Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ÚČETNÍ s. r. o., sídlem Třebohostická 1244/12, Praha 10, zastoupené Mgr. Lenkou Špinarovou, advokátkou, sídlem Paťanka 2687/1c, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2025 č. j. 22 Cdo 1535/2025-314, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2024 č. j. 72 Co 254/2024-283 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. března 2024 č. j. 14 C 306/2021-239 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. dubna 2024 č. j. 14 C 306/2021-249 a opravného usnesení ze dne 29. dubna 2024 č. j. 14 C 306/2021-250, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Milana Erlebacha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Vedlejší účastník působil u stěžovatelky jako účetní a daňový poradce pro její klienty, a to až do roku 2019. Stěžovatelka se poté na něm žalobou domáhala vydání dokumentů, které vznikly v době, kdy vedlejší účastník vykonával u stěžovatelky tuto činnost pro sedm jejích klientů. Obdobnou žalobu proti němu podaly i dvě další společnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem ve znění doplňujícího a opravného usnesení zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I) i dalších dvou obchodních společností (výroky II a III). Shledal, že stěžovatelka i další žalobkyně měly část dokumentů v listinné podobě k dispozici již v době podání žaloby, že "v marginálních případech" jim vedlejší účastník požadované dokumenty během řízení v listinné podobě vydal a že zbylými požadovanými dokumenty vedlejší účastník nikdy nedisponoval. Dále obvodní soud shledal, že stěžovatelce nesvědčí žádný právní titul, na jehož základě by měl vedlejší účastník povinnost předat jí dokumenty i v elektronické podobě v jí uvedených formátech. Rozhodl též o nákladech řízení (výroky IV a V).
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby (výrok I), neboť se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Uvedl dále, že stěžovatelčin požadavek, aby jí vedlejší účastník poskytl dokumenty v konkrétně požadovaném elektronickém formátu, nemá oporu v hmotném právu; stěžovatelka podle městského soudu ani netvrdila, že by ji měl.
4. Dále městský soud změnil výrok obvodního soudu o nákladech řízení. Ty určil tak, jako by se stěžovatelka neúspěšně domáhala vydání sedmi věcí (souborů dokumentů týkajících se sedmi jejích klientů), a uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi 69 381 Kč; obdobně postupoval i ve vztahu ke zbylým dvěma žalobkyním (výrok II). Dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok III), ve vztahu mezi zbylými žalobkyněmi a vedlejším účastníkem rozhodl, že právo na náhradu nákladů nemá žádný z účastníků (výroky IV a V).
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. V řízení bylo prokázáno, že požadované dokumenty stěžovatelka měla, případně jí je vedlejší účastník předal a další požadované dokumenty nikdy neměl. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu leželo důkazní břemeno ohledně pozbytí držby na vedlejším účastníkovi, ten jej však unesl. Stěžovatelka pak v dovolání nezpochybnila závěr, že její požadavek na vydání dokumentů v elektronickém formátu nemá oporu v hmotném právu. Námitka opomenutých důkazů je toliko obecná, stěžovatelka nijak nevysvětluje, jaký význam by provedení příslušných důkazů mělo a v čem by bylo v její prospěch. Mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními podle Nejvyššího soudu není dán ani extrémní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále byl porušen čl. 90 Ústavy a principy právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a nevypořádaly se s jejími námitkami. Jejich skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech, jde o nepodložené a mylné domněnky.
8. Dále stěžovatelka namítá, že městský soud chybně postupoval při výpočtu náhrady nákladů řízení, neboť dokumenty týkající se každého z klientů považoval za samostatnou věc. Správně měl podle stěžovatelky vycházet z toho, že požadované dokumenty jako celek (bez ohledu na to, kterého klienta se týkají) jsou jedinou věcí.
III.
