Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2024 č. j. 15 Co 250/20241295 a proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 24. září 2024 č. j. 17 C 265/2018-1267, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Zlaty Štréblové, Ing. Jaroslava Urbana a MVDr. Miloše Urbana, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se vedlejší účastníci domáhali nahrazení projevu vůle stěžovatelky uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků ve vlastnictví státu za účelem uspokojení jejich restitučního nároku. Žalobě bylo vyhověno Okresním soudem v Karviné, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Ve vztahu k některým pozemkům Nejvyšší soud vyhovující rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Vedlejší účastníci poté vzali žalobu v této části zpět. Po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž byla u dotčených pozemků do katastru nemovitostí zapsána překážka jejich převoditelnosti. Okresní soud napadeným rozhodnutím řízení zastavil (výrok I.) a uložil stěžovatelce nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 778 913, 28 Kč (výrok II.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. V době zahájení řízení na uvedených pozemcích nevázla překážka nepřevoditelnosti, k té došlo až převedením pozemků do státní rezervy. Žaloba tedy byla vzata zpět pro chování stěžovatelky, které nastalo až po podání žaloby. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení okresní soud stanovil odměnu za zastupování vedlejších účastníků podle sazby mimosmluvní odměny podle § 7 advokátního tarifu, přičemž tarifní hodnotu určil podle § 8 odst. 1 ve výši hodnoty náhradních pozemků.
3. Krajský soud v Ostravě usnesení okresního soudu ve výroku II změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 753 475 Kč (výrok I.) a náklady odvolacího řízení ve výši 16 945 Kč. Shodně s okresním soudem došel k závěru, že vedlejším účastníkům náleží plná náhrada nákladů řízení. Vedlejší účastníci byli se svým restitučním nárokem co do základu úspěšní. Ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování stěžovatelky. Stejně tak podle něj okresní soud správně vycházel z tarifní hodnoty představující hodnotu náhradních pozemků, jimiž byl v průběhu řízení uspokojen restituční nárok vedlejších účastníků projednávaný v tomto řízení. Rozhodnutí okresního soudu změnil krajský soud pouze co do výše nákladů řízení, neboť předmětem dovolacího řízení a řízení před okresním soudem po částečném zrušení předchozích rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo nahrazení projevu vůle k převodu pozemků v jiné celkové hodnotě. V podrobnostech odkázal krajský soud na své předchozí rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle stěžovatelky dostatečně nezohlednily zásadu úspěchu ve věci. Vedlejší účastníci byli ve sporu úspěšní v minimálním rozsahu. Stěžovatelka dále namítá, že překážky převoditelnosti požadovaných pozemků byly ve většině případů zjistitelné z veřejně dostupných zdrojů. Za této situace podle ní nelze přisvědčit závěru obecných soudů, že dílčí zpětvzetí žaloby nebyla zaviněna vedlejšími účastníky.
5. Obecné soudy navíc nesprávně vycházely při výpočtu náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty žalovaných náhradních pozemků. Podle stěžovatelky jsou však žaloby v restitučních věcech žalobami na neocenitelné plnění a je nutné stanovit výši tarifní hodnoty podle § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu.
7. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě. Otázku náhrady nákladů řízení totiž nelze z hlediska práva na spravedlivý proces klást na stejnou úroveň jako rozhodování ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení je především doménou obecných soudů a zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze výjimečně, zejména vykazuje-li napadené rozhodnutí znaky libovůle nebo představuje-li extrémní vybočení ze zákonných procesních pravidel (srov. například usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11).
8. Podle stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 jsou ústavní stížnosti směřující výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, nejsou-li dány mimořádné okolnosti, které věci propůjčují dostatečný ústavní význam (bod 34). Samotné tvrzení, že obecný soud porušil zákon nebo se odchýlil od dřívější judikatury Ústavního soudu, proto zpravidla nepostačuje. Musí přistoupit další okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil.
9. Uvedený přístup se uplatní i ve věcech, v nichž náklady řízení nejsou kvalitativně bagatelní (srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 532/25, bod 6, či ze dne 2. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 3208/25, bod 21). Ani případná výše náhrady nákladů proto sama o sobě nepostačuje k posunu věci do ústavní roviny.
10. V projednávané věci stěžovatelka žádné mimořádné okolnosti zakládající její dostatečný ústavní význam netvrdí. Její námitky směřují pouze proti způsobu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a jejich výši, a nepřesahují její vlastní zájem.
11. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení řádně odůvodnily, a že v jejich závěrech nelze spatřovat projev svévole ani jiné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možné spojovat porušení základních práv stěžovatelky. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soudy vycházely z § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž přihlédly zejména k tomu, že vedlejší účastníci byli se svým restitučním nárokem co do základu úspěšní. Současně zohlednily, že ke zpětvzetí žaloby došlo v daném případě v důsledku okolností nastalých na straně stěžovatelky, neboť o převedení dotčených pozemků do státní rezervy bylo rozhodnuto až v průběhu řízení, resp. až po skončení dovolacího řízení. Krajský soud ve svém usnesení odkázal rovněž na své předchozí, částečně zrušené rozhodnutí v téže věci a za přiléhavou považoval i judikaturu Ústavního soudu, na niž ve vyjádření k odvolání poukázali sami vedlejší účastníci. Takto odůvodněný postup považuje Ústavní soud za logický, srozumitelný a z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný.
12. Stěžovatelka dále napadá výši náhrady nákladů řízení. Ústavní soud však neshledal, že by určení tarifní hodnoty podle hodnoty náhradních pozemků, jimiž byl v průběhu řízení uspokojen restituční nárok vedlejších účastníků, bylo ve světle závěrů obsažených v odůvodnění napadených rozhodnutí zjevně svévolné. Ani v tomto směru proto Ústavní soud v aplikaci podústavního práva neshledal ústavněprávní deficit.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu