(1) Příslušník odpovídá Sboru národní bezpečnosti za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením svých povinností při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
(2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany Sboru národní bezpečnosti, odpovědnost příslušníka se poměrně omezí.
(3) Zavinění příslušníka prokazuje příslušný služební orgán s výjimkou případů uvedených v § 75 a 76.
(4) O náhradě škody podle tohoto oddílu rozhoduje služební orgán.
Příslušník neodpovídá za škodu,
Na příslušníku, který vědomě nezakročil proti hrozící škodě nebo neohlásil hrozící škodu [§ 23 odst. 2 písm. a) a b)], může služební orgán požadovat, aby přispěl k úhradě škody, která Sboru národní bezpečnosti byla způsobena, v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možno uhradit jinak. Přitom se přihlédne zejména k tomu, co bránilo splnění povinnosti a jaký je společenský význam škody, jakož i k osobním a majetkovým poměrům příslušníka, který povinnost nesplnil. Výše náhrady škody nesmí však přesáhnout částku rovnající se trojnásobku jeho hrubého měsíčního služebního příjmu.
(1) Převzal-li příslušník na základě dohody o hmotné odpovědnosti odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování (hotovosti, ceniny, materiálové zásoby, zboží a jiné hodnoty), odpovídá za vzniklý schodek. V dohodách může být s příslušníky současně ujednáno, že budou-li vykonávat službu s více příslušníky, kteří uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti, odpovídají s nimi za schodek společně.
(2) Dohoda o hmotné odpovědnosti musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.
(3) Příslušník se zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, prokáže-li, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
(4) Ministr vnitra Československé socialistické republiky stanoví funkce, pro jejichž výkon je uzavření dohody o hmotné odpovědnosti nezbytné.
Příslušník odpovídá za ztrátu součástí výstroje, výzbroje, nástrojů a jiných předmětů, které mu byly svěřeny na písemné potvrzení. Této odpovědnosti se zprostí, prokáže-li, že ztrátu nezavinil.
(1) Příslušník, který odpovídá za škodu, je povinen nahradit skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže ji neodčiní uvedením v předešlý stav.
(2) Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí však přesáhnout u jednotlivého příslušníka trojnásobek jeho hrubého měsíčního služebního příjmu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti, kterou si příslušník sám přivodil, nebo na svěřených hodnotách, které je příslušník povinen vyúčtovat, nebo ztrátou svěřených předmětů.
(3) Byla-li škoda způsobena také Sborem národní bezpečnosti, je příslušník povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.
(4) Odpovídá-li za škodu několik příslušníků, je každý z nich povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění; způsobil-li některý z nich škodu úmyslně, odpovídá za celou škodu.
(1) Při společné odpovědnosti za schodek se jednotlivým příslušníkům určí podíl náhrady podle poměru jejich hrubých služebních příjmů, přičemž služební příjem jejich náčelníka a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši.
(2) Podíl náhrady stanovený podle předchozího odstavce nesmí u jednotlivých příslušníků, s výjimkou náčelníka a jeho zástupce, přesáhnout částku rovnající se jejich hrubému měsíčnímu služebnímu příjmu. Neuhradí-li se takto určenými podíly celá škoda, jsou povinni uhradit zbytek náčelník a jeho zástupce podle poměru svých hrubých služebních příjmů.
(3) Zjistí-li se, že schodek nebo jeho část byla zaviněna některým ze společně odpovědných příslušníků, hradí schodek tento příslušník podle míry svého zavinění. Zbývající část schodku hradí všichni společně odpovědní příslušníci podíly určenými podle předchozích odstavců.
Při určení výše škody na věci se vychází z její ceny v době poškození. Je-li stanovena maloobchodní cena, vychází se z této ceny a přihlíží se k případnému opotřebení věci.
(1) Byla-li škoda způsobena z nedbalosti, lze určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda, popřípadě než je trojnásobek hrubého měsíčního služebního příjmu. Jde-li o škodu způsobenou v opilosti nebo na svěřených hodnotách, které je příslušník povinen vyúčtovat, nebo ztrátou svěřených předmětů, může náhradu škody nižší částkou určit pouze odvolací orgán nebo, jde-li o škodu způsobenou trestným činem, též soud.
(2) Při určování výše náhrady škody se přihlíží zejména k poměru příslušníka ke službě a k majetku v socialistickém vlastnictví, ke společenskému významu škody, k tomu, jak k ní došlo, a k osobním a majetkovým poměrům příslušníka.
(1) Výši požadované náhrady škody určují služební orgány po projednání s příslušníkem tak, aby rozhodnutí o náhradě škody bylo příslušníku oznámeno zpravidla do jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni příslušník odpovídá.
(2) Byla-li škoda způsobena trestným činem a příslušník není ochoten ji uhradit ve výši určené služebním orgánem, rozhodne služební orgán o povinnosti příslušníka uhradit škodu, jen jestliže o ní nerozhodl soud.
(1) Byla-li příslušníku způsobena při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním škoda porušením právní povinnosti, odpovídá mu za ni Sbor národní bezpečnosti.
(2) Sbor národní bezpečnosti odpovídá příslušníku též za škodu, kterou mu způsobily porušením právní povinnosti v rámci plnění služebních úkolů služební orgány.
(3) O náhradě škody podle tohoto oddílu rozhoduje služební orgán.
Prokáže-li služební orgán, že škodu zavinil také poškozený příslušník, odpovědnost Sboru národní bezpečnosti se poměrně omezí.
(1) Sbor národní bezpečnosti je povinen uhradit příslušníku skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Jde-li o škodu na zdraví, platí pro způsob a rozsah její náhrady ustanovení o služebních úrazech s tím omezením, že nenáleží jednorázové mimořádné odškodnění a jednorázové odškodnění pozůstalých.
(2) Při určování výše škody na věci se vychází z její ceny v době poškození.
(1) Došlo-li při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním k poškození příslušníka na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (dále jen „služební úraz“), odpovídá za škodu tím vzniklou Sbor národní bezpečnosti. Služebním úrazem není úraz, který se příslušníku přihodil na cestě do služby a zpět.
(2) Jako služební úraz se posuzuje též úraz, který příslušník utrpěl pro výkon služby.
(3) Za škodu způsobenou příslušníku nemocí z povolání odpovídá Sbor národní bezpečnosti, konal-li příslušník u něho službu naposledy před jejím zjištěním za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.
(1) Sbor národní bezpečnosti se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že
a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.
(2) Sbor národní bezpečnosti se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že
(3) Zprostí-li se Sbor národní bezpečnosti odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese příslušník, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v předchozím odstavci pod písm. c) uhradí však Sbor národní bezpečnosti alespoň jednu třetinu škody.
(4) Při posuzování, zda příslušník porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu služby [odstavec 1 písm. a) a odstavec 2 písm. a)], není možno dovolávat se jen všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.
(5) Za lehkomyslné jednání [odstavec 2 písm. c)] nelze považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika služby.
Sbor národní bezpečnosti se nemůže zprostit odpovědnosti, utrpěl-li příslušník služební úraz
Příslušníku, který utrpěl služební úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je Sbor národní bezpečnosti povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za ztrátu na služebním příjmu, za bolest a za ztížení společenského uplatnění, za účelně vynaložené náklady spojené s léčením a za věcnou škodu, popřípadě též jednorázové mimořádné odškodnění.
(1) Náhrada za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti příslušníka k službě se poskytuje v takové výši, aby spolu se služebním příjmem v nemoci nebo nemocenským se rovnala jeho čistému služebnímu příjmu před vznikem škody způsobené služebním úrazem nebo nemocí z povolání.
(2) Náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti příslušníka k službě nebo při uznání plné (částečné) invalidity se poskytuje v takové výši, aby spolu s čistým služebním příjmem (výdělkem) příslušníka po úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s případným invalidním (částečným invalidním) důchodem poskytovaným z téhož důvodu se rovnala jeho čistému služebnímu příjmu před vznikem škody způsobené služebním úrazem nebo nemocí z povolání. Ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost ani k jeho snížení podle předpisů o sociálním zabezpečení se nepřihlíží.
(3) Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění se poskytuje jednorázově ve výši a za podmínek stanovených předpisy platnými pro pracovníky v pracovním poměru.*)
(4) Příslušníku, jehož schopnost k výkonu služby byla změněna nebo který byl uznán invalidním v důsledku služebního úrazu, který mu byl způsoben trestným činem, při služebním zákroku, při výkonu služby v leteckém provozu, při plnění zvláštních úkolů uložených služebními orgány nebo při práci s výbušinami, s chemickým, radioaktivním, vysoce virulentním, infekčním nebo jiným obdobně nebezpečným materiálem, náleží jednorázové mimořádné odškodnění ve výši nejméně 10 000 Kčs a nejvýše 45 000 Kčs. Jednorázové mimořádné odškodnění náleží za těchto podmínek též příslušníku, jehož schopnost k výkonu služby byla změněna nebo který byl uznán invalidním v důsledku nemoci z povolání.
Jestliže příslušník následkem služebního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je Sbor národní bezpečnosti povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením, náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhradu nákladů na výživu pozůstalých a jednorázové odškodnění pozůstalých.
(1) Náklady spojené s léčením a náklady spojené s pohřbem se hradí tomu, kdo tyto náklady vynaložil. Od nákladů spojených s pohřbem se odečte pohřebné poskytnuté podle předpisů o nemocenské péči.
(2) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých náleží pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Při výpočtu této náhrady se vychází z čistého služebního příjmu zemřelého. Náhrada nákladů náleží, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. Od těchto dávek se odečte částka, která odpovídá výši výchovného poskytovaného dříve na děti.**)
(3) Jednorázové odškodnění pozůstalých náleží manželu ve výši 3000 Kčs a dítěti, které má nárok na sirotčí důchod, ve výši 5000 Kčs. V odůvodněných případech lze jednorázové odškodnění pozůstalých v úhrnné výši 3000 Kčs přiznat též rodičům zemřelého příslušníka.
(1) Sbor národní bezpečnosti může výjimečně, půjde-li o případ zvláštního zřetele hodný, poskytnout manželu, dítěti, které má nárok na sirotčí důchod, popřípadě rodičům zemřelého příspěvek ve výši jednorázového odškodnění pozůstalých, i když za služební úraz nebo nemoc z povolání neodpovídá.
(2) Určování výše jednorázového mimořádného odškodnění upraví a postup služebních orgánů při projednávání a určování náhrady škody a další podrobnosti stanoví ministr vnitra Československé socialistické republiky; může též stanovit potřebné odchylky pro poskytování náhrady za bolest, a v kterých případech lze poskytnout jednorázové odškodnění pozůstalých vyšší částkou.
Jestliže Sbor národní bezpečnosti poškozenému nahradil škodu, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému a do výše nároků na náhradu škody podle občanského zákoníku, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.
Změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i Sbor národní bezpečnosti domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.
(1) Sbor národní bezpečnosti odpovídá za škodu na věcech, které na jeho pracovištích příslušník odložil při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním na určeném nebo obvyklém místě.
(2) Za věci, které příslušníci do služby obvykle nenosí a které nebyly služebním orgánem převzaty do zvláštní úschovy, odpovídá Sbor národní bezpečnosti jen do částky 1000 Kčs. Jestliže škoda na těchto věcech byla způsobena jiným příslušníkem nebo pracovníkem činným na pracovištích Sboru národní bezpečnosti nebo jestliže služební orgán převzal tyto věci do zvláštní úschovy, hradí Sbor národní bezpečnosti škodu bez omezení.
(3) Sbor národní bezpečnosti se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že ke škodě došlo též zaviněným porušením služební povinnosti ze strany příslušníka.
(4) Nárok na náhradu škody zanikne, jestliže příslušník ji neohlásil služebnímu orgánu bez zbytečného odkladu nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dověděl.
Utrpěl-li příslušník škodu na věci při služebním zákroku nebo při službě konané k provedení mimořádných bezpečnostních opatření, odpovídá za ni Sbor národní bezpečnosti.
Příslušník, který při odvracení nebezpečí hrozícího životu nebo zdraví nebo škody hrozící majetku utrpěl škodu na věci, má nárok vůči Sboru národní bezpečnosti na její náhradu, jakož i na náhradu účelně vynaložených nákladů, jestliže tento stav sám nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.
(1) Služební poměr končí
(2) Služební poměr sjednaný na určitou dobu končí též uplynutím této doby.
(1) Příslušník musí být uvolněn ze služebního poměru, jestliže o to požádá. Žádost musí být písemná, a žádá-li příslušník o uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů, musí být v ní uveden též důvod pro uvolnění.
(2) Jde-li o uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů (např. ze zdravotních důvodů, proto, že příslušníku vznikne nárok na starobní důchod, proto, že následuje manžela do nového bydliště, proto, že není využíváno jeho kvalifikace, u příslušnice též při uvolnění z důvodu těhotenství nebo péče o dítě), skončí služební poměr uplynutím tří kalendářních měsíců a v ostatních případech uplynutím devíti kalendářních měsíců následujících po dni doručení žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne jinak.
(3) Rozhodnutí o skončení služebního poměru uvolněním oznámí služební orgán příslušníku do jednoho měsíce ode dne doručení jeho žádosti. Neučiní-li tak, skončí služební poměr uvolněním ve lhůtě uvedené v žádosti. Není-li lhůta v žádosti uvedena, skončí služební poměr uplynutím tří kalendářních měsíců následujících po dni doručení žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne jinak.
(4) Nebylo-li rozhodnutí o skončení služebního poměru uvolněním oznámeno příslušníku do jednoho měsíce ode dne doručení jeho žádosti a byl-li v žádosti uveden důvod pro uvolnění, posuzuje se uvolnění jako uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů.
(5) Požádal-li příslušník o uvolnění ve zkušební době, skončí služební poměr uplynutím jednoho kalendářního měsíce následujícího po dni doručení žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne jinak, vždy však nejpozději uplynutím zkušební doby.
(1) Příslušník může být propuštěn ze služebního poměru,
(2) O propuštění příslušníka z důvodů uvedených v předchozím odstavci písm. d), e) a f) může být rozhodnuto pouze do dvou měsíců ode dne, kdy služební orgán důvod propuštění zjistil, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl; v těchto lhůtách musí být rozhodnutí příslušníku též oznámeno.
(3) Propuštění příslušníka z některého z důvodů uvedených v odstavci 1 písm. a), b), d) a e) je služební orgán povinen předem projednat se zvláštní komisí zřízenou podle § 18 odst. 4.
(1) Rozhodnutí o propuštění musí být vyhotoveno písemně a musí být v něm uveden důvod propuštění se skutečnostmi jej zakládajícími, jinak je neplatné.
(2) Při propuštění končí služební poměr uplynutím tří kalendářních měsíců, a jde-li o propuštění ve zkušební době, uplynutím jednoho kalendářního měsíce ode dne oznámení rozhodnutí o propuštění, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne jinak, vždy však nejpozději uplynutím zkušební doby.
(3) Jestliže příslušník porušil služební přísahu, služební povinnost nebo pravomoc veřejného činitele úmyslně nebo jestliže úmyslně spáchal trestný čin, pro nějž byl pravomocně odsouzen, lze skončit služební poměr propuštěním podle § 100 odst. 1 písm. e) nebo f) dnem oznámení rozhodnutí o propuštění.
(1) Příslušník nesmí být propuštěn ze služebního poměru v ochranné době, to je v době,
(2) Zákaz propuštění se nevztahuje na propuštění z důvodů uvedených v § 100 odst. 1 písm. e) a f) a na propuštění ve zkušební době.
(3) Bylo-li rozhodnutí o propuštění oznámeno příslušníku před počátkem ochranné doby a služební poměr by měl skončit v této době, ochranná doba se do tříměsíční lhůty uvedené v § 101 odst. 2 nezapočítává, ledaže příslušník prohlásí, že na prodloužení služebního poměru netrvá.
Zruší-li se na základě odvolání příslušníka rozhodnutí o skončení služebního poměru, služební poměr trvá a příslušníku náleží i nadále všechny dosavadní náležitosti. Oznámí-li příslušník nejpozději před vydáním rozhodnutí o zrušení, že netrvá na dalším výkonu služby, platí, pokud se nedohodne se služebním orgánem jinak, že jeho služební poměr končí uvolněním ze závažných osobních důvodů uplynutím tří kalendářních měsíců následujících po dni oznámení původního rozhodnutí o skončení služebního poměru.
Byla-li příslušníku odňata hodnost nebo došlo-li u něho ke ztrátě hodnosti na základě rozhodnutí soudu, končí jeho služební poměr dnem, kdy rozhodnutí o odnětí hodnosti nebo o ztrátě hodnosti nabylo právní moci.
(1) Byl-li příslušník přijat do služebního poměru na určitou dobu, končí jeho služební poměr uplynutím této doby. Pokračuje-li však příslušník po uplynutí této doby s vědomím služebního orgánu ve výkonu služby, platí, že se tento služební poměr změnil ve služební poměr na dobu neurčitou, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne jinak.
(2) Příslušníka, který byl přijat do služebního poměru na určitou dobu, lze před uplynutím této doby uvolnit ze služebního poměru jen ze závažných osobních nebo rodinných důvodů; propustit ho lze z důvodů uvedených v § 100 s výjimkou důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. c).
(1) Při skončení služebního poměru je služební orgán povinen vydat příslušníku posudek o jeho služební činnosti a potvrzení o zaměstnání, ve kterém musí být uvedena zejména doba jeho trvání, dosažená kvalifikace a zda, v jaké výši, v jakém pořadí a v čí prospěch jsou prováděny ze služebního příjmu příslušníku srážky.
(2) Podává-li služební orgán jiné organizaci nebo státnímu orgánu posudek o služební činnosti příslušníka, musí oznámit jeho obsah příslušníku a na požádání mu vydat jeho opis.
(1) Příslušníci, jejichž služební poměr skončil propuštěním nebo uvolněním ze závažných osobních nebo rodinných důvodů a jimž ke dni skončení služebního poměru nevznikl nárok na starobní nebo invalidní důchod, mají právo požadovat, aby jim bylo zabezpečeno umístění v občanském povolání přiměřené jejich vzdělání, praktickým zkušenostem a schopnostem a umožněna příprava pro zvolené občanské povolání péčí státu.
(2) Povinnost zabezpečit příslušníkům umístění a přípravu pro občanské povolání podle předchozího odstavce náleží, jde-li o příslušníky v oboru působnosti ministra vnitra Československé socialistické republiky, vládě Československé socialistické republiky, a jde-li o ostatní příslušníky, vládě České socialistické republiky nebo vládě Slovenské socialistické republiky. Tuto povinnost plní vlády prostřednictvím ministerstev vnitra; zúčastněné orgány státní správy plní přitom úkoly stanovené jim příslušnou vládou.
(1) Příslušníku, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním, náleží odchodné. V případech hodných zvláštního zřetele lze odchodné též přiznat, skončí-li služební poměr odnětím hodnosti nebo ztrátou hodnosti. Odchodné nenáleží příslušníku, který po skončení služebního poměru je přijat do služebního poměru k ozbrojeným silám nebo ke Sboru nápravné výchovy.
(2) Odchodné se poskytuje podle délky trvání služebního poměru a důvodu uvolnění nebo propuštění až do výše šestinásobku hrubého měsíčního služebního příjmu. Bližší podmínky pro poskytování odchodného stanoví a určování jeho výše v jednotlivých případech upraví ministr vnitra Československé socialistické republiky.
(1) Příslušníku, jehož služební poměr skončil uvolněním ze závažných osobních nebo rodinných důvodů nebo propuštěním s výjimkou propuštění pro odsouzení za úmyslný trestný čin, náleží platové vyrovnání, jestliže jeho služební poměr trval alespoň deset let a příslušník nepobírá důchod ze sociálního zabezpečení nebo příspěvek za službu; za těchto podmínek lze v případech hodných zvláštního zřetele přiznat příslušníku platové vyrovnání, i když mu podle ustanovení předchozí části věty nenáleží.
(2) Platové vyrovnání do výše posledního čistého měsíčního služebního příjmu poskytuje Sbor národní bezpečnosti od nástupu občanského povolání, popřípadě od počátku přípravy na toto povolání, povolené služebním orgánem, do uplynutí dvou let od skončení služebního poměru.
(1) Příspěvek za službu (dále jen „příspěvek“) náleží za podmínek dále uvedených příslušníku, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním z některého z důvodů uvedených v § 100 odst. 1 písm. a) až d).
(2) V případech hodných zvláštního zřetele lze příspěvek též přiznat, skončí-li služební poměr propuštěním z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v předchozím odstavci, nebo skončí-li odnětím hodnosti nebo ztrátou hodnosti.
(3) Příspěvek se neposkytne, popřípadě jeho výplata se zastaví, jestliže příslušník je znovu přijat do služebního poměru nebo je přijat do služebního poměru k ozbrojeným silám nebo ke Sboru nápravné výchovy.
(4) Příspěvek nenáleží po dosažení věku 60 let.
(1) Příspěvek činí
(2) Příspěvek podle předchozího odstavce nesmí však překročit částku odpovídající maximální výši částečného invalidního důchodu účastníků odboje.
(3) Příspěvek se zvyšuje účastníkům odboje; o toto zvýšení může být překročena hranice stanovená v odstavci 2.
Příspěvek se vyměřuje z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu příslušníka před skončením služebního poměru nebo, jestliže je to pro něj výhodnější, z jeho průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu za posledních pět kalendářních roků před skončením služebního poměru.
(1) Při souběhu příspěvku s výdělkem krátí se příspěvek o částku, o kterou součet příspěvku a hrubého měsíčního výdělku přesahuje výši služebního příjmu, z něhož byl příspěvek vyměřen.
(2) Při souběhu nároku na příspěvek a na starobní nebo invalidní (částečný invalidní) důchod podle předpisů o sociálním zabezpečení náleží oprávněnému podle jeho volby buď důchod nebo příspěvek.
(1) Rozsah zvýšení příspěvku účastníkům odboje podle § 111 odst. 3 a podrobnosti o poskytování příspěvku stanoví ministr vnitra Československé socialistické republiky
(2) Ministři vnitra mohou odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění předchozích ustanovení o příspěvku.
(3) Vláda Československé socialistické republiky může se zřetelem k vývoji životních nákladů stanovit k příspěvku zvláštní přídavek, popřípadě upravit pro oprávněné způsob krácení příspěvku výhodněji.
Skončí-li služební poměr úmrtím příslušníka, náleží pozůstalým úmrtné. Výši úmrtného a okruh pozůstalých, kterým úmrtné náleží, stanoví ministr vnitra Československé socialistické republiky. Nároky pozůstalých podle § 90 zůstávají nedotčeny.
(1) Proti rozhodnutí služebního orgánu může příslušník podat odvolání do 15 dnů, a jde-li o odvolání proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu nebo o propuštění ve zkušební době, do sedmi dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Odvolání může příslušník podat též proti služebnímu hodnocení, potvrzení o zaměstnání a služebnímu posudku ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy byl s jejich obsahem seznámen. Odvolání se podává u služebního orgánu, který rozhodnutí vydal, písemně nebo ústně do protokolu.
(2) Podání odvolání nemá odkladný účinek s výjimkou odvolání proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu nebo o náhradě škody.
(3) Nejde-li o odvolání proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, může služební orgán, který napadené rozhodnutí vydal, odvolání sám vyhovět; neučiní-li tak, je povinen bez odkladu, nejpozději však do 30 dnů od podání odvolání, předložit odvolání orgánu příslušnému k rozhodnutí o odvolání (dále jen „odvolací orgán“).
(4) Proti rozhodnutí o odvolání se nelze odvolat.
(1) Odvolacím orgánem je služební orgán nejblíže nadřízený služebnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal.
(2) Odvolací orgán je povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 60 dnů ode dne podání odvolání, a to po předchozím projednání v poradní komisi. Nebylo-li možno rozhodnout v této lhůtě, musí být příslušník uvědoměn o důvodech, pro které nemohlo být rozhodnuto, a musí mu být sdělena doba, během níž se o odvolání rozhodne.
(3) Proti rozhodnutí ministra vnitra, nejde-li o rozhodnutí o odvolání, lze podat rozklad. O rozkladu rozhoduje ministr vnitra. Pro rozklad a řízení o něm platí ustanovení o odvolání.
(1) Poradní komise se skládá z předsedy, jeho zástupce a z dalších nejméně sedmi členů. Odvolání projednávají poradní komise v senátech, které určí její předseda; senáty musí být nejméně tříčlenné.
(2) Členem poradní komise může být příslušník, který je příkladem v plnění služebních povinností a má dostatečné znalosti a zkušenosti pro řádný výkon této funkce.
(3) Z účasti na jednání v senátu je vyloučen člen, u něhož s ohledem na jeho vztah k projednávané věci nebo k účastníku lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. O tom, zda je člen komise z jednání v senátu vyloučen, rozhoduje její předseda.
(4) Poradní komise zřizují a předsedu, zástupce a další členy jmenují v oborech své působnosti ministři vnitra; přihlížejí přitom zejména k organizačnímu uspořádání Sboru národní bezpečnosti.
Odvolací orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí; přitom musí být příslušníku dána možnost k těmto podkladům se vyjádřit.
Rozhodnutí odvolacího orgánu musí být vyhotoveno písemně a doručeno účastníkům řízení. Rozhodnutí musí obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o tom, že toto rozhodnutí je konečné.
(1) Pokud příslušník v důsledku nesprávného poučení nebo proto, že nebyl poučen vůbec, podal odvolání po uplynutí zákonem stanovené lhůty nebo u nepříslušného služebního nebo odvolacího orgánu, má se za to, že jej podal včas a u příslušného orgánu, jestliže tak učinil nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí oznámeno.
(2) Odvolací orgán může prominout zmeškání lhůty, jestliže k němu došlo ze závažných důvodů, příslušník o to požádá do 15 dnů ode dne, kdy pominul důvod zmeškání, a zároveň podá odvolání.
Ministr vnitra Československé socialistické republiky podrobněji upraví řízení o odvolání.
(1) Rozhodnutí služebního orgánu, proti němuž již nelze podat odvolání (rozklad), je v právní moci.
(2) Rozhodnutí je vykonatelné, jestliže proti němu nelze podat odvolání (rozklad) nebo jestliže odvolání (rozklad) nemá odkladný účinek.
(3) Nebyla-li splněna ve stanovené lhůtě povinnost k peněžitému plnění uložená vykonatelným rozhodnutím, může toto rozhodnutí v jednoduchých případech vykonat služební orgán, jinak je na návrh oprávněného vykoná soud nebo národní výbor.
(1) Zjistí-li se dodatečně, že pravomocné rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, může je ministr vnitra v oboru své působnosti zrušit. Ministr vnitra rozhodne ve věci samé.
(2) Pravomocné rozhodnutí o skončení služebního poměru může ministr vnitra zrušit jen na návrh příslušníka, v ostatních případech též z vlastního podnětu.
(3) Pravomocné rozhodnutí lze zrušit do tří let od nabytí právní moci.
(1) Jestliže se dodatečně zjistily mimořádné závažné okolnosti, které příslušník nemohl bez své viny v řízení uplatnit a které odůvodňují podstatně příznivější rozhodnutí v jeho prospěch, může služební orgán na jeho návrh zrušit své pravomocné rozhodnutí. Pravomocné rozhodnutí odvolacího orgánu (orgánu, který rozhodoval o rozkladu) může zrušit tento orgán, jsou-li splněny podmínky předchozí věty.
(2) Orgán, který rozhodnutí zrušil, rozhodne ve věci samé.
(3) Návrh na zrušení rozhodnutí podle odstavce 1 může příslušník podat pouze do tří měsíců ode dne, kdy se dověděl o okolnostech odůvodňujících navrhovanou změnu, nejpozději však do tří let od nabytí právní moci rozhodnutí.