Nález Ústavního soudu ze dne 11. března 2003 ve věci návrhu na zrušení § 24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů

Odůvodnění

I. I.

Dne 15. 8. 2002 obdržel Ústavní soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh Vrchního soudu v Olomouci na zrušení ustanovení § 24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění.

Vrchnímu soudu v Olomouci jsou podle ustanovení § 104a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.") předkládány k rozhodnutí věci, ve kterých účastníci řízení, krajské nebo okresní soudy mají za to, že není dána věcná příslušnost konkursního soudu k rozhodnutí o žalobě věřitele na určení pohledávky nebo okresního soudu k rozhodnutí o žalobě věřitele v řízení zahájeném u okresního soudu před prohlášením konkursu. V těchto případech by měl Vrchní soud v Olomouci rozhodnout o věcné příslušnosti podle napadeného ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání.

Navrhovatel svůj návrh odůvodnil tak, že zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinným od 1. 5. 2000, byl v nově formulovaném ustanovení § 24 zákona o konkursu a vyrovnání zakotven odstavec čtvrtý, který stanoví, že jestliže bylo před prohlášením konkursu o popřené pohledávce zahájeno řízení a toto řízení bylo přerušeno [§ 14 odst. 1 písm. c)], provede se určení popřené pohledávky v již zahájeném řízení; nové řízení o popřené pohledávce se nezahajuje [§ 14 odst. 1 písm. d)]. Návrh na pokračování přerušeného řízení je třeba podat ve lhůtách určených zákonem (§ 23 odst. 4 a 5 a § 24 odst. 1 a 2); účastníky řízení se stávají ti, které zákon za účastníky označuje (§ 23 odst. 2 a 3 a § 24 odst. 1 a 2).

Podle názoru navrhovatele neuvážil zákonodárce dostatečně okruh případů, na které dispozice tohoto ustanovení dopadne. Aplikací tohoto ustanovení v různých procesních situacích se konkursní věřitelé, jejichž nevykonatelné pohledávky byly v rámci přezkumného jednání popřeny, dostávají do nerovného postavení. V některých případech se ocitají v neřešitelné procesní situaci, v jiných případech jsou naopak oproti ostatním konkursním věřitelům zvýhodněni.

Vrchní soud v Olomouci ve svém návrhu dále uvedl, že k aplikaci ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání dochází v případě, že o popřené pohledávce bylo zahájeno řízení před prohlášením konkursu a toto řízení bylo prohlášením konkursu přerušeno. Podle názoru navrhovatele nepočítá § 24 odst. 4 s případy, kdy v zahájeném řízení u soudu prvního stupně bylo již rozhodnuto, rozhodnutí dosud nenabylo právní moci a nebylo ani napadeno odvoláním, odporem či námitkami. V těchto případech je vyhlášeným rozhodnutím soud vázán podle § 156 odst. 3 a § 170 odst. 1 o. s. ř. V dané situaci nemůže podle názoru navrhovatele již dojít k změně účastníků ani k změně návrhu, když o věci již bylo rozhodnuto. Na druhou stranu však napadené ustanovení zapovídá zahajovat o popřené pohledávce nové řízení. Navrhovatel se proto domnívá, že v tomto případě nemá věřitel nevykonatelné pohledávky procesní možnost dosáhnout rozhodnutí svého sporu o popřenou pohledávku v konkursním řízení.

Navrhovatel se rovněž domnívá, že ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání však může vést k porušení rovnosti konkursních věřitelů nejen v neprospěch věřitele, o jehož pohledávce bylo vedeno řízení před prohlášením konkursu, ale také jeho zvýhodněním oproti ostatním konkursním věřitelům. Z ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání totiž vyplývá povinnost soudu upravit okruh účastníků řízení a výrok rozsudku i bez návrhu. Proto v případech, kdy konkursní věřitel formuluje návrh na pokračování již zahájeného řízení nepřesně nebo vysloveně nesprávně, je ustanovením § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání zvýhodněn oproti ostatním konkursním věřitelům, jejichž pohledávky byly při přezkumném jednání rovněž popřeny.

Ve shora uvedených skutečnostech spatřuje navrhovatel důvody neústavnosti napadeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, a navrhl proto přijetí nálezu, jímž bude ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání v platném znění zrušeno.

II. II.

Soudce zpravodaj vyžádal v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 a § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření obou komor Parlamentu České republiky.

1. A) Poslanecká sněmovna, zastoupená předsedou PhDr. Lubomírem Zaorálkem, ve svém vyjádření ze dne 10. 10. 2002 uvedla, že motivem zákonodárce k zařazení ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání o určení sporné pohledávky v rámci již dříve zahájeného a prohlášením konkursu přerušeného řízení bylo zjednodušit a zhospodárnit způsob projednání sporné pohledávky pro potřebu konkursu. Toto ustanovení má podle jeho názoru umožnit redukci počtu incidenčních sporů tehdy, kdy by bylo jinak nutno zahájit nové řízení samostatnou žalobou o určení sporné pohledávky. Zpravidla lze z dosavadního přerušeného řízení o téže pohledávce využít řadu důkazů, které již byly v přerušeném řízení provedeny. Zákonodárce při projednávání zákona vycházel z účelu zákona a cílů konkursního řízení a byl v přesvědčení, že vyhovuje požadavkům Ústavy a Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

   V závěru svého vyjádření uvedl předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, že zákon č. 105/2000 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byl Poslaneckou sněmovnou schválen na 21. schůzi dne 28. 1. 2000, když pro jeho přijetí hlasovalo 128 ze 152 přítomných. Senát Parlamentu České republiky schválil návrh zákona předloženého Poslaneckou sněmovnou ve znění pozměňovacích návrhů na své 16. schůzi dne 1. 3. 2000 a Poslanecká sněmovna následně schválila návrh zákona ve znění schváleném Senátem, když ze 181 přítomných hlasovalo 98 pro a 81 proti. Zákon byl tedy schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Podle stanoviska Poslanecké sněmovny jednal zákonodárný sbor v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a ústavním pořádkem a je pouze na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.

1. B) Senát ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 2002, podepsaném předsedou doc. JUDr. Petrem Pithartem, uvedl, že návrh zákona byl Senátu předložen dne 7. 2. 2000. Senát návrh projednal na své 16. schůzi druhého funkčního období konané dne 1. 3. 2000 a svým usnesením č. 302 vrátil návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Pro vrácení návrhu zákona hlasovalo z 53 přítomných senátorů 52 a 1 senátor se hlasování zdržel. Poslanecká sněmovna návrh zákona opětovně projednala dne 4. 4. 2000 na své 24. schůzi. Návrh zákona ve znění pozměňovacích návrhů byl schválen usnesením Poslanecké sněmovny č. 902, když ze 181 přítomných se vyslovilo pro přijetí 98 poslanců a 81 poslanců bylo proti.

   Ve výborech Senátu byla problematika § 24 odst. 4 zákona obsáhle diskutována v souvislosti se záměrem, aby tzv. incidenční spory vždy rozhodoval soud, i když jde jinak o pohledávky, o nichž soud nemá pravomoc rozhodovat, což neodpovídá ustanovení § 7 odst. 1 občanského soudního řádu. Koncepce, podle níž by incidenční spory měly rozhodovat například i u správních a daňových pohledávek konkursní soudy, se jevila ve vazbě na § 24 odst. 4 novely zákona jako nedůsledná, neboť podle některých názorů bylo přehlédnuto, že podle § 14 odst. 1 písm. c) se přerušují nejen soudní, ale i jiná řízení. Pokračování v řízení by se tak dělo nikoliv před soudem, ale tím orgánem (správním, daňovým), u něhož bylo řízení zahájeno.

   Podle vyjádření Senátu dospěly výbory k závěru, že zřejmě navrhovateli zákona nebylo vzato v úvahu, že jakýkoliv výsledek sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky nezakládá překážku věci rozsouzené pro nároky uplatněné v řízeních, která se prohlášením konkursu přerušila. Zvláště významným se tento důsledek jevil v situaci, kdy podle § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání by neměly být pohledávky, které se pro účely konkursu pokládaly za zjištěné, ale které úpadce popřel po zrušení konkursu, exekučním titulem. V diskusi pak bylo rovněž upozorněno na fakt, že dikce § 23 odst. 2 poslední věty může být v přímém rozporu s § 24 odst. 4 zákona, neboť podle výše uvedených názorů by o pořadí pohledávky měl rozhodnout soud v řízení, v němž se pokračuje a které nemusí být řízením soudním.

   Jak dále ve svém vyjádření uvedl předseda Senátu, i přes shora uvedené diskuse a návrhy na vypuštění § 24 odst. 4 z návrhu zákona, převládl následně ve výborech názor ponechat uvedené ustanovení v předloženém znění. Schůze Senátu se danou problematikou již nezabývala.

III. III.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Ústavní soud si proto v souladu s tímto ustanovením vyžádal od účastníků řízení vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Podáním ze dne 5. 3. 2003 Vrchní soud v Olomouci a podáními ze dne 4. 3. 2003 rovněž Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a ze dne 7. 3. 2003 Senát Parlamentu České republiky vyjádřily v projednávané věci svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání.

IV. IV.

Dříve, než Ústavní soud přikročil k posouzení obsahu napadeného ustanovení zákona z hledisek vymezených ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. z hlediska souladu ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání s ústavními zákony, přezkoumal splnění formálních požadavků přijetí příslušné právní normy.

Návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byl předložen Poslanecké sněmovně jako poslanecký návrh dne 29. 4. 1999. Z těsnopisecké zprávy o 21. schůzi Poslanecké sněmovny, 3. volební období, Ústavní soud zjistil, že dne 28. 1. 2000 vyslovila Poslanecká sněmovna podle sněmovního tisku 219, ve znění schválených pozměňovacích návrhů, s tímto návrhem souhlas, když z přítomných 152 poslanců jich pro návrh hlasovalo 128 a jeden poslanec hlasoval proti návrhu.

Z těsnopisecké zprávy o 16. schůzi Senátu, 2. funkční období, bylo prokázáno, že dne 1. 3. 2000 byl návrh zákona s přijatými pozměňovacími návrhy vrácen Poslanecké sněmovně, když z přítomných 53 senátorů hlasovalo 52 pro a jeden senátor se hlasování zdržel.

Z těsnopisecké zprávy o 24. schůzi Poslanecké sněmovny, 3. volební období, Ústavní soud zjistil, že Poslanecká sněmovna přijala dne 4. 4. 2000 návrh zákona, kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění schváleném Senátem, a to tak, že z přítomných 181 poslanců hlasovalo 98 pro a 81 proti.

Po přijetí byl zákon č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podepsán příslušnými ústavními činiteli a publikován v částce 32 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 25. 4. 2000. Zákon nabyl v souladu se svým čl. VIII účinnosti dne 1. 5. 2000.

Ústavní soud proto ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu shledal, že zákon č. 105/2000 Sb., kterým bylo do zákona o konkursu a vyrovnání vloženo ustanovení § 24 odst. 4, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené zákonodárné kompetence Parlamentu České republiky a ústavně předepsaným způsobem, jak ostatně již Ústavní soud konstatoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (č. 403/2002 Sb.).