Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 10. května 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22 k rozhodování odvolacího (resp. dovolacího) soudu podle § 258 odst. 2 (resp. § 265k odst. 2) trestního řádu

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí I.

1. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“), vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1448/21, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 3 Tdo 840/2020-8413, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) ze dne 25. 11. 2019 č. j. 6 To 16/2019-8098 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) ze dne 22. 11. 2018 č. j. 16 T 18/2015-7927 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Spolu s tím stěžovatel brojí proti postupu krajského soudu, jímž mu byl nařízen výkon trestu odnětí svobody.
2. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. 3. K odvolání stěžovatele vrchní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se náhrady škody jednomu z poškozených, kterému přiznal nižší částku (944 067 Kč) a ve zbývající části ho odkázal na občanskoprávní řízení. Tímto způsobem vrchní soud napravil písařskou chybu v písemném vyhotovení rozsudku krajského soudu, v němž soud stěžovateli omylem uložil jednomu z poškozených zaplatit dvě částky. Šlo tedy o zmatečný výrok, který budil nejistotu o stěžovatelových povinnostech.
4. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Pro nynější řízení ve věci návrhu IV. senátu je důležité, že v odůvodnění napadeného usnesení se Nejvyšší soud podrobněji zabýval námitkou (ne)existence chybějícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu, tedy otázkou, kterou nyní IV. senát předkládá podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k zaujetí stanoviska. Vrchní soud v napadeném rozsudku částečně vyhověl podanému odvolání, aby napravil „písařskou chybu“, která vznikla v důsledku nesprávného přepisu vyhlašování rozsudku (rozsudek byl tedy vyhlášen věcně správně). Nejvyšší soud připustil, že takovou chybu bylo možné napravit opravným usnesením podle § 131 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zároveň však lze rozumět i postupu odvolacího soudu, který v zájmu zachování právní jistoty (o výši částky) přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu podle Nejvyššího soudu navíc jednoznačně vyplývá rozsah jeho odvolacího přezkumu a úplné vypořádání v odvolání uplatněných námitek. Podle něj tak nešlo o chybějící výrok, zrušil-li vrchní soud částečně rozsudek krajského soudu a dalším výrokem již nezamítl zbytek odvolání. Zamítavý výrok se totiž uplatní pouze při zamítnutí opravného prostředku jako celku. Tento postup podle Nejvyššího soudu v minulosti ustáleně akceptoval i Ústavní soud (sc. nikdy takovou vadu výslovně nekonstatoval), byť v některých nálezech z poslední doby (viz níže) zaujal zcela odlišný názor. Nejvyšší soud však setrval na závěrech svých dřívějších rozhodnutí, jež byla napadena ústavními stížnostmi, které byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2195/20 a ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 364/20). Svůj postup Nejvyšší soud odůvodnil tím, že lpění na přepjatém právním formalismu, vyjádřeném v (rubrikovaných) nálezech ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (N 123/90 SbNU 83), ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 (N 168/91 SbNU 117) a ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 (N 133/95 SbNU 116), by ve svém důsledku mohlo vést k poškození práv obviněných osob, neboť by pouze z formalistických důvodů prodlužovalo trestní řízení a navyšovalo jeho náklady. Tím, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze v jeho části, podle Nejvyššího soudu implicitně potvrdil správnost zbývající části tohoto rozhodnutí.
5. 5. Předkládající senát připomíná, že pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu nebylo třeba uvádět další argumentaci k jiným částem napadených rozhodnutí obecných soudů vzhledem k tomu, co je předmětem nynějšího řízení.

II. Argumentace stěžovatele II.

1. 6. Stěžovatel namítá, že vrchní soud řádně nerozhodl o celém petitu jím podaného odvolání. Z toho důvodu nebylo o stěžovatelově odvolání platně rozhodnuto a „rozsudek“ vrchního soudu nemohl nabýt právní moci. Dále stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že aproboval „opravu písařské chyby“ postupem podle § 258 odst. 1 trestního řádu, neboť ten dopadá na jiné situace (nesprávně stanovenou škodu). Nezruší-li odvolací soud žádnou část rozsudku soudu prvního stupně a ani odvolání nezamítne, nelze rozhodnutí považovat za řádné (sc. správné). Takovou vadu nelze napravit ani v odůvodnění rozhodnutí, které není vynutitelnou částí. Stěžovatel (s odkazem na nálezy uvedené v záhlaví) považuje praxi obecných soudů spočívající v nevypořádání celého petitu za neústavní a odporující judikatuře Ústavního soudu. Takovému postupu nebrání podle stěžovatele ani znění § 256 trestního řádu. Podle stěžovatele je žádoucí, aby stejně jako v civilním řízení byly i v trestním řízení vždy výslovně vypořádány všechny otázky. Nesplněním této povinnosti došlo podle stěžovatele k mimořádně vysokému narušení ústavně chráněných hodnot.
2. 7. Dále stěžovatel namítá, že mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů existuje tzv. extrémní rozpor. Soudy rovněž bez náležitého odůvodnění neprovedly navržené důkazy a hodnocení některých provedených důkazů je v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Zejména stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v důsledku jeho dlouhodobého psychického onemocnění je vyloučena jeho trestní odpovědnost, jak konstatoval i první rozsudek krajského soudu. Následně rozhodl přesně opačně, aniž by svůj odlišný postup objasnil (srovnal hodnotu různých znaleckých posudků a zvážil „profesní rivalitu“ mezi osobami znalců). Vrchní soud následně tvrdě zkritizoval znalecký posudek dovozující stěžovatelovu příčetnost, vyšel však z nově předloženého posudku, aniž by znalce vyslechl, přičemž při hodnocení této otázky bagatelizoval (či přehlédl) celou řadu svědeckých výpovědí poukazujících na stěžovatelovo neobvyklé chování. O neschopnosti stěžovatele posoudit své jednání svědčí i zastavení trestního stíhání (z důvodu nepříčetnosti) pro opakované vyhrožování státní zástupkyni v této věci (jednání pak opakoval i vůči soudcům odvolacího soudu), dále jeho nesouhlas s provedením obhájcem navržených úkonů (zjevně sloužících v jeho prospěch) nebo vlastní předložení znaleckého posudku sloužícího v jeho neprospěch. Na návrh státního zastupitelství byl navíc stěžovatel v roce 2018 výrazně omezen ve svéprávnosti.

III. Důvod předložení otázky k posouzení plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu III.

1. 8. Podle § 23 zákona o Ústavním soudu je v zájmu jednotnosti rozhodovací činnosti Ústavního soudu uloženo senátu, který v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, aby takovou věc předložil k posouzení plénu Ústavního soudu. Protože v řízení ve věci předmětné ústavní stížnosti IV. senát k takovému názoru dospěl, předkládá jej k posouzení a k zaujetí stanoviska k odkazovaným (viz sub 4) nálezům Ústavního soudu, tj. nálezům ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (N 123/90 SbNU 83), ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 (N 168/91 SbNU 117) a ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 (N 133/95 SbNU 116).
2. 9. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dospěl Ústavní soud k závěru, že „výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině a podle Ústavního soudu není možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině – otázka viny zůstala po rozhodnutí dovolacího soudu otevřená a zakládá právní nejistotu. Chybí-li v napadeném usnesení jakékoliv rozhodnutí o vině stěžovatele (dovolatelů), není současně patrné ani to, zrušil-li Nejvyšší soud výrok o trestu jen k dovolání státního zástupce nebo jen dovolatelů, respektive jak se vypořádal s ostatními dovolacími námitkami dalších účastníků“.
3. 10. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 597/18 Ústavní soud konstatoval, že „o odvolání však Krajský soud v Brně nerozhodl způsobem předvídaným trestním řádem, podle kterého odvolací soud odvolání zamítne (§ 266, § 253 odst. 1 a 2), odmítne (§ 253 odst. 3 a 4) nebo napadené rozhodnutí zruší zcela nebo zčásti (§ 257, 258), ale rozhodl tak, že zrušil pouze výrok o náhradě škody. Podle Ústavního soudu není možné, aby odvolací soud zrušil samostatně právě jen výrok o náhradě škody, aniž by rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a návazně i o trestu“.
4. 11. V nálezu sp. zn. I. ÚS 448/19 dospěl Ústavní soud k závěru, že „Ústavní soud však jako opodstatněnou vyhodnotil námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud ve výroku napadeného usnesení pouze zrušil napadené rozsudky Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výroku o trestu ve vztahu ke stěžovatelce a pominul zbývající část jejího dovolání proti výroku o vině. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze sice dovozovat, že zaujal vůči námitkám stěžovatelky směřujícím proti výroku o vině negativní postoj, avšak nijak toto stanovisko nepromítl do výroku svého rozhodnutí, tzn. že nerozhodl o tom, že ve zbylé části se dovolání stěžovatelky odmítá či zamítá. Z vyžádaného trestního spisu, ale i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že stěžovatelka ve svém dovolání brojila nejen proti výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudku Okresního soudu v Lounech, ale proti celým rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1272/18, kterého se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud konstatoval, že výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině. Otázka viny zůstává v takovém případě po rozhodnutí dovolacího soudu otevřená a zakládá právní nejistotu. Jelikož stejná situace nastala i v nyní projednávaném případě, není ji možné řešit jinak než zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který nově rozhodne o vině i trestu“. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že tento nález vytýká obecným soudům rovněž nezohlednění úpadku stěžovatelky jako okolnosti relevantní pro posouzení její trestní odpovědnosti.
5. 12. K nosným závěrům těchto nálezů a k argumentaci stěžovatele Nejvyšší soud uvádí, že z rozhodnutí vrchního soudu (jako soudu odvolacího) zřetelně vyplývá rozsah jeho odvolacího přezkumu a z jeho odůvodnění je zřejmé, že odvolání v části směřující proti výroku o vině a trestu shledal nedůvodným, což podrobně rozvedl. K tomu Nejvyšší soud uvedl: „Výrok o zamítnutí odvolání podle § 256 trestního řádu přichází v úvahu jen v případech, kdy se jedná o úplné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo. Za situace, kdy odvolací soud například dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl nezákonný pouze ve výroku o trestu (nebo ve výroku o náhradě škody), nemohl již rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle § 256 trestního řádu zamítá, neboť odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek. Navíc ze zásad uvedených v § 258 odst. 1 a 2 trestního řádu a § 256 trestního řádu, kterými se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 trestního řádu) vyplývá, že pokud odvolací soud považuje za vadný jen výrok o trestu (nebo výrok o náhradě škody), rozhodne tak, že zruší jen tento výrok (společně s výroky na tento výrok obsahově navazujícími), aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o náhradě škody či nemajetkové újmy, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá.“
6. 13. Nejvyšší soud rovněž připomenul, že Ústavní soud v minulosti tento postup akceptoval (např. v usneseních ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4042/18, ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2710/19, ze dne 30. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2165/19 nebo ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2293/19), avšak v některých nálezech z poslední doby zaujal k řešené problematice odlišný názor. Ve shodě s dalšími usneseními Nejvyššího soudu se tento soud rozhodl setrvat na svých starších závěrech. Doslova uvedl, že podle těchto dalších usnesení by „případné lpění na přepjatém právním formalismu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18, nálezu ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 nebo nálezu ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 ve svém důsledku dokonce mohlo vést k poškození obviněného v rámci uplatnění jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces. Pokud by totiž Nejvyšší soud důsledně postupoval podle uvedených nálezů Ústavního soudu, musel by nejprve v neveřejném zasedání usnesením podle § 2651 odst. 2 trestního řádu uložit odvolacímu soudu, aby v požadovaném směru své původní rozhodnutí doplnil. Odvolací soud by následně musel znovu nařídit ve věci veřejné zasedání a v něm o vině a trestu obviněného explicitně rozhodnout. Obviněnému (a jeho obhájci) by pak běžela nová dovolací lhůta, takže se lze právem domnívat, že věc by byla Nejvyššímu soudu znovu předložena s odstupem několika měsíců. To by nepochybně bylo v rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení, což by ve svém důsledku nemuselo být ve prospěch dovolatele (zvláště za situace, pokud by se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody). Nejvyšší soud zároveň v citovaných rozhodnutích poukázal na to, že i když odvolací soud explicitně odvolání obviněného v části námitek, kterým nepřisvědčil, nezamítl, implicitně správnost všech dalších výroků odsuzujícího rozsudku potvrdil. Pokud se tedy oba soudy nižších instancí náležitě vypořádaly se všemi námitkami obviněného a poskytly mu dostatečnou ochranu všech jeho práv, nemohlo být jejich postupem porušeno žádné z jeho základních práv, především pak právo na spravedlivý proces. Závěrem Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích dodal, že lze rovněž důvodně předpokládat, že po doplnění výroku rozhodnutí soudu druhého stupně v požadovaném směru by se na jeho důvodech (již s ohledem na odůvodnění tohoto rozhodnutí) nic nezměnilo, takže Nejvyšší soud by byl – ovšem s odstupem několika měsíců – ve stejném postavení. Dovolací soud proto v těchto rozhodnutích uzavřel, že uvedený procesní postup soudů druhého stupně sice není v plném souladu s některými posledními nálezy Ústavního soudu, avšak na druhé straně není tak závažného charakteru, aby v řízení o dovolání bylo nezbytně nutné jej napravovat výše zmíněným způsobem.“
7. 14. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil i v dané věci s doplněním, že ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, v nichž byly tyto závěry vysloveny (pod sp. zn. 3 Tdo 79/2020 a 8 Tdo 1059/2019), byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2195/20 a ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 364/20).
8. 15. Po zvážení všech uvedených skutečností dospěl čtvrtý senát Ústavního soudu, rozhodující v nynější věci, k právnímu názoru, který se odchyluje od citovaných právních názorů (sub 9 až 11) v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1272/18, IV. ÚS 597/18 a I. ÚS 448/19.

   Proto podle § 23 zákona o Ústavním soudu předložil plénu Ústavního soudu tuto otázku, která zní:

   „Vyhoví-li odvolací soud odvolání, popř. dovolací soud dovolání, které podal obviněný, toliko zčásti (např. ve výroku o trestu nebo náhradě škody), má tento soud podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod povinnost zamítnout nebo odmítnout zvláštním výrokem zbytek odvolání (popř. dovolání), anebo postačí, že se vypořádá se všemi podstatnými námitkami v odvolání (popř. dovolání) a že v důsledku toho nevzniknou pochybnosti o tom, že neshledal důvodnými případné námitky proti ostatním výrokům napadeného rozhodnutí (např. výroku o vině)?“

   S touto otázkou současně čtvrtý senát překládá návrh na zaujetí stanoviska, které navrhuje vyjádřit tímto výrokem:

   „Porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 trestního řádu či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 trestního řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.“