který státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové napadeným vyrozuměním odložil jako nedůvodný. Shledal postup dozorové státní zástupkyně zákonným a souladným s interními předpisy státního zastupitelství.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka široce popisuje skutkový stav. Uvádí, že vedlejší účastník byl pověřen přepravou lešení, přičemž byl jedinou osobou disponující řidičským oprávněním k vozidlu, jímž se přepravovalo. Svědkyně viděla vedlejšího účastníka demontovat a nakládat lešení. Do místa určení však nikdy nedorazilo, což potvrzuje policejní šetření v obci a výpověď dalšího svědka. Stěžovatelka poukazuje na rozporná tvrzení vedlejšího účastníka ohledně toho, kdy a kde naposledy lešení viděl. Jedno z těchto tvrzení učinil v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka orgánům činným v trestním řízení vytýká, že tyto rozpory nehodnotily a neprovedly důkaz protokolem z insolvenčního řízení a screenshotem WhatsApp komunikace mezi vedlejším účastníkem a další svědkyní, ačkoli tato svědkyně na její existenci upozornila. Z této komunikace mimo jiné vyplývá to, že vedlejší účastník měl ke dni 3. 10. 2022 vědomost o tom, kde se lešení nachází.
5. Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které spatřuje v opomenutí důkazu (protokolu z insolvenčního řízení) a ve vnitřně rozporném odůvodnění napadeného rozhodnutí dosahujícího úrovně svévole. Tu spatřuje ve způsobu, jakým státní zástupkyně v napadeném usnesení odůvodnila nadbytečnost vyžádání spisu z insolvenčního řízení. Odůvodnění je nezákonné, neboť provedení důkazu bylo odmítnuto s poukazem na to, že svědkyně, která se o něm zmínila, je nedůvěryhodná. Vnitřní logický rozpor stěžovatelka spatřuje v hodnocení výpovědi dalšího ze svědků, neboť v bodě 11 napadeného usnesení je fakticky zpochybňována jeho věrohodnost, zatímco v bodě 6 je jako skutkový základ přijímána skutečnost, jejímž zdrojem je výpověď tohoto svědka, tj. že lešení bylo složeno v místě, kam mělo být dopraveno. V důsledku popsaného svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení se stal procesní prostředek ochrany vlastnictví iluzorním. Stěžovatelka proto rovněž namítá porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. práva na účinné vyšetřování vyplývajícího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není jim instančně nadřazen. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
7. Námitky stěžovatelky směřují proti postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho přípravné fázi. Stěžovatelka se jako právnická osoba a údajná oběť majetkové trestné činnosti domáhá požadavků účinného vyšetřování, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
8. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Na druhou stranu konstantní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na účinné vyšetřování (srov. např. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 a judikaturu tam citovanou). Ani součástí práva na účinné vyšetřování ovšem není nárok na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby. Jde o právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti. Je-li ze strany jednotlivce vzneseno tzv. hájitelné tvrzení, že došlo k protiústavnímu zásahu do jeho základních práv, má stát pozitivní povinnost provést vyšetřování, které je a) nezávislé a nestranné, b) dostatečně rychlé, c) podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného a d) důkladné a dostatečné (srov. např. nálezy ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13, ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1398/17 či ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 443/23 a judikaturu ESLP tam citovanou). Tato povinnost vyplývá primárně z práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací.
9. Evropský soud pro lidská práva dovodil právo na účinné vyšetřování i u závažnějších zásahů do majetkových práv (viz rozsudky ze dne 14. 10. 2008 Blumberga proti Lotyšsku, č. 70930/01 ve věci vloupání, ze dne 12. 12. 2013 Zagrebačka banka d. d. proti Chorvatsku, č. 39544/05 týkající se finanční kriminality, ze dne 25. 2. 2020 Abukauskai proti Litvě, č. 72065/17 ve věci žhářství, a ze dne 19. 1. 2023 Korotyuk proti Ukrajině, č. 74663/17 týkající se porušení práv z duševního vlastnictví). Zde ESLP opakovaně konstatuje, že požadavek účinného vyšetřování představuje procesní povinnost tzv. náležité péče, a nikoli povinnost ve vztahu k výsledku vyšetřování. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádný postup daného orgánu. Je třeba rovněž zohlednit praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedení vyšetřování pravidelně čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestných činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou například právě trestné činy majetkové povahy. Stát proto nedodrží své povinnosti pouze tehdy, pokud při vyšetřování majetkové trestné činnosti došlo k flagrantním a zásadním pochybením.
10. Ústavní soud ve vztahu k účinnému vyšetřování trestných činů majetkové povahy ve svém zamítavém nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 vyslovil, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti zásahu do práv a svobod poškozeného. U zásahů méně závažných, kterým bude zpravidla odpovídat kategorie přečinů, by byl zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. Ústavní soud opakovaně judikoval, že k naplnění požadavků vyplývajících z práva na účinné vyšetřování v kontextu práva vlastnit majetek postačí, jsou-li závěry orgánů činných v trestním řízení řádně odůvodněny. Musí být zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly náležité úsilí při zajišťování důkazního materiálu a objasňování skutkového stavu a vypořádaly se s námitkami poškozeného. Na zjištěný skutkový stav musí navazovat právní posouzení věci, ve kterém musí být náležitě rozvedeno, jakým právním výkladem dané skutkové podstaty se orgány činné v trestním řízení řídily a z jakého důvodu nebylo možné prokázat spáchání trestných činů (srov. např. usnesení ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 3002/21, ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 779/23 či ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1982/23). Objektivní nemožnost dosáhnout výsledku příznivého pro poškozeného přitom nemůže být přičítána k tíži orgánům činným v trestním řízení (srov. nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23). Konečně je třeba zohlednit, že orgány činné v trestním řízení musí při vyšetřování trestné činnosti respektovat rovněž oprávněné zájmy a ústavně zaručená práva údajných pachatelů trestné činnosti, například musí zvážit, zda pokračující vyšetřování odpovídá zásadám subsidiarity trestní represe či presumpce neviny.
