Mezinárodní úmluva o přepravě cestujících a zavazadel po železnicích.

Článek 28.

Ručení za přepravu cestujících, ručních zavazadel a zvířat.

§ 1. Železnice ručí za smrt cestujícího nebo za zranění, vzniklé železniční nehodou, jakož i za škody, způsobené zpožděním nebo zrušením vlaku nebo ztrátou připojení, podle zákonů a řádů státu, kde se případ stal. Následující články tohoto oddílu neplatí pro tyto případy.

§ 2. U ručních zavazadel a u zvířat, o které jest pečovati cestujícímu podle článku 15, § 3, ručí železnice pouze za škody, které sama zavinila.

§ 3. V těch případech není společného ručení.

Článek 29.

Společné ručení železnic za zavazadla.

§ 1. Železnice, která přijala k přepravě zavazadla a vydala mezinárodní zavazadlový lístek, ručí za provedení přepravy na celé cestě až do výdeje.

§ 2. Každá následující železnice vstupuje již tím, že převzala zavazadla, ve smlouvu přepravní a přijímá závazky z toho vznikající, bez újmy ustanovení článku 42, § 2., která se týkají železnice určení.

Článek 30.

Rozsah ručení.

§ 1. Železnice ručí za podmínek stanovených v této kapitole za škodu vzniklou buď úplnou nebo částečnou ztrátou jakož i poškozením zavazadel, která vznikne od přijetí zavazadla k přepravě až do jeho výdeje nebo zpožděným výdejem.

§ 2. Je zbavena tohoto ručení při úplné nebo částečné ztrátě nebo poškození zavazadel, dokáže-li, že škoda byla způsobena zaviněním cestujícího, vlastní vadností zavazadel nebo vyšší mocí.

Neručí za škodu, vzniklou zvláštní povahou zavazadla, vadností obalu nebo tím, že předměty z přepravy vyloučené byly nicméně podány k přepravě jako zavazadlo.

Mohla-li vzhledem ke skutečným okolnostem vzniknouti škoda z nebezpečí, které souvisí buď se zvláštní povahou zavazadla nebo s vadností obalu nebo s tím, že obsahovalo předměty, jejichž přeprava jako zavazadlo jest zakázána, platí domněnka, že škoda vznikla skutečně z jedné z těchto příčin, nedokáže-li oprávněný příkazce opak.

§ 3. Rovněž jest zbavena ručení za škodu vzniklou zpožděným výdejem, dokáže-li, že zpoždění bylo způsobeno okolnostmi, kterých železnice nemohla odvrátiti, a které zdolati nebylo v její moci.

Článek 31.

Výše náhrady za úplnou nebo částečnou ztrátu zavazadel.

Musí-li železnice podle ustanovení této Úmluvy dáti náhradu za úplnou nebo částečnou ztrátu zavazadel, je možné požadovati:

1. a) je-li dokázána výše škody:

   částku rovnající se dokázané škodě, která však nemůže převyšovati 20 franků za každý chybějící kilogram hrubé váhy;

1. b) není-li dokázána výše škody:

   úhrnnou částku ve výši 10 franků za každý chybějící kilogram hrubé váhy.

Kromě toho se nahradí přepravné, clo a jiné výdaje, zaplacené za ztracené zavazadlo, bez náhrady další škody, kromě výjimek, o nichž je řeč v článcích 35 a 36 níže uvedených.

Článek 32.

Domněnka o ztrátě zavazadla. Jeho nalezení.

§ 1. Scházející zavazadlový kus jest považován za ztracený, uplynulo-li čtrnáct dní ode dne, kdy bylo žádáno za výdej.

§ 2. Byl-li zavazadlový kus, považovaný za ztracený, nalezen do roka po tom, kdy bylo žádáno o jeho výdej, je železnice povinna zpraviti o tom cestujícího, je-li jeho bydliště známo, nebo může-li býti vypátráno.

§ 3. Po obdržení této zprávy může cestující ve lhůtě třicetidenní žádati, aby mu byl tento zavazadlový kus vydán zdarma, podle vlastní volby, ve stanici určení nebo ve stanici odesílací, vrátí-li náhradu, kterou obdržel, s výhradou všech nároků na náhradu pro zpoždění, stanovenou podle článku 34 a případně článku 35, § 3.

§ 4. Nebyl-li zavazadlový kus nalezený požadován ve lhůtě třicetidenní, stanovené ve shora uvedeném § 3, nebo byl-li tento zavazadlový kus nalezen teprve po roce od doby, kdy bylo žádáno za jeho výdej, naloží s ním železnice podle zákonů a řádů svého státu.

Článek 33.

Výše náhrady za poškození zavazadel.

Za poškození musí železnice zaplatiti částku, o niž zavazadlo bylo znehodnoceno bez náhrady další škody, kromě výjimek, o nichž je řeč v článcích 35. a 36.

Náhrada nemůže však převyšovati:

1. a) je-li celá zásilka poškozením znehodnocena, částku, která by byla bývala vyplacena za úplnou ztrátu;
2. b) je-li pouze část zavazadla poškozením znehodnocena, částku, která by byla bývala vyplacena za ztrátu znehodnocené části.

Článek 34.

Výše náhrady za zpožděný výdej zavazadel.

§ 1. Při zpožděném výdeji, nedokáže-li cestující, že z tohoto zpoždění vznikla škoda, je železnice povinna zaplatiti náhradu deset centimů za kilogram hrubé váhy zavazadel zpožděně vydaných a za každých započatých dvacetčtyři hodin, počítaných od doby, kdy bylo žádáno o jeho výdej, nejvýše za čtrnáct dní.

§ 2. Byl-li podán důkaz, že ze zpoždění vznikla škoda, budiž zaplacena za tuto škodu náhrada, která nemůže převyšovati čtyřnásobnou úhrnnou náhradu, stanovenou v § 1 tohoto článku.

§ 3. Náhrady, poskytované podle obou předcházejících paragrafů, nemohou býti požadovány vedle těch, které by příslušely za úplnou ztrátu zavazadel.

Při částečné ztrátě buďtež zaplaceny v daném případě za část zavazadla, která nebyla ztracena.

Při poškození poskytují se v daném případě vedle náhrady stanovené v článku 33.

Článek 35.

Opověď zájmu na dodání.

§ 1. U každého zavazadla může býti opověděn zájem na dodání a poznamenán na zavazadlovém lístku.

Není-li jiných ustanovení v tarifech, musí býti částka opověděného zájmu vyjádřena ve měně státu odesílacího.

§ 2. V tom případě vybírá se z opověděné částky poplatek 1⁄4‰ za každých započatých 10 kilometrů.

Tarify mohou tyto poplatky snížiti a stanoviti jejich nejmenší částku.

§ 3. Byl-li opověděn zájem na dodání, může býti žádáno při zpoždění:

a) nebylo-li dokázáno, že vznikla z toho zpoždění škoda, a v mezích opověděného zájmu, 0·20 fr. za kilogram hrubé váhy zavazadel zpožděně vydaných a za každých započatých dvacetčtyři hodin, počítaných od doby, kdy bylo žádáno za výdej, nejvýše za čtrnáct dní;

b) je-li podán důkaz, že vznikla ze zpoždění škoda, může náhrada dosahovati výše opověděného zájmu.

Je-li částka opověděného zájmu menší než náhrady stanovené v článku 34, mohou býti tyto žádány místo náhrad, určených písmeny a) a b) tohoto paragrafu.

§ 4. Je-li podán důkaz, že škoda vznikla úplnou nebo částečnou ztrátou, nebo poškozením zavazadel, u nichž byl opověděn zájem na dodání, může býti přiznána další náhrada plné škody až do výše opověděné částky. Tyto náhrady připočítávají se k náhradám, určeným podle článků 31 a 33.

Článek 36.

Náhrada při zlém úmyslu nebo hrubé nedbalosti železnice.

Ve všech případech, kdy železnice zavinila úplnou nebo částečnou ztrátu, poškození nebo zpoždění zavazadel zlým úmyslem nebo hrubou nedbalostí, budiž cestujícímu plně nahrazena dokázaná škoda až do dvojnásobné výše nejvyšších částek, stanovených v článcích 31, 33., 34. a 35.

Článek 37.

Zúrokování náhrady.

Cestující může požadovati 6% úroky z přiznané náhrady, převyšuje-li tato náhrada při jednom zavazadlovém lístku deset franků.

Tyto úroky počítají se ode dne reklamace, zmíněné v článku 40, nebo, nebylo-li reklamace, ode dne podání žaloby.

Článek 38.

Vrácení náhrady.

Náhrada přijatá neprávem musí býti vrácena.

Při podvodu má železnice kromě toho nárok na zaplacení částky rovnající se částce neprávem vyplacené, nehledě k trestním následkům.

Článek 39.

Ručení železnice za její zaměstnance.

Železnice ručí za zaměstnance ve své službě a za jiné osoby, kterých užije k vykonání přepravy, kterou na se vzala.

Jestliže však na žádost cestujících železniční zaměstnanci činí úkony, které nepříslušejí železnici, jest za to míti, že jednají na vrub cestujícího, jemuž takovou službu prokazují.

Článek 40.

Reklamace.

§ 1. Reklamace ze smlouvy přepravní musí býti podány písemně u železnice označené v článku 42.

§ 2. Právo reklamovati mají osoby, které jsou podle článku 41 oprávněny žalovati železnici.

§ 3. Jízdenky, zavazadlové lístky a jiné listiny, oprávněným příkazcem snad k reklamaci připojené, musí býti předloženy buď v prvopisech nebo v opisech, na žádost železnice řádně ověřených.

Při vyřizování reklamace může železnice požadovati vrácení jízdenek nebo zavazadlových lístků.

Článek 41.

Osoby, které mohou podati žalobu na železnici.

Žaloba na železnici, která vzniká ze smlouvy přepravní, přísluší pouze osobě, která předloží podle případu jízdenku nebo zavazadlový lístek, nebo nemá-li jich, prokáže svůj nárok.

Článek 42.

Železnice, na které mohou býti žaloby podány. Příslušnost.

§ 1. Žaloba na vrácení částky zaplacené podle přepravní smlouvy může býti podána pouze na železnici, která ji vybrala.

§ 2. Ostatní žaloby vznikající ze smlouvy přepravní, mohou býti podány jen na železnici odesílací, železnici určení nebo na tu železnici, na níž se udála příhoda, opravňující k žalobě.

Nedostala-li železnice určení zavazadlo, může býti nicméně žalována.

Žalobce má právo volby mezi jmenovanými železnicemi; jakmile je žaloba podána, právo volby zaniká.

§ 3. Žaloba může býti podána jen u příslušného soudu státu žalované železnice, není-li jinak stanoveno úmluvami mezistátními nebo koncesemi.

Má-li některý podnik v provozu samostatné železniční sítě v různých státech, je každá z těchto sítí považována za zvláštní železnici podle tohoto paragrafu.

§ 4. Žaloba může býti podána na jinou železnici, než které jsou shora označeny v paragrafech 1 a 2, když je podána jako žaloba navzájem nebo jako námitky ve sporu, na který se vztahuje žaloba železnice z téže přepravní smlouvy.

§ 5. Ustanovení tohoto článku neplatí pro vzájemný postih železnic, který jest upraven v kapitole III. tohoto oddílu.

Článek 43.

Zjištění částečné ztráty nebo poškození zavazadla.

§ 1. Objeví-li železnice částečnou ztrátu nebo poškození, nebo domnívá-li se toho, nebo tvrdí-li tak cestující, jest železnice povinna bez průtahu, a pokud je to možné, v přítomnosti cestujícího zjistiti zápisem stav a váhu zavazadel, a pokud je to možné, výši škody, její příčinu a dobu, kdy vznikla.

Opis tohoto zápisu budiž dán cestujícímu, žádá-li o to.

§ 2. Neuzná-li cestující zjištění v zápisu, může žádati za soudní zjištění stavu a váhy zavazadel, jakož i příčin a výše škody, podle zákonů a řádů státu, kde bylo zavazadlo vydáno.

§ 3. Při ztrátě zavazadlového kusu jest cestující povinen k usnadnění železničního pátrání popsati ztracené kusy tak přesně, jak je to možné.

Článek 44.

Zánik nároků proti železnici ze smlouvy o přepravě zavazadel.

§ 1. Odběrem zavazadel zanikají všechny nároky proti železnici, vzniklé ze smlouvy přepravní.

§ 2. Nároky však nezaniknou:

1. 1. dokáže-li cestující, že škoda byla způsobena zlým úmyslem nebo hrubou nedbalostí železnice;
2. 2. jde-li o nároky za zpoždění, byly-li uplatněny u jedné ze železnic, označených v článku 42, § 2 ve lhůtě nepřesahující čtrnáct dnů, nečítajíc v to den odběru;
3. 3. jde-li o nároky z částečné ztráty nebo z poškození:
   1. a) byla-li zjištěna ztráta nebo poškození před odběrem zavazadel cestujícím podle článku 43;
   2. b) bylo-li zjištění, jež se mělo státi podle článku 43 opominuto pouze vinou železnice;

1. 4. jde-li o nároky ze škod zevně neznatelných, které byly zjištěny po odběru, za těchto podmínek:
   1. a) když železnice nenabídla cestujícímu přezkoumání zavazadel ve stanici určení;
   2. b) když byla žádost za zjištění podle článku 43 podána hned po objevení škody a nejpozději ve třech dnech po odběru zavazadel;
   3. c) když cestující dokáže, že škoda vznikla v době mezi přijetím zavazadla ku přepravě a jeho výdejem;

1. 5. jde-li o nároky na vrácení zaplacených částek.

§ 3. Cestující může odmítati odběr zavazadel, dokud nebude vyhověno jeho žádosti, aby byla zjištěna škoda jím tvrzená.

Výhrady, které by učinil ač zavazadla přijal, nemají účinku, neuzná-li je železnice.

§ 4. Chybí-li při výdeji některé z kusů uvedených v zavazadlovém lístku, může cestující žádati, dříve než přijme ostatní, aby mu železnice vydala o tom potvrzení.

§ 5. Ručení za úplnou ztrátu zaniká, nebyla-li zavazadla ve lhůtě šesti měsíců po příjezdu vlaku, kterým měla býti přepravována, požadována ve stanici určení, nehledě k tomu, že cestující musí býti vždy zpraven, bylo-li zavazadlo nalezeno a lze-li z jeho označení zjistiti adresu cestujícího.

Článek 45.

Promlčení nároků ze smlouvy přepravní.

§ 1. Nároky ze smlouvy přepravní se promlčují v jednom roce, nebyla-li dlužná částka již na jisto postavena uznáním, smírem nebo soudním rozsudkem.

Promlčení však nastane až ve třech letech, jde-li o nároky ze škody, způsobené zlým úmyslem nebo hrubou nedbalostí nebo podvodem podle článku 38.

§ 2. Promlčení se počíná:

1. a) při nárocích na náhradu za částečnou ztrátu, poškození nebo zpožděný výdej:

   dnem výdeje;

1. b) při nárocích na náhradu za úplnou ztrátu:

   dnem, kdy mělo býti vydáno;

1. c) při nárocích na doplacení nebo vrácení přepravních poplatků, vedlejších poplatků nebo přirážek, nebo při nárocích na opravu přepravních poplatků, bylo-li tarifu užito nesprávně nebo stala-li se chyba při výpočtu:

   dnem zaplacení přepravních poplatků, vedlejších poplatků nebo přirážky nebo, nebylo-li placeno, dnem, kdy mělo býti placeno;

1. d) při nárocích na zaplacení doplatku ke clu požadovaného celním úřadem:

   dnem uplatnění nároku celním úřadem;

1. e) při ostatních nárocích, týkajících se přepravy cestujících:

   dnem, kdy jízdenka pozbyla platnosti.

   Den označený jako počátek promlčení nepočítá se nikdy do lhůty.

§ 3. Promlčení se staví písemnou reklamací podanou u železnice podle článku 40. Promlčení pokračuje dnem, kdy železnice zamítla reklamaci písemně a vrátila doklady, které k ní byly připojeny. Důkaz o přijetí reklamace neb odpovědi a o vrácení dokladů přísluší tomu, kdo se toho dovolává.

Další reklamace nestaví promlčení.

§ 4. S výhradou předcházejících ustanovení řídí se stavení a přetržení promlčení zákony a řády státu, ve kterém byly nároky vzneseny.

Článek 46.

Nepřípustnost uplatňování nároků zaniklých nebo promlčených.

Nároky zaniklé nebo promlčené podle ustanovení článků 26, § 10, 44 a 45 nemohou býti uplatňovány ani žalobou navzájem ani námitkami.

Článek 47.

Pravidla pro vyúčtování mezi železnicemi.

Každá železnice je povinna zaplatiti ostatním zúčastněným železnicím podíl, který jim připadá z poplatků přepravních, jež vybrala nebo měla vybrati.

Článek 48.

Postih při náhradě za úplnou nebo částečnou ztrátu nebo za poškození.

§ 1. Železnice, která zaplatila náhradu za úplnou nebo částečnou ztrátu nebo za poškození zavazadla podle ustanovení této Úmluvy, má právo postihu proti železnicím, které se zúčastnily přepravy, podle těchto ustanovení:

1. a) železnice, která škodu způsobila, ručí sama;
2. b) byla-li škoda způsobena několika železnicemi, ručí každá z nich za škodu, kterou způsobila. Není-li v daném případě rozlišení možné, rozdělí se náhrada mezi ně podle zásad uvedených pod písmenem c);
3. c) nemůže-li býti dokázáno, že byla škoda způsobena jednou nebo několika železnicemi, rozdělí se příslušná náhrada mezi všechny železnice zúčastněné na přepravě s výjimkou těch, které dokáží, že se škoda nestala na jejich tratích. Rozdělení se provede v poměru k počtu kilometrických vzdáleností podle použitých tarifů.

§ 2. Je-li některá železnice neschopna platiti, rozdělí se podíl na ni připadající a jí nezaplacený mezi všechny ostatní železnice, které byly zúčastněny na přepravě, v poměru k počtu kilometrických vzdáleností podle použitých tarifů.

Článek 49.

Postih při náhradě za zpožděný výdej.

Předpisy uvedené v článku 48 platí též při náhradě placené za zpoždění. Bylo-li zpoždění způsobeno závadami, které byly zjištěny na několika železnicích, rozdělí se náhrada mezi tyto železnice v poměru ke zpoždění na jejich tratích.

Článek 50.

Řízení při postihu.

§ 1. Železnice, proti které je veden některý z postihů, o nichž je řeč ve shora zmíněných článcích 48 a 49, nemá naprosto práva vzíti v odpor řádně odůvodněné zaplacení, učiněné správou, která vede postih, byla-li náhrada stanovena soudně a byl-li jí spor řádně oznámen a dána zároveň příležitost do sporu vstoupiti. Soudce, který vede hlavní spor, určí podle okolností případu lhůty stanovené pro oznámení sporu a pro vstoupení do něho.

§ 2. Železnice, která chce vésti postih, musí svůj požadavek vznésti v jediné žalobě proti všem zúčastněným železnicím, s nimiž nebylo dosaženo narovnání, jinak ztratí právo postihu proti těm, které nežalovala.

§ 3. Soudce je povinen rozhodnouti v jediném rozsudku o všech postizích, které naň byly vzneseny.

§ 4. Žalované železnice nemohou vésti dodatečný postih.

§ 5. Není dovoleno předem spojiti postih se žalobou na náhradu.

Článek 51.

Příslušnost v řízení postihovém.

§ 1. Soudce v sídle železnice, proti které se vede postih, jest výhradně příslušným pro všechny postihové nároky.

§ 2. Má-li býti žaloba podána proti několika železnicím, má žalující železnice právo voliti mezi soudci, příslušnými podle předcházejícího paragrafu, toho, u kterého podá žalobu.

Článek 52.

Zvláštní ujednání o postizích.

Železnicím je vyhrazeno sjednati zvláštní ujednání buď předem pro různé postihy, které by mohly mezi sebou míti, nebo pro zvláštní případ.

Článek 53.

Platnost práva tuzemského.

Pokud není v této Úmluvě žádných ustanovení, platí v každém státě pro přepravu předpisy tuzemských zákonů a řádů.

Článek 54.

Všeobecná pravidla o řízení.

Řízení ve všech sporech, vznikajících z přeprav, pro které platí tato Úmluva, má pokračovati podle příslušného soudce s výhradou opačných ustanovení v této Úmluvě.

Článek 55.

Vykonání rozsudků. Zabavení a jistoty.

§ 1. Jakmile rozsudky, podle ustanovení této Úmluvy vynesené příslušným soudcem po provedeném řízení s oběma stranami nebo pro zmeškání, staly se vykonatelnými podle zákonů, kterých bylo použito tímto soudcem, stávají se vykonatelnými v každém z ostatních států smluvních ihned po splnění předpisů předepsaných v tom státě. Přezkoumání podstaty sporu není přípustné.

Toto ustanovení neplatí pro rozsudky, které jsou vykonatelné pouze prozatímně, ani pro odsuzující výroky, jimiž byla vyslovena povinnost žalobcova k náhradě škody, kromě útrat sporu, byla-li jeho žaloba zamítnuta.

§ 2. Pohledávky, vzniklé z mezinárodní přepravy ve prospěch jedné železnice proti železnici, která není v témže státě jako první železnice, mohou býti zabaveny jen podle rozsudku vyneseného soudem státu, ve kterém jest železnice věřitelka.

§ 3. Železniční vozidla, jakož i movité předměty všeho druhu železnici náležející a v těchto vozidlech obsažené, mohou býti zabaveny na jiném území než na území státu, ve kterém jest železnice, která jest jejich vlastnicí, jen podle rozsudku vyneseného soudem onoho státu.

§ 4. Při soudních žalobách, které se zakládají na mezinárodní přepravní smlouvě, nemůže býti požadováno poskytnutí jistoty, aby bylo zabezpečeno zaplacení soudních útrat.

Článek 56.

Měna. Přepočítací nebo přijímací kurs cizích měn.

§ 1. Jsou-li v této Úmluvě nebo v jejích Přílohách vyjádřeny částky ve francích, jest je považovati za zlaté franky, v hodnotě zlatého dolaru Spojených států amerických.

§ 2. Železnice je povinna uveřejňovati ve vývěscích na pokladnách nebo jiným vhodným způsobem kursy, podle nichž přepočítává částky, vyjádřené v jednotkách cizí měny, jsou-li placeny ve měně tuzemské (přepočítací kurs).

§ 3. Železnice, která přijímá placení v cizí měně, je též povinna uveřejňovati kursy, podle nichž je přijímá (kurs přijímací).

Článek 57.

Zřízení Ústředního úřadu pro mezinárodní železniční přepravy.

§ 1. Aby bylo usnadněno a zajištěno provádění této Úmluvy, je zřízen Ústřední úřad pro mezinárodní železniční přepravy, jehož úkolem jest:

1. a) přijímati oznámení každého smluvního státu a každé zúčastněné železnice a oznamovati je ostatním státům a železnicím;
2. b) sbírati, pořádati a uveřejňovati zprávy všeho druhu důležité pro mezinárodní přepravy;
3. c) na žádost stran projevovati dobrá zdání o sporech, které by mohly vzniknouti mezi železnicemi;
4. d) usnadňovati finanční vztahy mezi železnicemi vzešlé z provádění mezinárodních přeprav, jakož i dobývání pohledávek nezaplacených a zajišťovati tímto způsobem bezpečnost vzájemných vztahů mezi železnicemi;
5. e) připravovati ku projednání žádosti o změnu této Úmluvy a navrhovati v daném případě svolání konferencí, o nichž je řeč v článku 60.

§ 2. Zvláštní řád, jímž jest Příloha II této Úmluvy, určuje sídlo, složení a organisaci tohoto úřadu, jakož i to, čeho potřebuje pro svou činnost. Tento řád a jeho změny smluvené dohodou mezi všemi smluvními státy mají stejnou platnost a trvání jako Úmluva.

Článek 58.

Seznam tratí, pro které platí Úmluva.

§ 1. Úkolem Ústředního úřadu, o němž je řeč v článku 57, jest sestaviti a přesně vésti seznam tratí, pro které platí tato Úmluva. K tomu účelu dostává oznámení smluvních států o zápisu do tohoto seznamu neb o výmazu tratí některé železnice nebo některého z podniků, zmíněných v článku 2.

§ 2. Účast nové trati na mezinárodní přepravě počíná teprve za měsíc ode dne, kdy Ústřední úřad oznámil ostatním státům její zápis.

§ 3. Výmaz trati vykoná Ústřední úřad ihned, jakmile mu oznámil smluvní stát, na jehož žádost tato trať byla zapsána do seznamu, že tato trať nemůže nadále dostáti závazkům Úmluvou uloženým.

§ 4. Již přijetí oznámení Ústředního úřadu opravňuje každou železnici přerušiti hned s tratí, která byla vyškrtnuta, veškerý mezinárodní přepravní styk, pokud nejde o přepravy na cestě, v nichž musí býti pokračováno až do stanice určení.

Článek 59.

Připuštění nových států.

§ 1. Chce-li stát, který nepodepsal tuto Úmluvu, k ní přistoupiti, pošle svou žádost vládě švýcarské, která ji oznámí všem zúčastněným státům se zprávou Ústředního úřadu o stavu železnic žádajícího státu se stanoviska mezinárodní přepravy.

§ 2. Neoznámí-li ve lhůtě šesti měsíců, počínaje od rozeslání této zprávy, nejméně dva státy švýcarské vládě své námitky, jest žádost pravoplatně přijata, o čemž vláda švýcarská zpraví stát, který žádost podal, i všechny státy zúčastněné.

V případě opačném oznámí vláda švýcarská všem státům a státu žádost podávajícímu, že zkoumání žádosti se odročuje.

§ 3. Připuštění stává se účinným měsíc ode dne oznámení rozeslaného vládou švýcarskou.

Článek 60.

Revise Úmluvy.

K revisi Úmluvy sejdou se zástupcové smluvních států svolaní vládou švýcarskou nejpozději pět let poté, kdy vešly v platnost změny, přijaté poslední konferencí.

Konference svolá se dříve, požádá-li o to nejméně třetina smluvních států.

Článek 61.

Doplňující ustanovení.

§ 1. Doplňující ustanovení, která by některé smluvní státy nebo zúčastněné železnice pokládaly za vhodné uveřejniti ku provádění Úmluvy, buďtež oznámeny Ústřednímu úřadu.

§ 2. Úmluvy o přijetí těchto ustanovení mohou vejíti v platnost na železnicích, které k nim přistoupily, způsobem stanoveným zákony a řády každého státu, nesmí však odporovati Mezinárodní úmluvě.

Jejich uvedení v platnost budiž oznámeno Ústřednímu úřadu.

Článek 62.

Doba platnosti závazku vyplývajícího z přistoupení k Úmluvě.

§ 1. Doba platnosti této Úmluvy je neomezena. Každý zúčastněný stát může ji však vypověděti za těchto podmínek:

První závazek platí až do 31. prosince pátého roku po vstoupení této Úmluvy v platnost. Každý stát, který by ji chtěl vypověděti po uplynutí této doby, musí oznámiti svůj úmysl nejméně jeden rok před tím švýcarské vládě, která o tom zpraví všechny zúčastněné státy.

Nebylo-li oznámení učiněno v naznačené lhůtě, závazek se pravoplatně prodlužuje na další tři leta a tak dále, od tří do tří let, nebyla-li dána výpověď nejméně jeden rok před 31. prosincem posledního roku jednoho z těchto tříletí.

§ 2. Nové státy, připuštěné k účasti na Úmluvě během pětiletí nebo během jednoho z tříletí, jsou zavázány až do konce tohoto období, pak až do konce každého následujícího období, dokud nevypovědí svůj závazek nejméně jeden rok před uplynutím jednoho z nich.

Článek 63.

Texty Úmluvy a jejich vzájemná platnost.

Tato Úmluva byla podle diplomatických zvyklostí sjednána a podepsána v jazyku francouzském.

Textu francouzskému jest připojen text v jazyku německém a text v jazyku italském, které mají platnost oficiálních překladů.

Při rozporu rozhoduje text francouzský.

Tomu na svědomí podepsali tuto Úmluvu plnomocníci shora jmenovaní a zástupce vládní komise Saarského území.