občiansky súdny poriadok

§ 1.

Účel zákona.

(1) Občanský soudní řád upravuje řízení ve věcech občanskoprávních před obecnými soudy, jejich rozhodování a výkon jejich rozhodnutí tak, aby byla zajištěna rychlá a účinná ochrana majetkových a osobních práv občanů i majetkových práv a zákonných zájmů státu a socialistických právnických osob.

(2) Při provádění těchto úkonů postupuje soud bez zbytečných formalit. Dbá všestranně o to, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a spravedlivým rozhodováním upevňuje socialistickou zákonnost a vychovává občany k plnění jejich občanských povinností.

§ 2.

Dosah ustanovení části prvé.

Ustanovení části prvé tohoto zákona s doplňky a odchylkami, které jsou uvedeny v částech druhé až čtvrté, platí pro řízení ve věcech občanskoprávních před řádnými soudy.

§ 3.

Pravomoc obecných soudů.

V občanskoprávních věcech, pokud nejsou vyňaty z pravomoci obecných soudů, rozhodují v prvé stolici lidové soudy, v druhé stolici krajské soudy. Rozhodl-li na základě přikázání nejvyššího soudu (§ 18) v prvé stolici krajský soud, rozhoduje v druhé stolici nejvyšší soud. V kterých dalších případech rozhoduje nejvyšší soud, stanoví zákon.

§ 4.

Senát. Jediný soudce.

(1) Soudy vykonávají soudní moc zpravidla v senátech.

(2) Pokud podle zákona koná řízení jediný soudce (dále jen „soudce“), má práva a povinnosti senátu a předsedy senátu.

§ 5.

Účastníci.

Účastníkem řízení je ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení rozhodováno, nebo ten, kdo může být rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen, anebo ten, koho zákon za účastníka označuje.

§ 6.

Prokurátor.

(1) Má-li prokurátor za to, že toho vyžaduje ochrana zájmu státu nebo pracujících, může v kterémkoli období vstoupit do řízení a je pak oprávněn ke všem procesním úkonům, které může vykonat účastník podle stavu řízení.

(2) Soud uvědomí prokurátora, který vstoupil do řízení, o každém jednání, o kterém uvědomuje účastníky, a doručí mu všechny písemnosti, které se doručují účastníkům.

(3) Je-li k zahájení řízení třeba návrhu, může takový návrh učinit i prokurátor, má-li za to, že toho vyžaduje ochrana zájmů státu nebo pracujících. Účastníkem řízení je pak i prokurátor; není však oprávněn k procesním úkonům, jimiž se nakládá s předmětem řízení.

§ 7.

Návod a poučení účastníků.

Soud dává pracujícím potřebný návod k provedení jejich úkonů u soudu, poučuje je o právních následcích spojených s těmito úkony nebo s jejich opomenutím a dbá všestranně o to, aby pro nedostatek všeobecného nebo právnického vzdělání neutrpěli újmu na svých právech.

§ 8.

(1) Pro řízení v prvé stolici je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, anebo — je-li takových účastníků několik — obecný soud jednoho z nich.

(2) Není-li účastníka, proti němuž návrh směřuje, anebo zahajuje-li se řízení z úřední povinnosti, je příslušný obecný soud účastníka, v jehož zájmu se řízení koná.

(3) Bylo-li by příslušných soudů několik, rozhoduje výběr navrhovatele nebo předstižení.

§ 9.

Obecným soudem účastníka je soud, v jehož obvodu má účastník trvalé bydliště, a nemá-li bydliště, soud jeho pobytu.

§ 10.

Nemá-li československý občan v Československé republice obecný soud, může být řízení v jeho věci zahájeno u soudu, v jehož obvodu měl zde poslední bydliště nebo pobyt.

§ 11.

(1) Obecným soudem státu je soud, v jehož obvodu je věc, na kterou se řízení vztahuje; není-li takové věci, soud, v jehož obvodu došlo k události, z níž vznikl uplatňovaný nárok.

(2) Obecným soudem právnických osob je soud, v jehož obvodu má právnická osoba sídlo; v pochybnosti se za sídlo považuje místo, kde se vede správa. Týká-li se věc převážně organizace nižší správy právnických osob, je jejich obecným soudem soud, v jehož obvodu je sídlo této správy. Ministr spravedlnosti může v dohodě se zúčastněnými ministry stanovit nařízením, co se rozumí organizačně nižší správou.

§ 12.

Určení příslušnosti nejvyšším soudem.

Je-li nepochybné, že věc patří do československé soudní pravomoci, a chybějí-li podmínky příslušnosti nebo nelze-li je zjistit, je příslušný soud, jejž určí nejvyšší soud.

§ 13.

Příslušnost pro procesní úkony, které nevyžadují rozhodování.

(1) Každý okresní soud je příslušný:

1. a) sepisovat ve formě protokolu návrhy na zahájení řízení, jiné návrhy, žádosti a vyjádření pro řízení před soudem;
2. b) doručovat oznámení o výhradě odporu podle § 51 občanského zákoníka; oznámení se doručují do vlastních rukou;
3. c) ověřovat opisy a podpisy.

(2) Tyto procesní úkony provádí soudce.

§ 14.

Trvání příslušnosti.

Příslušnost soudu se posuzuje podle okolností, které jsou tu v době zahájení řízení, a trvá až do ukončení věci, i když se změnily okolnosti, které rozhodly o příslušnosti.

§ 15.

Územní rozsah činnosti soudu.

(1) Soudy vykonávají procesní úkony jen ve svém obvodu.

(2) Je-li však nebezpečí v prodlení, anebo je-li toho nezbytně třeba pro řádné posouzení věci, může soud vykonat jednotlivé procesní úkony i mimo svůj obvod.

§ 16.

Dožádání.

(1) Je-li okresní soud dožádán jiným československým soudem o provedení určitého procesního úkonu, je povinen dožádání vyhovět.

(2) Okresní soudy jsou povinny vyhovět dožádání československých úřadů (orgánů veřejné správy), pokud to zvláštní předpisy stanoví.

(3) Nemůže-li soud provést žádaný procesní úkon ve svém obvodu, a je-li mu příslušný soud znám, postoupí mu dožádání; jinak dožádání vrátí.

(4) Procesní úkony dožádaného soudu vykonává soudce.

(5) Spory vzniklé mezi dožadujícím soudem (úřadem, orgánem veřejné správy) a dožádaným soudem rozhoduje krajský soud dožádanému soudu nadřízený.

§ 17.

(1) Nemůže-li okresní soud jednat v určité věci, protože jeho soudcové jsou vyloučeni, přikáže jeho nadřízený soud věc jinému okresnímu soudu; má-li se věc přikázat okresnímu soudu v obvodu jiného krajského soudu nebo jde-li o přikázání věci jinému krajskému soudu, rozhodne o tom nejvyšší soud.

(2) Stejně se postupuje na návrh účastníka nebo z podnětu soudu také z důvodů vhodnosti. Takový návrh nemá odkladný účinek.

§ 19.

Spory o příslušnost mezi lidovými soudy, jakož i spory o pravomoc mezi lidovými soudy a zvláštními soudy s pravomocí ve věcech občanskoprávních rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu mají tyto soudy své sídlo; jinak rozhoduje nejvyšší soud.

§ 20.

O přikázání věci jinému soudu (§ 17), o tom, zda má být nějaká věc vyžádána a rozhodnuta nejvyšším soudem nebo přikázána jinému soudu (§ 18), jakož i ve sporech o příslušnost a ve sporech o pravomoc (§ 19) rozhoduje se bez ústního jednání.

§ 21.

Důvody vyloučení soudců.

(1) Soudci jsou vyloučeni z vykonávání soudcovského úřadu, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci nebo k účastníkům, jejich zákonným zástupcům nebo zmocněncům lze pochybovat o jejich nepředpojatosti.

(2) Ve vyšší stolici jsou kromě toho vyloučeni soudci, kteří se účastnili ve stolici nižší.

§ 22.

Rozhodování o vyloučení soudců.

(1) K důvodům vyloučení přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(2) Účastník je povinen upozornit soud na důvody vyloučení ihned, jakmile se o nich dověděl.

(3) Jakmile se soudci dověděli o důvodu svého vyloučení, jsou povinni zdržet se dalších soudcovských úkonů, pokud nejde o úkony nepřipouštějící odklad, a oznámit to se svým vyjádřením předsedovi soudu. Vyskytl-li se důvod vyloučení u předsedy soudu, oznámí to předseda soudu svému zástupci, a nemá-li zástupce nebo stal-li by se soud vyloučením předsedy neschopným se usnášet, předsedovi nadřízeného krajského soudu; jde-li o předsedu krajského soudu, oznámí to předsedovi nejvyššího soudu.

(4) Jestliže soudce (člen senátu, senát), o jehož vyloučení jde, s tím souhlasí, přidělí předseda soudu nebo jeho zástupce věc jinému soudci (senátu) nebo ustanoví do senátu místo něho soudce jiného. Jinak o vyloučení rozhodne jiný senát téhož soudu.

(5) Stal-li by se okresní soud následkem vyloučení neschopným se usnášet, rozhodne o vyloučení nadřízený krajský soud; jde-li o krajský soud, rozhodne nejvyšší soud.

(6) O vyloučení se rozhoduje bez ústního jednání.

§ 23.

Vyloučení jiných orgánů.

O vyloučení pomocných soudních orgánů a nesoudcovských orgánů soudu platí přiměřeně ustanovení §§ 21 a 22 s tou odchylkou, že o jejich vyloučení rozhoduje předseda soudu.

§ 24.

Kdo má procesní způsobilost.

Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v takovém rozsahu, v jakém se může vlastními úkony zavazovat.

§ 25.

Zastoupení procesně nezpůsobilého účastníka.

Procesně nezpůsobilý účastník musí být zastoupen zákonným zástupcem.

§ 26.

Průkaz oprávnění k zastupování.

Zákonný zástupce je povinen, není-li to již soudu známo, při svém prvém procesním úkonu prokázat oprávnění k zastupování, a jestliže je toho třeba, i zvláštní zmocnění.

§ 27.

(1) K nedostatku procesní způsobilosti, zákonného zastoupení a potřebného zvláštního zmocnění přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(2) Může-li být tento nedostatek odstraněn, dá soud pokyn k jeho odstranění v přiměřené lhůtě. Přitom může pokračovat v řízení, ale nemůže vynést rozhodnutí, kterým se řízení končí. Nemůže-li být nedostatek odstraněn nebo uplynula-li marně lhůta k jeho odstranění, zruší soud dosavadní řízení; bylo-li řízení zahájeno na návrh, soud mimo to návrh odmítne.

§ 28.

Nedostatek procesní způsobilosti nebo zákonného zastoupení je odstraněn tím, že účastník, který nabyl procesní způsobilost, pokračuje v řízení, nebo zákonný zástupce vstoupí do řízení, aniž tento nedostatek vytýkali.

§ 29.

Ustanovení opatrovníka.

(1) Je-li nebezpečí v prodlení, ustanoví projednávající soud procesně nezpůsobilému účastníku, který nemá zákonného zástupce, opatrovníka. Toto opatření může učinit i předseda senátu, a to bez ústního jednání.

(2) Je-li nebezpečí v prodlení, platí toto ustanovení i o procesně způsobilém účastníku, který se nemůže zúčastnit řízení.

§ 30.

Zastoupení zmocněncem.

Účastník se může dát zastupovat zmocněncem. Účastník nemůže mít v téže věci současně více než jednoho zmocněnce, i když má více zákonných zástupců.

§ 31.

Zastupování státu.

(1) Za stát (státní ústavy, zařízení) jedná před soudem orgán státní správy, jehož se věc týká.

(2) Za tento orgán před soudem v zastoupení státu (státních ústavů a zařízení) jedná osoba povolaná k tomu příslušnými předpisy nebo zaměstnanec tohoto orgánu jím určený; tento orgán může být na svou žádost zastupován i jiným orgánem státní správy, advokátem nebo jiným zmocněncem.

§ 32.

Kdo může být zmocněncem.

(1) Zmocněncem může být každá svéprávná osoba, která je občansky bezúhonná a není pokoutníkem. Nemůže jím však být ten, kdo byl zbaven práva vykonávat advokacii, ledaže jde o zastupování jeho manžela nebo jiné osoby, která s ním žije ve společné domácnosti jako člen rodiny.

(2) Zmocněncem může být také jednotná odborová organisace, jde-li o zastupování jejího člena; za ni mohou před soudem v zastoupení účastníka jednat i její zaměstnanci.

§ 33.

Zastupování osob neschopných srozumitelně se vyjadřovat.

Účastníkovi (zákonnému zástupci), který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, může soud uložit, aby si ustanovil zmocněnce; nebude-li v takovém případě zmocněnec ustanoven, postupuje soud tak, jako by byl účastník (zákonný zástupce) v řízení nečinný. O tom je třeba účastníka (zákonného zástupce) poučit.

§ 34.

Průkaz plné moci.

Zmocnění musí být soudu prokázáno listinou (plná moc). Lze je také udělit ústně do protokolu.

§ 35.

Druhy plné moci.

Zmocnění lze udělit pro několik věcí nebo pro určitou věc (procesní plná moc) nebo pro jednotlivé procesní úkony.

§ 36.

Procesní plná moc.

(1) Procesní plná moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může vykonat zmocnitel, a nelze ji omezit.

(2) Není-li zmocněnec advokátem, není oprávněn ustanovit za sebe zástupce.

§ 37.

Trvání procesní plné moci.

Procesní plná moc nezaniká smrtí zmocnitele ani změnou jeho procesní způsobilosti anebo změnou jeho zákonného zastoupení.

§ 38.

Odvolání a výpověď plné moci.

(1) Odvolání plné moci zmocnitelem a výpověď plné moci zmocněncem se stanou účinnými vůči soudu okamžikem, kdy oznámení o tom dojde soudu; vůči osobám zúčastněným na řízení teprve okamžikem, kdy jim byly prostřednictvím soudu oznámeny.

(2) Zmocněnec je ještě patnáct dnů od doručení oznámení zmocniteli, že mu plnou moc vypovídá, oprávněn a zavázán jednat za zmocnitele, pokud je toho třeba, aby zmocnitel neutrpěl právní újmu.

§ 39.

Následky nedostatku plné moci.

(1) K nedostatku plné moci přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(2) Vystupuje-li někdo jako zmocněnec a neprokáže se plnou mocí, může s ním soud jednat, uloží mu však, aby plnou moc v přiměřené lhůtě dodatečně předložil. Dokud se tak nestane, nemůže soud vynést rozhodnutí, kterým se řízení končí.

(3) Nebude-li plná moc předložena ve lhůtě soudem určené, postupuje soud tak, jako by za účastníka nikdo nejednal. O tom je třeba osobu, která vystupuje bez plné moci, poučit.

(4) Osobě, která vystupovala bez plné moci, soud na návrh uloží, aby nahradila náklady, které způsobila.