11. V kontextu uvedeného Ústavní soud konstatuje, že nemá pochyb, že stěžovatelka vznesla hájitelné tvrzení, že bylo dotčeno její právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Orgánům činným v trestním řízení tedy vznikla pozitivní povinnost provést účinné vyšetřování tvrzeného zásahu do majetkových práv. V tomto směru má však Ústavní soud za to, že provedené vyšetřování naplnilo všechny výše uvedené ústavní požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu a ESLP, a neshledal žádné flagrantní ani zásadní porušení povinností ze strany orgánů činných v trestním řízení.
12. Stěžovatelka namítá řadu skutkových okolností, které podle ní nebyly dostatečně prověřeny, resp. byly orgány činnými v trestním řízení nesprávně vyhodnoceny. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené orgány činnými v trestním řízení. Ústavní soud posuzuje jen vybočení orgánů činných v trestním řízení z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno extrémním nesouladem mezi prováděnými důkazy, skutkovými zjištěními, která z těchto důkazů orgán činný v trestním řízení učinil, a jeho právními závěry. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy jsou přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. například nález ze dne 24. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 1288/18).
13. Existenci takových vad však Ústavní soud v řízení nezjistil. Orgány činné v trestním řízení hodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném kontextu a jejich postup nelze hodnotit jako svévolný ani logicky vnitřně rozporný. Pouhý odlišný pohled na obsah a význam jednotlivých důkazů nepředstavuje argument způsobilý zpochybnit ústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Nebylo možno přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že v bodě 11 napadeného usnesení státní zástupkyně fakticky zpochybňuje věrohodnost uvedeného svědka. Naopak z něj vyplývá, že státní zástupkyně uzavřela, že pravdivost výpovědi tohoto svědka nebylo možné odvozovat toliko z existence jeho pracovního poměru pro společnost bratra vedlejšího účastníka. Výpověď svědka pak hodnotila v návaznosti na další ve věci provedené důkazy. Jestliže pak byla tato svědecká výpověď podkladem skutkových závěrů učiněných v bodě 6 napadeného usnesení, nelze v tomto postupu shledat žádný vnitřní logický rozpor, neboť orgány činnými v trestním řízení nebyla její pravdivost zpochybněna.
14. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky týkající se nedostatečného a svévolného odůvodnění neprovedení důkazu spisem z insolvenčního řízení. Státní zástupkyně nadbytečnost důkazu odvozovala z celé řady svědeckých výpovědí (viz bod 13 napadeného usnesení). S uvedenou námitkou stěžovatelky se vypořádal rovněž státní zástupce krajského státního zastupitelství na s. 4 napadeného vyrozumění tak, že se ztotožnil s hodnocením důkazu jako nadbytečného. Ústavní soud v uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal stěžovatelkou tvrzené známky svévole.
15. Jde-li o požadavek důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování, Ústavní soud především konstatuje, že orgány činné v trestním řízení vyhodnotily výpovědi jednotlivých svědků, přihlédly k opatřeným fakturám za nákup lešení a provedly a vyhodnotily šetření na místech pohybu lešení. Orgány činné v trestním řízení tedy dostály své povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí podle § 2 odst. 5 trestního řádu. Skutečnost, že se nepodařilo objasnit, co se stalo s lešením po jeho složení v místě určení, nelze přičítat k tíži orgánům činným v trestním řízení. Závěr, že to nebylo objektivně možné s ohledem na lokalitu složení lešení a podání trestního oznámení s časovým odstupem (viz bod 8 napadeného usnesení) není svévolný.
16. Orgány činné v trestním řízení se vypořádaly rovněž s námitkou stěžovatelky ohledně údajných rozporů ve výpovědi vedlejšího účastníka, které nepovažovaly za natolik stěžejní, aby bylo možné na jejich podkladě vyvodit jeho trestní odpovědnost. Tyto rozpory se totiž netýkaly toho, zda vedlejší účastník lešení v místě určení složil, ale toliko termínu, ve kterém tak učinil (viz bod 10 napadeného usnesení).
17. Ústavní soud uzavírá, že závěry orgánů činných v trestním řízení jsou řádně odůvodněny. Taktéž je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly náležité úsilí při zajišťování důkazního materiálu a objasňování skutkového stavu a vypořádaly se s námitkami stěžovatelky. Na podkladě zjištěného skutkového stavu náležitě rozvedly, z jakého důvodu nebylo možné prokázat spáchání konkrétního trestného činu konkrétnímu pachateli.
18. Konečně pokud jde o námitku neprovedení důkazu screenshotem elektronické komunikace mezi vedlejším účastníkem a jednou ze svědkyň, tak tuto námitku stěžovatelka vznesla poprvé až v ústavní stížnosti. Je tudíž nepřípustná a Ústavní soud se jí nemohl zabývat. Ústavní soud nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu