Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Hromíře, zastoupeného Mgr. Igorem Žižkem, advokátem, sídlem Moskevská 667/68, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2026 č. j. 22 As 197/2025-26 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2025 č. j. 5 A 114/2024-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel vlastní komplex staveb s názvem X (dále jen "X") a nabízí jej k pořádání oslav, firemních akcí nebo svateb. Stavební úřad městské části Prahy 11 zjistil, že stěžovatel neoprávněně umožňoval užívání X k provozování hostinské činnosti. Na základě předběžně vykonatelného exekučního titulu proto vydal exekuční příkaz k vynucení povinnosti zákazu užívání X k nepovolené hostinské činnosti. Jako způsob provedení exekuce zvolil ukládání donucovacích pokut.
2. Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2022 uložil stěžovateli první donucovací pokutu ve výši 20 000 Kč, a to za neplnění povinnosti ve dnech 24. 9., 27. 9., 30. 9., 1. 10., 7. 10. a 22. 10. 2022. Stěžovatel proti rozhodnutí brojil odvoláním, které vedlejší účastník zamítl a rozhodnutí tak 2. 11. 2024 nabylo právní moci. Stěžovatel napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka správní žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2025 č. j. 8 A 114/2024-67 zamítl. Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2026 č. j. 2 As 97/2025-32 vyhověl a rozhodnutí o první pokutě zrušil, neboť bylo založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (nebylo dostatečně prokázáno, že by stěžovatel porušoval povinnost zastavit užívání X k hostinské činnosti).
3. Rozhodnutím ze dne 20. 10. 2023 uložil stavební úřad stěžovateli druhou donucovací pokutu ve výši 100 000 Kč, za neplnění povinnosti v období od 1. 4. 2023 do 13. 10. 2023. K odvolání stěžovatele vedlejší účastník změnil výši vyměřené pokuty na částku 80 000 Kč, aby součet donucovacích pokut nepřesáhl částku 100 000 Kč, což by bylo v rozporu s § 129 odst. 1 správního řádu. Ve zbytku odvolání zamítl. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 11. 2024.
4. Proti zamítavému rozhodnutí o odvolání ve věci druhé pokuty brojil stěžovatel správní žalobou. Namítal, že mu pokuta byla uložena neoprávněně, neboť úřad městské části Prahy 11 mu ji uložil ještě předtím, než rozhodnutí o první uložené pokutě nabylo právní moci. Městský soud žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Vyložil pojem "postupné ukládání pokut" obsažený v § 129 odst. 1 správního řádu a uvedl, že se jedná o oprávnění správního orgánu domoci se prostřednictvím opakovaně ukládaných pokut vymožení uložené povinnosti. Opakovanost není vázána na účinnost předcházející pokuty. Opakovanou donucovací pokutu je proto možné uložit i v případě, že předchozí rozhodnutí o uložení pokuty ještě nenabylo právní moci. Donucovací pokuty byly navíc stěžovateli uloženy za dvě odlišná období, ve kterých stěžovatel porušoval svou povinnost. Vedlejší účastník také dostatečně zjistil skutkový stav, neboť svůj závěr ohledně umožnění užívání X k nepovolené hostinské činnosti založil na základě zápisů z matričních knih, svatebních videí zveřejněných na serveru youtube.com, vlastního místního šetření a recenzí dostupných na internetu. Konečně, městský soud uzavřel, že výše druhé donucovací pokuty byla s ohledem na její účel a zákonné meze přiměřená.
5. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud především konstatoval, že skutkový stav byl městským soudem zjištěn dostatečně. Městský soud své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil, včetně výkladu pojmu "postupné ukládání pokut". Vzhledem k tomu, že stěžovatel s tímto závěrem věcně nepolemizoval, nemohl Nejvyšší správní soud, který je vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, věcnou správnost tohoto výkladu podrobněji posoudit. Nejvyšší správní soud nevyhověl ani (obecné) námitce stěžovatele, že výklad uvedeného právního pojmu městským soudem porušuje právní jistotu. Z tohoto principu totiž nevyplývá, že se soudy musejí při interpretaci takových pojmů řídit názorem účastníka řízení. Městský soud využil jazykový i teleologický výklad zmíněného pojmu, své závěry podpořil odkazy na relevantní zdroje, včetně judikatury Nejvyššího správního soudu a nelze mu tudíž (i s přihlédnutím k vágnosti argumentace stěžovatele) nic vytknout.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud pochybil, neboť nereflektoval eskalační charakter postupného ukládání pokut podle § 129 odst. 1 správního řádu. Pokud v paralelně vedeném řízení dospěl k závěru o nezákonnosti rozhodnutí, kterým byla uložena první pokuta, měl tento závěr automaticky "propsat" i do závěru o (ne)zákonnosti druhé pokuty. Dále pochybil tím, že odmítl věcně přezkoumat námitky stěžovatele týkající se výkladu pojmu "postupné ukládání pokut", čímž aplikoval procesní předpis formalisticky a porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Správní soudy dále pochybily, když nepřezkoumaly rozhodnutí vedlejšího účastníka testem proporcionality. Jejich rozhodnutí porušila princip legitimního očekávání na konzistentní a předvídatelné rozhodování a "princip omezenosti veřejné moci" podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Konečně, stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva správními soudy a zprostředkovaně v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. např. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03). Kasační zásah Ústavního soudu by tedy mohl být ospravedlněn např. tím, že by se správní soudy při interpretaci právních předpisů dopustily svévole, své rozhodnutí by dostatečně neodůvodnily, nebo by se příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu nebo by jiným extrémním způsobem odporovalo principům spravedlnosti. Ústavní soud není ani povolán "hodnotit" hodnocení důkazů správními soudy; i zde jeho zásah připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.
8. Nic takového ovšem v projednávaném případě Ústavní soud nezjistil. Jádro ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry správních soudů stran vzájemného vztahu dílčích pokut a interpretace pojmu "postupné ukládání pokut" obsaženého v § 129 odst. 1 správního řádu. Závěry správních soudů o relativní nezávislosti obou rozhodnutí, jež se vztahovala ke dvěma různým jednáním a měla i svůj samostatný procesní "život" (srov. např. bod 31 rozsudku Nejvyššího správního soudu 2 As 97/2025), stejně jako o přiměřenosti výše pokuty, resp. o tom, že nedošlo k porušení principu legitimního očekávání, jsou náležitě odůvodněny. Správní soudy se adekvátně vypořádaly s námitkami stěžovatele a jejich rozhodnutí tudíž nelze v žádném případě považovat za svévolná či přepjatě formalistická. Stěžovateli nelze dát ani za pravdu, že by správní soudy pochybily, když neprovedly strukturovaný test proporcionality. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je totiž patrno, že se otázkou proporcionality náležitě zabývaly a adekvátně ji posoudily (viz body 31 až 36 rozhodnutí městského soudu).
9. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto jeho ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 3 a 4 a § 83 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu