Úmluva o potírání penězokazectví.

Vysoké Smluvní Strany uznávají, že za nynějších okolností jsou pravidla obsažená v první části této Úmluvy nejúčinnějším prostředkem, jak čeliti penězokazectví a je potírati.

Slovem „peníze“ se v této Úmluvě rozumějí peníze papírové, zahrnujíc v to bankovky, i kovové peníze, jež jsou v oběhu podle zákona.

Pro obecný trestný čin bude potrestán:

1. 1. kdo podvodně falešné peníze jakkoli zhotovuje nebo kdo porušuje peníze, nechť k tomu použije jakéhokoli prostředku;
2. 2. kdo podvodně falešné peníze uvádí do oběhu;
3. 3. kdo cokoli podniká k tomu konci, aby falešné peníze uvedl do oběhu, dovezl do státu, přijal nebo si opatřil, věda, že jsou falešné;
4. 4. kdo se o tyto trestné činy pokusí a kdo se jich úmyslně zúčastní;
5. 5. kdo podvodně zhotovuje, přijímá nebo si opatří nástroje neb jiné předměty, které jsou podle své povahy určeny k výrobě falešných peněz neb k porušení peněz.

Každý z činů uvedených v článku 3., byly-li spáchány v různých státech, třeba pokládati za samostatný trestný čin.

S hlediska trestnosti nelze rozlišovati skutkové podstaty stanovené v článku 3. podle toho, zda jde o měnu vlastní či cizí; toto ustanovení nelze činiti závislým na podmínce vzájemnosti předepsané ať zákonem či smlouvou.

Státy, které připouštějí zásadu mezinárodní zpětnosti, uznávají odsouzení v cizině pro některý z činů uvedených v článku 3. za podmínek předepsaných jejich zákony za podklad takové zpětnosti.

Pokud vlastní zákonodárství dovoluje, aby se soukromý účastník připojil k řízení, budou míti cizinci, zahrnujíc v to po případě i onu Vysokou Smluvní Stranu, jejíž měna byla padělána, jako soukromí účastníci všechna práva, která zákony státu, kde se řízení koná, přiznávají vlastním státním občanům.

Státy, které neuznávají zásady vydávání vlastních příslušníků, jsou povinny trestati vlastní občany, kteří se dopustí v cizině činů uvedených v článku 3. a pak se vrátí na území svého státu, stejně jako kdyby čin byl spáchán na jejich území; to platí i v tom případě, že vinník nabude státního občanství teprve po spáchání trestného činu.

Tohoto ustanovení nelze užíti, nemohlo-li by v takovém případě býti povoleno vydání cizince.

Cizinci, kteří se dopustili v cizině činů uvedených v článku 3. a zdržují se na území státu, jehož zákonodárství přijalo jako obecné pravidlo zásadu, že trestné činy mají býti trestány, i když byly spáchány v cizině, mají býti potrestáni stejně, jako kdyby čin byl spáchán na tomto území.

Povinnost stíhati závisí na podmínce, že o vydání bylo žádáno a že dožádaný stát nemůže vydati vinníka z důvodu, který nijak nesouvisí s trestným činem.

Skutkové podstaty uvedené v článku 3. jsou zahrnuty samy sebou ve vydávacích trestných činech ve všech smlouvách o vydávání zločinců, které jednotlivé Vysoké Smluvní Strany mezi sebou sjednaly nebo sjednají.

Vysoké Smluvní Strany, které vydání zločinců nečiní závislým na existenci smlouvy nebo podmínce vzájemnosti, uznávají, že skutkové podstaty uvedené v článku 3. jsou zahrnuty již od této doby mezi trestné činy, pro které si povolí vydání.

Vydání zločince se povolí podle práva státu o to dožádaného.

Falešné peníze, nástroje a ostatní předměty řečené v článku 3., č. 5., se zabaví a prohlásí za propadlé. Tyto peníze, nástroje a předměty, byly-li prohlášeny za propadlé, se na žádost vydají buď vládě nebo cedulové bance, o jejíž měnu běží, ačli nejde o věci doličné, jichž uschování v trestním archivu stanoví zákony státu, kde se konalo řízení, neb o vzorky, jež by bylo vhodno odevzdati ústředně, o níž se mluví v článku 12. Všechny tyto předměty nutno vždy učiniti nezpůsobilými k užití.

V každém státě má organisace pátrání v oboru penězokazectví býti svěřena v rámci vnitřních zákonů zvláštní ústředně.

Tato ústředna má býti v úzkém styku:

1. a) s cedulovými ústavy;
2. b) s policejními úřady uvnitř státu;
3. c) s ústřednami ostatních států.

Má soustřeďovati v každém státě všechny zprávy, které mohou usnadniti obranu proti penězokazectví a jeho potlačení.

Ústředny jednotlivých států budou si vzájemně dopisovati přímo.

Pokládá-li to za vhodné, má každá ústředna u ústředen ostatních států uložiti sbírku pravých, avšak znehodnocených vzorků peněz.

V stejném rozsahu má cizím ústřednám pravidelně podávati zprávu a poskytovati jim všechny potřebné informace:

1. a) o nových emisích peněz ve svém státě;
2. b) o stažení peněz a o konečné lhůtě k jich výměně.

Vyjímajíc případy významu pouze místního má každá ústředna, pokládá-li to za vhodné, oznamovati cizím ústřednám:

1. 1. objevení falešných peněz. K zprávě o falšování bankovek nebo státovek se připojí technický popis padělků, který opatří pouze cedulový ústav, jehož peníze byly falšovány; zaslati nutno fotografický snímek a podle možnosti exemplář falešných peněz. V naléhavých případech lze zaslati zúčastněným ústřednám důvěrnou zprávu a povšechný popis, opatřený policejními úřady; tím nejsou dotčeny zpráva ani technický popis, o nichž se shora činí zmínka;
2. 2. pátrání, stíhání, zatčení, odsouzení a vypovědění penězokazů, nebo změnu jejich pobytu a všechny vhodné zprávy, zvláště popisy osob, otisky prstů a podobenky penězokazů;
3. 3. podrobné zprávy o objevu výroby, s udáním, zda toto odhalení umožnilo zabaviti všechny padělky, které byly dány do oběhu.

Zástupci ústředen Vysokých Smluvních Stran budou za účasti zástupců cedulových bank a zúčastněných ústředních úřadů konati občasné porady k tomu konci, aby v otázkách týkajících se obrany proti penězokazectví a jeho potírání byla zajištěna, zdokonalena a vybudována přímá mezinárodní součinnost. Na některé z těchto porad bude možno pojednati o organisaci a o kontrole mezinárodní ústředny pro zpravodajství.

Dožádání o právní pomoc v řízení pro trestné činy uvedené v článku 3 budou zasílána:

1. a) především přímo mezi soudy (úřady), nebo skrze ústředny;
2. b) v přímém styku mezi ministry spravedlnosti obou států nebo tak, že úřad dožadujícího státu předloží dožádání přímo ministru spravedlnosti dožádaného státu;
3. c) prostřednictvím diplomatického nebo konsulárního zástupce dožadujícího státu v státě dožádaném; tento zástupce pošle dožádání přímo příslušnému soudu (úřadu) neb úřadu, který bude k tomu určen vládou dožádaného státu, a přijme přímo od tohoto soudu neb úřadu listiny o vykonaném dožádání.

V případech a) a c) bude opis dožádání o právní pomoc vždy zároveň předložen i vyššímu úřadu dožádaného státu.

Není-li o tom jiné dohody, sepíše se dožádání o právní pomoc v jazyku dožadujícího úřadu, při tom zůstává dožádanému státu vyhrazeno žádati o překlad do svého jazyka, ověřený úřadem dožadujícím.

Každá Vysoká Smluvní Strana oznámí každé z ostatních Vysokých Smluvních Stran jeden nebo několik způsobů dopisování, které uznává pro dožádání této Vysoké Smluvní Strany.

Dokud některá Vysoká Smluvní Strana neučiní takové oznámení, zachová v příčině dožádání o právní pomoc svůj dosavadní postup.

Za výkon dožádání o právní pomoc nelze žádati náhradu poplatků neb jiných výdajů kromě poplatků znaleckých.

Tento článek nelze vykládati tak, že Vysoké Smluvní Strany jsou povinny v trestních věcech dovoliti takové důkazní řízení, které se neshoduje s jejich zákonem.

Účast kterékoli Vysoké Smluvní Strany na této Úmluvě nelze vykládati tak, že se dotýká jejího stanoviska k obecné otázce o příslušnosti k trestní pravomoci jako k otázce mezinárodního práva.

Tato Úmluva se nedotýká zásady, že trestné činy uvedené v článku 3. se v každém státě kvalifikují, stíhají a posuzují podle obecných zásad jeho vnitřního zákonodárství, nikdy však se nesmí těmto činům zaručiti beztrestnost.

Vysoké Smluvní Strany se shodují, že veškeré spory, které by mezi nimi mohly vzniknouti při výkladu neb užívání této Úmluvy, budou předloženy, nebude-li je možno vyříditi přímým jednáním, Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti, aby o nich rozhodl. Nemají-li Vysoké Smluvní Strany, mezi nimiž dojde ke sporu, nebo některá z nich účasti na Protokolu z 16. prosince 1920 o Stálém dvoru mezinárodní spravedlnosti, bude tento spor podle jejich přání a podle ústavních předpisů každé z nich předložen buď Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti nebo rozhodčímu soudu zřízenému podle úmluvy z 18. října 1907 o pokojném vyřizování mezinárodních sporů nebo některému jinému rozhodčímu soudu.

Tato Úmluva, jejíž francouzské i anglické znění jest stejně autentické, bude míti dnešní datum; až do 31. prosince 1929 bude možno ji podepsati jménem kteréhokoli člena Společnosti Národů a jménem kteréhokoli státu nečlena, kteří byli zastoupeni na konferenci, která vypracovala tuto Úmluvu, nebo kterému rada Společnosti Národů zaslala vyhotovení této Úmluvy.

Tato Úmluva bude ratifikována. Listiny ratifikační budou odevzdány generálnímu sekretáři Společnosti Národů, který zpraví všechny členy Společnosti Národů, jakož i státy nečleny, uvedené v předešlém odstavci, o tom, že je obdržel.

Od 1. ledna 1930 bude možno k této Úmluvě přistoupiti jménem kteréhokoli člena Společnosti Národů nebo kteréhokoli státu nečlena podle článku 20., který tuto Úmluvu nepodepsal.

Listiny o přístupu budou odevzdány generálnímu sekretáři Společnosti Národů, který zpraví všechny členy Společnosti Národů, jakož i státy nečleny uvedené v řečeném článku o tom, že je obdržel.

Státy, které jsou ochotny ratifikovati Úmluvu podle druhého odstavce článku 20. nebo k ní přistoupiti podle článku 21., které si však přejí, aby směly učiniti výhrady o provádění Úmluvy, mohou o svém úmyslu zpraviti generálního sekretáře Společnosti Národů. Generální sekretář Společnosti Národů oznámí tyto výhrady bez odkladu Vysokým Smluvním Stranám, jejichž jménem byla uložena listina o ratifikaci neb o přístupu a otáže se jich, nemají-li námitek. Neučiní-li žádná z Vysokých Smluvních Stran ve lhůtě šesti měsíců od uvedeného oznámení námitky, bude se míti za to, že ostatní Vysoké Smluvní Strany souhlasí s tím, aby stát, který učinil výhradu, se zúčastnil na Úmluvě s řečenou výhradou.

Ratifikace kterékoli Vysoké Smluvní Strany nebo její přístup k této Úmluvě znamenají, že jejich zákonodárství a správní organisace jsou ve shodě s pravidly, obsaženými v této Úmluvě.

Neprohlásí-li některá Vysoká Smluvní Strana při podpisu, při ratifikaci nebo přístupu opak, nevztahují se ustanovení této Úmluvy na osady, zámořská území, protektoráty nebo na území pod suverenitou nebo pod mandátem.

Vysoké Smluvní Strany budou však míti právo, přistoupiti k Úmluvě za podmínek článků 21. a 23. za své osady, zámořské državy, za protektoráty a za území pod suverenitou nebo pod mandátem. Vyhrazují si rovněž právo Úmluvu odděleně vypověděti podle ustanovení článku 27.

Tato Úmluva nevstoupí v účinnost, dokud nebude ratifikována nebo dokud k ní nepřistoupí pět členů Společnosti Národů nebo států nečlenů. Nabude účinnosti devadesátého dne potom, kdy generální sekretář Společnosti Národů obdrží pátou ratifikaci nebo zprávu o přístupu.

Každá ratifikace nebo přístup, k nimž dojde potom, kdy se Úmluva stala účinnou podle článku 25., nabude účinnosti devadesátého dne po tom, kdy generální sekretář Společnosti Národů je obdržel.

Tuto Úmluvu bude možno vypověděti jménem kteréhokoli člena Společnosti Národů nebo státu nečlena písemným oznámením generálnímu sekretáři Společnosti Národů, který o tom zpraví všechny členy Společnosti Národů a státy nečleny, uvedené v článku 20. Výpověď nabude účinnosti za rok potom, kdy ji generální sekretář Společnosti Národů obdrží; bude míti platnost jen vůči té Vysoké Smluvní Straně, jejímž jménem byla dána.

Tato Úmluva bude zaregistrována generálním sekretářem Společnosti Národů v den, kdy vstoupí v platnost.

Čemuž na svědomí podepsali výše jmenovaní zmocněnci tuto Úmluvu.

Dáno v Ženevě dvacátého dubna roku tisícího devítistého dvacátého devátého v jediném exempláři, který zůstane uložen v archivu Společnosti Národů a jehož ověřené opisy budou zaslány všem členům Společnosti Národů a státům nečlenům uvedeným ve článku 20.