Procesní předpoklady řízení
9. Ústavní soud se předně zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Jelikož se lze ústavní stížností domáhat pouze ochrany svých ústavních práv, není stěžovatelka oprávněna brojit proti napadeným rozhodnutím v rozsahu, v němž se týkají výlučně práv a povinností dalších dvou žalobkyň. Nemůže se tedy domáhat zrušení rozsudku obvodního soudu ve výrocích II a III a ve výrocích IV a V v rozsahu, v němž se týkají povinnosti dalších žalobkyň nahradit náklady řízení, ani zrušení rozsudku městského soudu ve výroku II v rozsahu, v němž se týká povinnosti dalších žalobkyň nahradit náklady řízení, a v jeho výrocích IV a V. V této části je tak nutné její ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
10. Jinak jsou procesní předpoklady řízení splněny. Ústavní soud se proto zabýval opodstatněností zbylé části ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.
12. Předně jsou napadená rozhodnutí přezkoumatelná a dostatečně odůvodněná. Obecné soudy se s námitkami stěžovatelky vypořádaly v míře odpovídající jejich závažnosti; nebyly přitom povinny dávat stěžovatelce podrobnou odpověď na každý dílčí argument (nález ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 968/18, bod 35 a tam citovaná judikatura).
13. Obecné soudy podrobně vyložily, jaké důkazy provedly a k jakým skutkovým zjištěním na jejich základě dospěly (viz již body 5-28 rozsudku obvodního soudu). Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy. Důvodem k zásahu Ústavního soudu by byl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95), který však v posuzované věci dán není; takový rozpor neplyne ani z argumentace stěžovatelky. Její námitky jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů.
14. Namítá-li stěžovatelka, že došlo k opomenutí některých jejích důkazů či důkazních návrhů, je třeba uvést, že obvodní soud dostatečně vysvětlil, že část provedených důkazů nehodnotil, neboť skutkový stav dostatečně zjistil z jiných důkazů (bod 29 rozsudku obvodního soudu), tedy pro jejich nadbytečnost. To lze akceptovat, nadbytečnost je ostatně jeden z důvodů, proč důkazy vůbec nemusely být provedeny (nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03). U důkazních návrhů zmíněných v ústavní stížnosti pak stěžovatelka neuvádí, co mělo tím kterým důkazem konkrétně být prokázáno a jaký význam pro řízení tedy tyto důkazy měly; nevysvětluje ani, proč je chybný závěr obecných soudů, že skutkový stav byl dostatečně objasněn již jinými důkazy. Její námitka tak nemá ústavněprávní rozměr (nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14, bod 21).
15. Obstojí tedy závěr obecných soudů, že stěžovatelka měla povětšinou požadované dokumenty k dispozici, že menší část dokumentů jí vedlejší účastník poskytl ještě před vynesením rozsudku a zbylé dokumenty neměl k dispozici nikdy. Ani v ústavní stížnosti pak stěžovatelka nezpochybnila závěr, že z hmotného práva neplyne vedlejšímu účastníkovi povinnost poskytnout jí dokumenty elektronicky v požadovaném formátu; ostatně stěžovatelka dle napadených rozhodnutí nezpochybnila tento závěr ani v odvolání a dovolání.
16. Konečně stěžovatelka brojí proti tomu, že městský soud počítal náklady řízení tak, jako by každý soubor dokumentů týkající se konkrétního klienta představoval samostatnou věc, neboť podle ní se mělo vycházet z toho, že všechny požadované dokumenty představují společně jedinou věc.
17. Ústavní soud se ovšem staví zdrženlivě k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím "jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou" (stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34; nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 21 a násl.).
18. V posuzované věci městský soud vysvětlil, jakými úvahami se při výpočtu náhrady nákladů řízení řídil. Nesouhlas stěžovatelky s jeho závěry věc ústavněprávně významnou nečiní; stěžovatelka žádné významné okolnosti věci v tomto ohledu netvrdí a ani Ústavní soud neshledává žádné mimořádné okolnosti, které by věc činily ústavněprávně významnou. Námitka směřující proti nákladovému výroku tudíž nemá ústavněprávní rozměr.
V.
Závěr
19. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu