Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky P. Č., zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. srpna 2026 č. j. 5 Co 599/2026-504 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. března 2026 č. j. 0 P 316/2025-450, 39 P a Nc 24/2025, 39 P a Nc 13/2026, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1. M. S., a 2. nezletilé S. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka je matkou nezletilé vedlejší účastnice. Matka s otcem nezletilé (vedlejší účastník) nesdílí společnou domácnost. Matka se s nezletilou odstěhovala od otce do A z důvodu jí tvrzených neshod, které mezi ní a otcem panovaly. Předmětem řízení před obecnými soudy byly návrhy obou rodičů na změnu péče o nezletilou a nahrazení souhlasu rodiče s přihlášením nezletilé k povinné školní docházce.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích určil, že povinnou školní docházku bude nezletilá plnit v Základní a Mateřské škole B (výrok I). Ve výroku II zamítl návrh matky na nahrazení souhlasu otce s podáním přihlášky a provedením zápisu nezletilé pro školní rok 2026 a 2027 do Základní školy C v A. Ve výroku III pak zamítl návrhy matky i otce na změnu péče o nezletilou. Ve výroku IV rozhodl o předběžné vykonatelnosti rozsudku a ve výroku V o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek okresního soudu, k odvolání matky i otce, pouze formulačně tak, že udělil za matku souhlas k tomu, aby nezletilá navštěvovala od školního roku 2026/2027 Základní školu a Mateřskou školu B. V ostatních výrocích rozsudek okresního soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se závěry okresního soudu a uzavřel, že je v nejlepším zájmu nezletilé, aby navštěvovala pouze jednu základní školu a péče zůstala ve stejném symetrickém rozsahu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že obecné soudy opomněly provést některé důkazy, resp. nepřihlédly k jí předkládaným důkazům, což vedlo k rozhodnutí, které není v nejlepším zájmu nezletilé a je nepřezkoumatelné a protiústavní. Soudy nadto nezjišťovaly stanovisko nezletilé a objektivně neprověřily její vztah k otci. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že posouzení nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu (srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13). Zde je nutno s ohledem referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavně zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
6. Pokud obecné soudy vezmou v potaz všechna relevantní kritéria důležitá pro rozhodnutí tak, jak plynou z judikatury Ústavního soudu, přičemž se nedopustí zjevné libovůle při jejich hodnocení, nemůže Ústavní soud suplovat roli další skutkové instance, která by přehodnocovala závěry obecných soudů či opětovně prováděla dokazování. To platí o to více, jde-li o specifickou agendu rodinněprávní, konkrétně agendu péče o nezletilé, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných, výchovných a citových vztahů v situaci po rozpadu rodiny zejména ve vztahu k nezletilým dětem a jejich potřebám.
7. Soudy při svém rozhodování vycházely z nejlepšího zájmu nezletilé (srov. bod 13 rozsudku krajského soudu) a zohlednily její stanovisko, byť zjištěné prostřednictvím dětského psychologa, OSPOD a zprávami z mateřské školy. Při zjišťování stanoviska zohlednily věk nezletilé (srov. bod 17 rozsudku krajského soudu a bod 51 rozsudku okresního soudu). Soudy uzavřely, že stávající nastavení péče je fakticky funkční (srov. bod 18 rozsudku krajského soudu) a nezjistily žádné důvody ke změně, neboť stěžovatelkou tvrzená nevhodná jednání otce se neprokázala. Soudy se dostatečně zabývaly i možností docházky do dvou základních škol, nicméně to považovaly za nevhodné s ohledem na nástup do první třídy a zátěž, se kterou by se nezletilá musela potýkat (srov. bod 13 a 14 rozsudku krajského soudu a bod 50 rozsudku okresního soudu). Přihlédly k trvalému pobytu nezletilé a k jednostrannému rozhodnutí stěžovatelky o odstěhování se z tohoto místa (srov. bod 14 rozsudku krajského soudu a bod 49 rozsudku okresního soudu). Stěžovatelce tedy nelze přisvědčit, že by se soudy nezabývaly nejlepším zájmem nezletilé nebo že by dostatečně neprověřily její vztah k otci.
8. K samotnému procesu hodnocení důkazů Ústavní soud pro úplnost dodává, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). Pokud jde o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. se způsobem hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu suplovat činnost další soudní instance.
9. K neprovedení důkazů navržených stěžovatelkou Ústavní soud uvádí, že ústavní vada opomenutých důkazů nespočívá v neprovedení důkazů, nýbrž v nezdůvodnění takového postupu. Soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Soudy neprovedení dalších navrhovaných důkazů zdůvodnily. Odůvodnění nadbytečností (srov. bod 35 a 36 rozsudku okresního soudu) je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1765/21, body 26 až 27). Soudy relevantní důkazy provedly a jejich hodnocení v odůvodnění dostatečně vysvětlily.
10. Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu