Nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2007 ve věci návrhu na zrušení § 26 odst. 3 a 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů

Odůvodnění

I. Rekapitulace návrhu I.

1. 1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2006 navrhl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (senát 15 Co ve složení: předseda senátu JUDr. Robert Ožvald a soudci JUDr. Marcela Pechová a JUDr. Libuše Vorlíčková) s odvoláním na čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též „Ústava“) a podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 26 odst. 3 a 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákonů č. 320/2002 Sb., č. 59/2003 Sb. a č. 444/2005 Sb., neboť jsou podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem, jmenovitě s čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“).
2. 2. V občanskoprávním řízení, vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově pod zn. 1 C 106/2005, se žalobce domáhá zaplacení 8 077,50 Kč jakožto „náhrady za nucené omezení vlastnického práva“, k němuž mělo dojít tím, že ačkoliv ukončil své členství v žalovaném Honebním společenstvu Kamenice na Lipou k 31. 12. 2002, jeho nemovitosti, s nimiž do společenstva vstoupil, jsou nadále honebním společenstvem k výkonu práva myslivosti užívány. Třebaže (podle žalobce) požadovaná „náhrada“ měla být přiznána „za analogického použití“ § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že postrádá zákonný podklad; použití tohoto ustanovení podle jeho názoru nepřichází v úvahu, jelikož příslušný orgán státní správy o přičlenění dotčených nemovitostí k honitbě žalovaného nerozhodl. O odvolání žalobce rozhoduje navrhovatel a z odvolacího řízení vychází jeho návrh, jenž byl výše specifikován.
3. 3. Navrhovatel předně všeobecně ohlašuje, že sdílí námitky protiústavnosti zákona o myslivosti, jež jsou vtěleny do návrhu skupiny poslanců a senátorů na zrušení některých jeho ustanovení, který je u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (viz níže). Argumentuje tím, že právo myslivosti představuje zásah do vlastnického práva jednotlivých vlastníků nemovitostí, na nichž je toto právo vykonáváno, neboť při jeho výkonu dochází k užívání cizích pozemků, hospodaření na nich a získávání jejich užitků. Právo myslivosti, vymezené v § 2 písm. h) zákona o myslivosti, podle navrhovatele nezahrnuje pouze ochranu zvířat, ale celou řadu dalších aktivit, které představují zájmovou, sportovní či hospodářskou činnost, z čehož dovozuje, že zde veřejný zájem na omezení vlastnického práva vlastníka nemovitostí užívaných „přes jeho nesouhlas k výkonu práva myslivosti“ dán není. Proto nelze přitakat, uvádí navrhovatel, výkladu podanému Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 3006/2000, že jde o omezení vlastnického práva ve smyslu § 128 odst. 2 občanského zákoníku.
4. 4. Napadená ustanovení „vytváří situaci“ odporující čl. 11 odst. 4 Listiny, kdy je vlastník nemovitostí proti své vůli omezen ve svém oprávnění užívat svoji nemovitost, jelikož na nich vykonává právo myslivosti „od něho odlišná osoba, jejímž členem není a ani nechce být“. Pokud člen honebního společenstva v souladu s § 26 odst. 3 zákona o myslivosti z tohoto společenstva vystoupí, není mu povoleno vytvoření jiné (vlastní nebo společenstevní) honitby a zůstává ve vztahu k zákonné úpravě práva myslivosti tzv. „bezprizorní“; na straně jedné již není členem honebního společenstva, na straně druhé však jeho nemovitosti zůstávají součástí honitby, jíž je společenstvo držitelem.
5. 5. Za významné „z pohledu ústavních práv“ pokládá navrhovatel, že zákon o myslivosti „nepočítá se žádnou náhradou pro takového vlastníka pozemků, které jsou nadále užívány k výkonu práva myslivosti“, když o přičlenění pozemků (a o náhradě) podle § 30 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti podle jeho názoru uvažovat nelze; „vystoupení“ z honebního společenstva „nemá žádný dopad na existenci honitby“ a nemovitosti i bývalého člena zůstávají její součástí. Zákonná úprava (napadený § 26 odst. 4) „řeší“ pouze nároky spojené s členstvím (na vypořádací podíl), „náhradu“, jíž se v dané věci domáhá žalobce, však „dotčená ustanovení § 26 odst. 3, 4 zákona nezakotvují“.
6. 6. Navrhovatel pokládá stav, kdy po vystoupení člena z honebního společenstva zůstávají jeho pozemky nadále součástí honitby, „za problematický“; v takovém případě by se zánikem členství měla zaniknout „i práva a povinnosti z něho plynoucí“ (čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 4 Listiny), případně by mělo být „možné připustit pravomoc orgánů státní správy myslivosti přičlenit ... (jeho pozemky) ... k jiné honitbě“, s čímž však zákon nepočítá rovněž. Jinak vlastník honebních pozemků, který vystoupil z honebního společenstva, by měl „vůči jiným vlastníkům pozemků – členům honebního společenstva – odlišné, právně horší postavení, protože logicky nemůže vykonávat právo myslivosti“, a není podle navrhovatele žádný rozumný důvod či veřejný zájem na takovémto rozdílném postavení. Navrhovatel očekává, že otázka souladu právní úpravy přičlenění honebních pozemků s ústavním pořádkem bude též posouzena Ústavním soudem při projednávání návrhu vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (viz níže).

II. Vyjádření účastníků řízení II.

1. A.

   Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

   1. 7. Poslanecká sněmovna především uvedla, že zákonodárný sbor jednal při projednávání zákona o myslivosti ve shodě s předepsanou procedurou a v přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s Ústavou České republiky. Zákon o myslivosti nepopírá ani nevylučuje základní lidská práva zaručená všem Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod.
   2. 8. Právní názor navrhovatele se Poslanecké sněmovně „jeví jako účelový“; stejně jako návrh ve věci Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/03 zpochybňuje základní principy mysliveckého zákona a vyjadřuje se k dané problematice dříve, než Ústavní soud o tomto návrhu rozhodl. Podle jejího názoru „není vhodné měnit zákon o myslivosti jenom kvůli ojedinělým a často osobně vyhraněným mezilidským vztahům mezi členy honebního společenstva. “.
   3. 9. Poslanecká sněmovna odkázala též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 3006/2000, podle kterého zákon o myslivosti svými ustanoveními omezuje práva vlastníků honebních pozemků „v zájmu ochrany myslivosti“. K omezením dochází již v okamžiku, kdy byla uznána společenstevní honitba a vzniklo honební společenstvo. Zákon nespojuje s vystoupením vlastníka honebního pozemku z honebního společenstva „vyjmutí“ tohoto pozemku z honitby, a proto vlastník, který již není členem honebního společenstva, je povinen strpět, aby na jeho pozemku bylo vykonáváno právo myslivosti, „a přísluší mu z toho důvodu náhrada“.

1. B.

   Senát Parlamentu České republiky

   1. 10. Senát ve svém vyjádření uvedl, že problémem absence náhrad za užívání honebních pozemků vlastníka se zabýval při projednávání novely zákona o myslivosti (č. 59/2003 Sb.). Svým usnesením tehdy vrátil Poslanecké sněmovně návrh uvedené novely mimo jiné s pozměňovacím návrhem, jenž předpokládal, že vlastníkům do honitby zahrnutých honebních pozemků, kteří nejsou členy honebního společenstva, náleží náhrada. Poslanecká sněmovna však novelu zákona schválila v původním znění, ve kterém byla postoupena Senátu.
   2. 11. Stejně jako v případě vyjádření k návrhu vedenému pod sp. zn. Pl. ÚS 34/03 Senát uvedl, že při posuzování napadených ustanovení v kontextu celého zákona o myslivosti je zásadní otázkou vymezení veřejného zájmu zakládajícího pro provádění práva myslivosti legitimitu konkrétních omezení vlastnických práv vlastníků honebních pozemků. Senát nepochybuje o tom, že potřeba chránit zvěř tak, aby mohlo být každému, v souladu s čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zajištěno právo na příznivé životní prostředí, představuje veřejný zájem.
   3. 12. Právo myslivosti jak z hlediska jeho historického vývoje tak i z hlediska současné úpravy Senát charakterizuje jako kompaktní souhrn příslušných práv a povinností, jež jsou při jeho provádění vzájemně provázána a která je proto nutno posuzovat v jejich vzájemných souvislostech.

III. Stanovisko Ministerstva zemědělství III.

1. 13. Ústavní soud dle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyzval Ministerstvo zemědělství, aby se vyjádřilo k podanému návrhu.
2. 14. Ministerstvo zemědělství s právními názory navrhovatele nesouhlasí; nakládání s honebními pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, upravuje § 30 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti, přičemž zákon nerozlišuje, co bylo příčinou „navození tohoto vztahu“. Jestliže tedy vlastník honebního pozemku podle § 26 odst. 3 zákona o myslivosti přestane být členem honebního společenstva, jeho pozemky sice zůstávají v předmětné honitbě, nemohou však zůstat zahrnuty mezi honební pozemky stávajícího společenstva a musí být příslušným orgánem státní správy myslivosti k předmětné honitbě přičleněny podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti.
3. 15. Ministerstvo zemědělství tedy dovodilo, že v rozhodování případu, na jehož základě navrhovatel podal projednávaný návrh na zrušení § 26 odst. 3 a 4 zákona o myslivosti, se prvoinstanční orgán státní správy myslivosti dopustil chyby, když po ukončení členství vlastníka honebního pozemku v honebním společenstvu neprovedl přičlenění tohoto pozemku ke stávající honitbě ve smyslu § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, čímž vlastníku honebního pozemku zabránil uplatnit právo podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, tj. na náhradu za přičlenění. Není tedy vhodné, uzavřelo Ministerstvo zemědělství, měnit zákon o myslivosti pouze s ohledem na „ojedinělý chybný postup prvoinstančního orgánu státní správy myslivosti“.

IV. Upuštění od ústního jednání IV.

1. 16. Vzhledem k tomu, že navrhovatel a Senát Parlamentu České republiky souhlasili s upuštěním od ústního jednání výslovně a Poslanecká sněmovna mlčky (§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 101 odst. 4 občanského soudního řádu), a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, byly splněny podmínky, aby Ústavní soud v dané věci rozhodl bez toho, že by nařizoval ústní jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V. Aktivní legitimace navrhovatele V.

1. 17. Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozuje navrhovatel z čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle něhož platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu [srov. též § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, případně § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Zda je v konkrétním případě dána, se odvíjí od předmětu sporu a jeho právní kvalifikace [viz sp. zn. Pl. ÚS 57/04 (nepublikované usnesení)].
2. 18. Se zřetelem ku specifikaci ustanovení, jež jsou navržena ke zrušení, a k předmětu řízení, z něhož návrh vychází, jakož i souvisejících částí odůvodnění návrhu, dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel sleduje především odstranění „mezery“ v zákoně, jež spočívá v absenci výslovné úpravy „náhradových“ důsledků zániku členství v honebním společenstvu osoby, jejíž honební pozemky nadále honební společenstvo užívá k výkonu práva myslivosti.

VI. Ústavní konformita legislativního procesu VI.

1. 19. Ústavní soud se nezabýval otázkou, zda zákon, jehož ustanovení jsou napadena, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť již byla posouzena v rámci řízení o návrhu skupiny poslanců a senátorů [sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (nález vyhlášen pod č. 49/2007 Sb.)], stejně jako o návrhu Okresního soudu v Břeclavi [sp. zn. Pl. ÚS 74/04 (nález vyhlášen pod č. 60/2007 Sb.)].

VII. Dikce napadeného ustanovení VII.

1. 20. Celé ustanovení, jehož část navrhovatel napadá, zní:

   㤠26

   Odkaz 㤠26

   Členství v honebním společenstvu

   (1) Převede-li člen honebního společenstva vlastnické právo k honebním pozemkům, které jsou součástí společenstevní honitby, jeho členství v honebním společenstvu zaniká; nabyvatel těchto pozemků se stává členem honebního společenstva, pokud do 30 dnů ode dne vzniku jeho vlastnického práva neoznámí písemně honebnímu společenstvu, že s členstvím nesouhlasí.

   (2) Členství v honebním společenstvu dále zaniká v případě, že správní úřad k tomu oprávněný podle tohoto zákona prohlásil pozemky ve vlastnictví člena honebního společenstva za nehonební.

   (3) Člen honebního společenstva může ukončit své členství na základě písemného oznámení; členství zaniká posledním dnem kalendářního roku, ve kterém bylo oznámení učiněno.

   (4) Osoba, jejíž členství v honebním společenstvu zaniklo, má nárok na vypořádací podíl. Výši tohoto podílu nebo způsob jeho výpočtu určí stanovy.

   (5) Spoluvlastníci honebních pozemků, které jsou součástí společenstevní honitby, se musí dohodnout, kdo z nich bude vykonávat práva člena honebního společenstva, nebo mohou určit společného zmocněnce.

   (6) Vlastníci honebních pozemků, které orgán státní správy myslivosti přičlenil do společenstevní honitby, se stávají řádnými členy honebního společenstva, pokud do 30 dnů od doručení vyrozumění o přičlenění oznámí písemně honebnímu společenstvu, že trvají na členství.“.

   Navrhovatel požaduje zrušení odstavců 3 a 4 tohoto ustanovení.