Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mílo Skokana a stěžovatele Miroslava Smutného, obou zastoupených Mgr. Janem Matějíčkem, advokátem, sídlem Římská 1222/33, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2025 č. j. 22 Cdo 1161/2025-262, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2024 č. j. 22 Co 136/2024-218 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. dubna 2024 č. j. 10 C 39/2022-186, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EKO Logistics s. r. o., sídlem Tyršova 68, Týnec nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se domáhali určení, že pozemky vedlejší účastnice jsou ve prospěch jejich pozemku zatíženy služebností inženýrské sítě - vedení elektrické přípojky a služebností čerpání vody ze studny.
2. Okresní soud v Kolíně napadeným rozsudkem jejich žalobu zamítl. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil. Shodně jako okresní soud vyložil, že všechny pozemky byly původně součástí jednoho zemědělského areálu ve vlastnictví jediného vlastníka. Po rozdělení areálu mezi různé vlastníky pokračovalo užívání existujícího systému dodávek vody a elektřiny na základě ústních dohod vlastníků. Ani stěžovatelé tedy vůči vedlejší účastnici, respektive jejímu právnímu předchůdci, neprojevovali vůli užívat jeho pozemky z titulu existující služebnosti, ale na základě ústní dohody. Krajský soud shodně jako okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nikdy nevykonávali držbu služebnosti.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. I ten, kdo tvrdí, že mimořádně vydržel právo služebnosti, musí podle Nejvyššího soudu prokázat, že po stanovenou dobu toto právo skutečně držel, tedy fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi). Samotné faktické využívání cizí věci jako držbu práva nelze kvalifikovat, protože cizí věc lze užívat z různých právních důvodů, jako je výprosa či právo veřejného užívání. V posuzované věci bylo přitom prokázáno, že stěžovatelé pozemky vedlejší účastnice užívali na základě ústních dohod. Nikdy tedy nevykonávali držbu příslušných služebností, a tudíž ani toto právo nemohli vydržet.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Podle stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
5. Stěžovatelé namítají, že byly splněny podmínky pro mimořádné vydržení. Vysvětlují, že všechny pozemky se původně nacházely v areálu jedné zemědělské organizace. Při postupném dělení areálu se nezměnil rozvod elektrické energie ani rozvod vody ze studny. Při koupi pozemku v roce 1999 byli stěžovatelé poučeni o tom, jak je na jejich pozemek přiváděna elektřina a voda. Mají za to, že od té doby vykonávali držbu elektrického vedení i práva čerpání a přívodu vody z pozemku, který nyní patří vedlejší účastnici. Jejich dobrá víra se opírala o okolnosti dělení areálu a uzavírání kupní smlouvy. Navíc z řízení u Okresního soudu v Kolíně ve věci 10 C 4/2009, které se týkalo jiných pozemků v témže areálu, plyne, že prodávající prohlásil, že na pozemcích kupovaných vedlejší účastnicí vázne věcné břemeno trpění elektrického vedení. Stěžovatelé též uvádějí, že dodávky elektřiny probíhaly bez problémů až do října 2021 a že k poslední údajné havárii - poboření rozvodného a měřícího zařízení - došlo po podání žaloby, což svědčí o nedostatku poctivosti vedlejší účastnice. Jde o zneužití vlastnického práva na újmu práv druhých a v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, tedy v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny.
6. Pro mimořádné vydržení podle stěžovatelů stačí uplynutí vydržecí doby a splnění podmínky, že vydržiteli nesmí být prokázán nepoctivý úmysl. V této souvislosti stěžovatelé zdůrazňují, že se držby chopili poctivě, že proti odebírání elektřiny a vody dlouho nikdo nic nenamítal a že prokázání nepoctivosti by bylo na vedlejší účastnici. Vytýkají obecným soudům, že neprovedly jejich účastnický výslech a že jako nadbytečné odmítly provést důkazy týkající se průběhu elektrické přípojky a vedení.
III.
Posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech zasahuje do činnosti jiných orgánů pouze tehdy, zjistí-li porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.
8. Judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že "jednou z nutných podmínek jakéhokoliv - řádného i mimořádného - vydržení je to, že domnělý vydržitel věc či právo skutečně držel" (nález ze dne 11. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 1007/25, bod 32). Akceptuje též závěry obecných soudů, že znakem držby je jednak faktické ovládání věci či vykonávání obsahu práva (corporalis possessio), jednak tzv. držební vůle, tedy úmysl držet věc či vykonávat právo pro sebe jako vlastní (animus possidendi) (odkazovaný nález, bod 34; obdobně ve vztahu k vydržení služebnosti např. usnesení ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. II. ÚS 3177/25, bod 20).
9. Těmito obecnými východisky se řídily obecné soudy i v posuzované věci. Řádně vyložily, že stěžovatelé nemohli služebnost vydržet, protože ji nikdy skutečně nedrželi. Pozemky nyní patřící vedlejší účastnici totiž užívali k odběru elektřiny a vody na základě ústních dohod, nemohli se domnívat, že jim náleží služebnost. Tyto právní závěry tak nijak nevybočují z mezí ústavnosti. Skutečnost, že na jiných pozemcích v témže areálu dle stěžovatelů vázne služebnost elektrického vedení, pak sama o sobě nedokládá, že taková služebnost existuje i ve prospěch pozemku stěžovatelů. Pro rozhodnutí o existenci služebnosti pak není podstatné ani tvrzené počínání vedlejší účastnice. Tyto námitky tak nemohou z ústavněprávního pohledu nijak zpochybnit závěry obecných soudů.
10. Stejně tak obecné soudy nepochybily ani tím, že neprovedly stěžovateli zmiňované důkazy. Účastnický výslech je toliko podpůrný důkaz (§ 131 občanského soudního řádu), který byl navíc nadbytečný, protože relevantní okolnosti byly zjištěny jinak. Otázkou prokazování (ne)poctivého úmyslu při nabytí držby se obecné soudy nemusely zabývat, protože podle nich stěžovatelé držbu nikdy nenabyli. Stejně tak obecné soudy nepotřebovaly vést dokazování k otázce umístění a průběhu elektrické přípojky, respektive elektrického vedení, neboť to na výsledku řízení nemohlo nic změnit.
11. Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatelů. Proto odmítl jejich ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu