36. Uvedené Ústavní soud na tomto místě zmiňuje proto, že po prostudování spisu zjistil částečné rozpory mezi jeho obsahem a tím, jak Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí některé okolnosti věci prezentoval. Ostatně na některé rozpory poukázal i Nejvyšší soud, jehož vyjádření jakožto plnohodnotného účastníka řízení nelze v souladu se zásadami spravedlivého procesu ignorovat.
37. Zaprvé, Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že stěžovatel "byl o svých procesních právech poučen pouze prostřednictvím předtištěných formulářů" ("he was informed of his procedural rights only through pre-printed forms"; § 77 jeho rozsudku; viz i § 83 rozsudku). Tento předpoklad je v rozporu se skutkovým závěrem okresního soudu, který po provedeném dokazování a výslechu svědků uzavřel, že je zřejmé, že před výslechem stěžovatele jako obviněného dne 20. 5. 2016 vyšetřovatel stěžovateli vysvětloval poučení ústně po dobu 10 až 15 minut (viz body 12 a 13 jeho rozsudku). Není zcela zřejmé, na základě čeho měl Evropský soud pro lidská práva za to, že k poučení došlo jen předtištěnými formuláři. Jak Ústavní soud ověřil ze stanoviska vlády ke stížnosti stěžovatele, vláda opakovaně upozornila, že policista provádějící výslech vypověděl, že poučení provedl ústně (body 29 a 98 stanoviska vlády). Z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se přitom nepodává, že by měl za to, že okresní soud při hodnocení důkazů v tomto směru pochybil.
38. Ústavní soud se nicméně přesto, ve snaze v co největší míře naplnit a aplikovat právní závěry Evropského soudu pro lidská práva, rozhodl ze spisu ověřit, zda se okresní soud přece jen ústavně relevantních pochybení při vyslovení daného závěru nedopustil. Ústavní soud však musí konstatovat, že nikoliv. Vyšetřovatel k věci vypovídal u hlavního líčení dne 27. 10. 2016, přičemž jak vyplývá z protokolu, na dotaz obhájce odpověděl, že stěžovatel "byl poučen o právech, že může odepřít svou výpověď, nesmí nikoho křivě obvinit ve své výpovědi apod. Poučení trvalo asi 10-15 minut". Tomu odpovídá i protokol z dané výpovědi, který jednak obsahuje detailní formulářové poučení, jednak i specifické konstatování, že stěžovatel byl před započetím výslechu poučen o svých právech a povinnostech, a zvláště pak o právu k věci nevypovídat, přičemž si obhájce nevolí. Jinou věcí, jak bude rozebráno dále, je rozsah tohoto ústně podaného poučení.
39. Obsahu spisu neodpovídá ani úvaha Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého "se zdá, že nejméně v jednom případě, dne 20. 5. 2016, mu bylo poučení jednoduše přečteno, aniž by měl příležitost si pročíst předtištěný text svým tempem, a to ještě před tím, než jej jako protokol podepsal" ("It rather appears that at least on one occasion, on 20 May 2016, the information had simply been read to him, without having any opportunity to go through the printed text at his own pace before signing it as a record."; § 83). Z žádného v řízení provedeného důkazu neplyne, že by ústní poučení spočívalo v pouhém přečtení nějakého formuláře. Skutkový závěr okresního soudu byl ten, že vyšetřovatel stěžovateli poučení ústně vysvětloval (bod 12 jeho rozsudku).
40. Domněnku o "jednoduchém přečtení" poučení Evropský soud pro lidská práva vyslovil patrně v reakci na reprodukci výpovědi vyšetřovatele obsaženou v rozsudku okresního soudu, v němž se píše, že vyšetřovatel uvedl, že "naopak poučení [stěžovateli] nebylo dáno přečíst v písemné podobě, neboť je to předtisk v počítačové podobě". V protokolu z hlavního líčení je to zapsáno mírně odlišně - vyšetřovatel uvedl, že "poučení [stěžovateli] nebylo dáno přečíst, je to formulář, který je v počítačové podobě". Důležitý je ovšem kontext této výpovědi. Jak totiž okresní soud v napadeném rozsudku popsal (bod 12), stěžovatel měl možnost si přečíst usnesení o zahájení trestního stíhání (to mu vyšetřovatel nereprodukoval, nýbrž toliko dal k přečtení), naopak poučení o právech bylo poskytnuto ústně (tedy nebylo nejdříve předloženo stěžovateli v písemné podobě jako u usnesení o zahájení trestního stíhání). Závěr o pouhém "přečtení" poučení z toho ale nevyplývá a soud provádějící dokazování jej neučinil. To, že jde o formulář "v počítačové podobě", bylo jen doložením, že ústní poučení nebylo nahrazeno (jako u seznámení se s usnesením o zahájení trestního stíhání) předložením poučení písemného. Lze navíc dodat, že poučení bylo součástí protokolu, který byl následně stěžovateli předložen k přečtení a podpisu (a podle výpovědi vyšetřovatele jej stěžovatel četl cca 10 minut), a stěžovatel je i přímo pod ním (na každé straně) podepsán. Jinými slovy, stěžovateli bylo dáno jednak ústní poučení o právech, jednak následně i poučení písemné (kdy se nicméně jeví, že toto písemné, podrobnější a daleko komplikovanější poučení bylo stěžovateli předloženo až po výslechu, ovšem před tím, než protokol podepsal poté, co si jej přečetl). Obsahu spisu tedy neodpovídá závěr Evropského soudu pro lidská práva, že "nebylo tvrzeno a ani z ničeho jiného nevyplývá, že by stěžovateli bylo poskytnuto individualizované poučení o jeho situaci nebo právech ani doplňující vysvětlení" (§ 83 jeho rozsudku).
41. Další rozpor mezi stavem, z něhož Evropský soud pro lidská práva vycházel, a obsahem spisu se týká výpovědi stěžovatele v přítomnosti obhájce na vazebním zasedání dne 11. 8. 2016. Evropský soud pro lidská práva nepovažoval tuto výpověď za významnou, neboť "na tomto zasedání se stěžovatel omezil pouze na prohlášení, že k trestní věci již učinil vyjádření policii a že na něm nechce nic měnit"; (§ 96). Jak upozornil i Nejvyšší soud, toto tvrzení se nezakládá na pravdě. Jak plyne z protokolu o daném vazebním zasedání (a jak vláda Evropský soud pro lidská práva upozornila v bodu 23 svého stanoviska, k němuž ostatně daný protokol i přiložila), stěžovatel se neomezil na konstatování, že na své výpovědi nechce nic měnit, ale vypovídal i o motivech svého jednání a o tom, jak zamýšlel naložit s odcizenými věcmi a jak s nimi nakonec naložil.
42. Jde-li dále o konstatování Evropského soudu pro lidská práva, že "se zdá, že stěžovatel měl problém pochopit dokonce i poučení, které mu později dal jeho advokát" (§ 84), nelze přehlížet, že jde pouze o neprokázané tvrzení daného obhájce. Okresní soud se jím přitom velmi podrobně zabýval a nepotvrdil je. Tvrzení se týká hlavního líčení dne 11. 10. 2016 (č. l. 871), kdy stěžovatel k věci po poučení vypovídal, načež byl poučen o následcích spáchání přečinu křivého obvinění. V návaznosti na to požádal obhájce o poradu se stěžovatelem, čemuž soud vyhověl. Po poradě stěžovatel odpovídal na další dotazy soudu a obhájce požádal o zaprotokolování (č. l. 872 verte), že stěžovateli doporučil dále nevypovídat, stěžovatel se s tím ztotožnil, "navzdory tomu nadále vypovídá", a obhájce tak měl pochybnosti o tom, že je stěžovatel schopen vyhodnotit, že vypovídat nemusí. Okresní soud se následně stěžovatele dotázal, zda je schopen rozlišit, co mu obhájce řekl, na což stěžovatel reagoval tak, že vypovídat nebude, že tomu, co mu obhájce řekl, rozuměl a že pouze zazmatkoval. Zcela shodnou argumentaci (o "zazmatkování") mimochodem jen pár týdnů předtím použil i přímo stěžovatelův obhájce v písemném podání ze dne 31. 8. 2016, v němž se vyjadřoval k přiznání stěžovatele policii, přičemž vůbec netvrdil, že by stěžovatel tehdy poučení neobdržel nebo že by mu nerozuměl, nýbrž právě že stěžovatel "při úkonech trestního řízení zazmatkoval".
43. Onen moment z hlavního líčení ze dne 11. 10. 2016 v každém případě nezůstal stranou pozornosti okresního soudu, který se i přímo na něj dotazoval znalců (č. l. 1131 verte, č. l. 1135). Z jejich výpovědi přitom plyne, že stěžovatel je schopen pochopit prosté poučení, že si může zvolit obhájce a že nemusí vypovídat (koneckonců v řízení takovému poučení opakovaně porozuměl, když se několikrát rozhodl práva, o němž byl poučen, využít a nevypovídat), a zároveň že není důvod, aby se schopnosti stěžovatele v tomto směru náhle měnily. Tvrzení, že stěžovatel měl problém pochopit i poučení, které mu dal jeho obhájce, tedy neodpovídá obsahu spisu a provedenému dokazování.
44. Konečně, uvedl-li Evropský soud pro lidská práva, že "policisté, kteří s ním byli v kontaktu, také připustili, že se ‚jevil duševně slabší' a komunikace s ním byla poněkud těžkopádná" (§ 81), považuje Ústavní soud za korektní dodat, že ze čtyř policistů se v tomto duchu vyjádřili pouze dva. Vyšetřovatel oproti tomu vypověděl, že se mu stěžovatel jevil normálně, neviděl na něm žádné deficity (č. l. 883), a člen eskorty D. S. uvedl, že vzhledem k tomu, že si na stěžovatelův výslech moc nepamatuje, tak mu stěžovatel asi připadal normálně (č. l. 885 verte). Nic zvláštního navíc nepozoroval ani svědek T. K., který byl přítomen prověrce na místě jako nezúčastněná osoba (č. l. 886).
VI.B
Použití právního názoru Evropského soudu pro lidská práva na posuzovaný případ
45. Jak bylo řečeno, podstatou rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v této věci bylo, že stěžovatel nebyl v přípravném řízení řádně poučen o svých právech, zejména o právu na právní pomoc, a to ve světle toho, že je mimo jiné kvůli svému mentálnímu postižení zranitelnou osobou. Evropský soud pro lidská práva nevyslovil, že by stěžovatel dle Úmluvy (či vnitrostátního práva) musel mít obhájce, z jeho rozsudku (§ 87) je naopak zjevné, že v souladu s Úmluvou bylo možné nastalou situaci řešit i jinými způsoby. Jak Evropský soud pro lidská práva uvedl (§ 94), soudy na základě dostupných důkazů posoudily schopnost stěžovatele účastnit se řízení a účinně se hájit (srov. § 36 odst. 2 trestního řádu), neposoudily však jeho schopnost učinit platné vzdání se práva na právní pomoc. Právě z tohoto úhlu tudíž k věci Ústavní soud přistoupil, přičemž dospěl k závěru, že navzdory výše uvedeným skutkovým a procesním okolnostem je i s ohledem na právní názor Evropského soudu pro lidská práva ústavní stížnost důvodná.
46. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. V zákonem stanovených případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Podobně, v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy má obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.
47. V nálezu sp. zn. III. ÚS 200/2000 ze dne 14. 10. 2000 (N 151/20 SbNU 71) Ústavní soud vysvětlil, že ratio legis ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví spočívá v záměru poskytnout jedinci vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obhajobě a zaručit mu, že co do procesního postupu orgánů činných v trestním řízení bude proti němu postupováno v intencích zákona a za šetření ústavních kautel. Tyto momenty podle zmiňovaného nálezu vystoupí obzvláště do popředí tehdy, "jestliže procesní úkony orgánů veřejné moci směřují vůči někomu, kdo, v době, kdy byly předsevzaty, je zbaven osobní svobody a kdy jeho rozhodovací schopnosti jsou v důsledku toho eo ipso sníženy či omezeny". Na to Ústavní soud navázal mimo jiné v nálezu sp. zn. I. ÚS 469/16 ze dne 22. 3. 2016 (N 49/80 SbNU 605), v němž vyzdvihl význam práva na obhajobu prostřednictvím obhájce jakožto prostředku, kterým je zabezpečována účinnost ostatních procesních záruk obviněného (bod 14).
48. Jak Evropský soud pro lidská práva i v této věci uvedl, aby bylo právo na přístup k právní pomoci praktické a účinné, je nezbytné, aby o něm obvinění byli včas informováni. V souladu s tím, jakož i s výše citovanými nálezy Ústavního soudu, je potřeba trvat na tom, aby se poučení o právu na právní pomoc (včetně podmínek bezplatné obhajoby) vždy dostalo obviněnému, který je vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které pro něho může mít zásadní význam. Obviněný si musí být vědom nejen následků svého vyjádření a toho, že vypovídat vůbec nemusí (čl. 40 odst. 4 Listiny), nýbrž i konkrétně toho, že má nejdříve právo poradit se s obhájcem. Tomu ostatně odpovídá i zákonná úprava, kdy podle § 33 odst. 5 trestního řádu jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny vždy poučit obviněného o jeho právech, a to se zaměřením na probíhající stadium trestního řízení, a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.
49. Ústavní pořádek neurčuje, konkrétně jakým způsobem mají být obvinění o svých právech poučeni. Je-li ovšem smyslem poučení zajistit, aby si obviněný byl vědom svých práv a mohl je v trestním řízení řádně uplatňovat, musí být způsobilé tohoto cíle dosáhnout. To mimo jiné předpokládá, že informace o právech budou podány takovou formou, že jim obviněný bude schopen porozumět. Dostatečný způsob poučení se bude v jednotlivých případech lišit v závislosti na okolnostech věci včetně mentální kapacity obviněných.
50. V tomto směru tedy nestačí posouzení, zda je obviněný ve smyslu § 36 odst. 2 trestního řádu schopen se sám hájit (pročež musí mít obhájce). Totiž i obvinění, kteří toho schopni v zásadě jsou, musí v prvé řadě znát svá práva a rozumět jim, aby této své schopnosti vůbec mohli účinně využít. Ostatně i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2665/22 ze dne 14. 2. 2023 (N 26/116 SbNU 195, body 65-66, 78 a 87) vyplývá, že i v případech, kdy nejsou splněny podmínky nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 trestního řádu, může vyvstat povinnost orgánů činných v trestním řízení učinit vhodná kompenzační opatření - včetně přizpůsobení rozsahu, formy a formulace poučování - aby se obviněný mohl trestního řízení plnohodnotně účastnit a účinně vykonávat svá práva.
51. Ústavní soud podotýká, že soudy v nyní posuzovaném případě zaujaly v zásadě stejný postoj - okresní soud konstatoval (str. 21-22), že stěžovatel je schopen se sám hájit, "když je zjevné, jak vyplynulo z výpovědi obou znalců, že po vysvětlení a zjednodušení poučení ze strany policejního komisaře je schopen toto zcela pochopit a správně se rozhodnout, zdali bude vypovídat či nikoliv, rozlišit, co je v jeho prospěch a do jaké míry je obvinění založeno na čem, pokud je mu vysvětleno, a je rovněž schopen se správně rozhodnout, zdali obvinění přijme či nikoliv". Okresní soud přitom vyšel mimo jiné z toho, že před výslechem stěžovatele jakožto obviněného dne 20. 5. 2016 vyšetřovatel stěžovateli ono dostatečné vysvětlení a zjednodušení poučení poskytl. To lze ve světle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v této věci akceptovat jen zčásti.
52. Aniž by Ústavní soud zabředával do detailů stěžovatelovy mentální kondice, která byla více než dostatečně rozebrána několika znalci, lze z revizního znaleckého posudku shrnout, že stěžovatel je osobou s lehkou mentální retardací, píše dysgraficky, čte dyslekticky, porozumí obsahu jednoduchého textu, není však schopen se orientovat v úskalích složitějších textů. Již z toho je zřejmé to, co uvedl i Evropský soud pro lidská práva, a sice že stěžovatel by nebyl schopen pochopit poučení ve formě předtištěných formulářů, jak jsou obsaženy na úvod protokolu o jeho výpovědi; to ostatně znalci potvrdili v hlavním líčení, přičemž z napadených rozhodnutí se ani nepodává, že by soudy učinily jiný závěr.
53. Jak nicméně bylo řečeno, poučení ve skutečnosti nebylo stěžovateli poskytnuto toliko v podobě předtištěných formulářů, nýbrž i ústně. Vzhledem k tomu a s ohledem na obsah spisu a provedené dokazování Ústavní soud nemůže shledat ústavní deficity v názoru okresního soudu, podle něhož byl stěžovatel dostatečně, tedy způsobem, kterému rozuměl, poučen o právu nevypovídat. Vyšetřovatel vypověděl, že stěžovatele ústně poučil, že "může odepřít svou výpověď, nesmí nikoho křivě obvinit ve své výpovědi apod." (č. l. 883). Tomu plně odpovídá i související protokol, v němž se kromě (obvyklého) prohlášení, že obviněný (stěžovatel) před započetím výslechu byl poučen o svých právech a poučení rozuměl, uvádí, že stěžovatel byl zvláště poučen o právu k věci nepovídat. Na tuto formu poučení byl dotazován i revizní znalec psychiatr a potvrdil, že stěžovatel byl schopen takto podanému poučení porozumět. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že obsah práva nevypovídat je velmi prostý a že stěžovatel již tohoto práva v minulosti v jiných řízeních využil (byť v přítomnosti obhájce), přičemž revizní znalec psychiatr vypověděl, že s ohledem na předchozí zkušenosti s trestním řízením si stěžovatel zcela určitě mohl být vědom v tomto konkrétním případě, "jak bude probíhat přípravné řízení, že bude poučován, jak bude poučován, jaké má práva" (č. l. 1132). Nejde zde o to, že by stěžovateli jako recidivistovi nenáležela plná práva, resp. že by samotná účast v jiných trestních řízeních musela znamenat, že stěžovatel je schopen se sám hájit [viz k tomu i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 188/04 ze dne 14. 2. 2005 (N 28/36 SbNU 329)], ale o znalecky doložený vliv předchozích zkušeností, ve spojení s dalšími okolnostmi, na schopnost nynějšího stěžovatele orientovat se ve svých právech.
54. Ústavnímu soudu ovšem nezbývá - s ohledem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva - než vyslovit jiný závěr ve vztahu k právu na právní pomoc, tedy právu hájit se prostřednictvím obhájce. V prvé řadě, vyšetřovatel v hlavním líčení nevypověděl, že by takto zvláště stěžovatele poučil o právu na obhájce. Nevyplývá to ani z daného protokolu, neboť v něm se (kromě formulářového poučení) výslovně hovoří jen o právu nevypovídat, v reakci na nějž stěžovatel dle protokolu sděluje, že si obhájce nevolí. Jakkoliv se lze domnívat, že v průběhu oněch deseti až patnácti minut, po které ústní poučení probíhalo, zaznělo i poučení o právu na právní pomoc, v protokolu to výslovně zachyceno není a z ničeho prokazatelně neplyne, že by o tomto právu byl stěžovatel poučen srovnatelně s tím, jak byl poučen o právu nevypovídat, což se v podmínkách dané věci jeví jako ústavně ještě akceptovatelné minimum. Lze dodat, že zatímco stěžovatel dle okresního soudu již v minulosti využil svého práva nevypovídat, o využití práva na právní pomoc podobné poznatky v jeho odůvodnění zachyceny nejsou (stěžovatel v minulosti měl obhájce, ale to ještě nevypovídá nic o tom, zda chápal, že na něj má vždy právo). Stejně tak platí, že zatímco právo nevypovídat je - jak bylo zmíněno - v zásadě prosté, právo na právní pomoc má více vrstev včetně např. otázky souvisejících nákladů či toho, jak lze obhájce sehnat. To vše (tedy zejména, slovy Evropského soudu pro lidská práva, že "může v případě potřeby požádat bezplatně o ustanovení obhájce") bylo potřeba stěžovateli srozumitelně vysvětlit, z obsahu spisu ale prokazatelně nevyplývá, že se tak stalo.
55. Ústavní soud dodává, že v tomto směru není ani rozhodující, nakolik si byly orgány činné v trestním řízení stěžovatelovy situace vědomy (a tedy že výslech provádějící vyšetřovatel nic zvláštního na stěžovateli nezaznamenal). I kdyby totiž např. byla stěžovatelova mentální retardace pro orgány činné v trestním řízení v daný moment nerozpoznatelná, nic by to neměnilo na absenci poučení odpovídajícího jeho stavu (z důkazního hlediska by naopak skutečnost, že vyšetřující policista nezpozoroval na obviněném žádný deficit, mohla v závislosti na dalších okolnostech nasvědčovat, že poučení nebylo případnému deficitu přizpůsobeno).
56. Je pravda, že stěžovatel byl o právu na právní pomoc poučen v dřívějších fázích trestního řízení, z těchto dřívějších poučení ale neplyne (a nebylo to soudy podrobněji zkoumáno), že by u nich byla dosažena ve vztahu ke stěžovateli potřebná míra jednoduchosti a srozumitelnosti, tím spíše že by na jejich základě stěžovatel měl chápat, že má daná práva i později po zahájení trestního stíhání, kdy v odlišném procesním postavení před policejním orgánem vypovídal.
57. Absence (odpovídajícího) poučení o právu na právní pomoc v posuzované věci znamená procesní nepoužitelnost stěžovatelova doznání ze dne 20. 5. 2016, neboť výslech nebyl proveden způsobem odpovídajícím zákonu. Jinými slovy, toto doznání nemohlo být proti stěžovateli použito jako důkaz (§ 207 odst. 2 trestního řádu). Je tomu tak navzdory tomu, že si stěžovatel při výpovědi byl vědom práva nevypovídat. Stěžovatel totiž měl právo nejen odepřít výpověď, ale také se o tom s obhájcem poradit.
58. Ústavní soud se dále v souladu se svou judikaturou zabýval významem výpovědi ze dne 20. 5. 2016 pro účely stěžovatelova odsouzení. Jak totiž uvedl např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163), "opíral-li ... obecný soud závěr o vině o ... nezákonné důkazy, jakožto o důkazy nikoliv jen podpůrné, vedlejší, znamená jejich nezákonnost i nespravedlivost procesu, tudíž i jeho neústavnost". V nyní posuzované věci přitom není pochyb, že daná výpověď byla z hlediska posouzení stěžovatelovy viny naprosto zásadní, kdy v zásadě veškeré další soudem zmíněné důkazy tuto výpověď jen podpíraly. Nezbylo proto než napadená rozhodnutí zrušit.
59. Ústavní soud podotýká, že se zaměřil na doznání stěžovatele, k němuž došlo při jeho výslechu jako obviněného dne 20. 5. 2016. Právě toto doznání představovalo klíčový důkaz a právě jeho okolnosti byly středem pozornosti dokazování proběhlého před okresním soudem. Závěry tohoto nálezu se nicméně v souladu s právním názorem Evropského soudu pro lidská práva vztahují i na výpověď stěžovatele na vazebním zasedání dne 22. 5. 2016, při kterém byl stěžovatel stále bez právní pomoci a kdy se z provedeného dokazování ani z obsahu spisu nepodává, že by stěžovatel oproti závěrům Evropského soudu pro lidská práva byl o právu na právní pomoc poučen způsobem odpovídajícím jeho situaci.
60. Ovšem k výhradám stěžovatele k prověrce na místě nutno uvést, že jdou nad rámec rozsudku Evropského soudu pro lidská práva [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/06 ze dne 8. 7. 2008 (N 126/50 SbNU 97), bod 11], ostatně Nejvyšší soud tuto námitku vypořádal tak, že tento důkaz nebyl pro rozhodnutí ve věci podstatný (str. 3 jeho usnesení; viz i bod 25 usnesení krajského soudu), na což stěžovatel odpovídajícím způsobem v ústavní stížnosti nereaguje (neargumentuje, resp. vůbec netvrdí, že by tento způsob vypořádání dané námitky byl neústavní).
61. Ústavní soud nijak nepředjímá, jaký dopad budou v tomto nálezu vyslovené závěry mít na výsledek trestního řízení (a orgány činné v trestním řízení v tomto směru Ústavní soud nijak nezavazuje). Podstatné je, že za současného skutkového a procesního stavu soudy v této věci nemohou jako důkaz použít ta stěžovatelova doznání, která učinil bez přítomnosti obhájce.
62. K tomu Ústavní soud upozorňuje, že konstatování Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož stěžovatelovo doznání v přípravném řízení "nenapravitelně" ovlivnilo jeho postavení a podstatným způsobem omezilo jeho vyhlídky na obhajobu před soudem (§ 95), nelze vykládat tak, že by snad možnost uznat stěžovatele vinným trestnými činy, k jejichž spáchání se bez obhájce doznal, byla navždy již z tohoto důvodu vyloučena. Vyloučeno je za současné situace jen to, aby jimi byl uznán vinným na základě takového doznání, neboť dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva jsou obhajovací práva obviněného v zásadě (in principle) nenapravitelně porušena tehdy, pokud je doznání (resp. jiné usvědčující vyjádření) učiněné bez obhájce následně použito k odsouzení (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salduz proti Turecku, č. 36391/02, ze dne 27. 11. 2008, bod 55). Ostatně i v nynější věci Evropský soud pro lidská práva v tomto kontextu vyzdvihl, že doznání představovalo rozhodující důkaz (§ 95), a uzavřel, že stěžovatelova újma nebyla v pozdějším průběhu řízení napravena, když bylo jeho doznání považováno za přípustný důkaz ("the detriment he suffered at the pre-trial stage of the proceedings was not remedied in the subsequent proceedings in which his confession was held to be admissible as evidence"; § 97; viz i § 98).
VII.
Závěr
63. Ústavní soud z uvedených důvodů podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti v rozsahu, v němž zrušil své předchozí usnesení sp. zn. I. ÚS 2809/20, a napadená rozhodnutí v daném rozsahu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Učinil tak podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. září 2026
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu