Nález Ústavního soudu ze dne 2. června 1999 ve věci návrhu na zrušení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě

Odůvodnění

I. I.

Podáním ze dne 17. června 1998 a doplňujícím podáním ze dne 21. července 1998 předložil Okresní soud v Novém Jičíně podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) návrh na zrušení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, (dále jen „zákon o civilní službě“).

Z návrhu na zahájení řízení o zrušení části zákona vyplynulo, že v řízení před Okresním soudem v Novém Jičíně je trestně stíhán obžalovaný R. G. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona. Daného trestného činu se měl dopustit tím, že po osobním převzetí povolávacího rozkazu nenastoupil základní vojenskou službu ve stanovené lhůtě a ani později a tímto jednáním se chtěl jednou pro vždy výkonu vojenské služby vyhnout. Z důkazů provedených v hlavním líčení je zřejmé, že obžalovaný je ochoten vykonat civilní službu místo vojenské služby základní, pokud by mohl o její výkon požádat. Dříve výkon jak základní vojenské služby, tak civilní služby odmítal, protože to bylo v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením. V mezidobí však změnil své smýšlení potud, že výkon civilní služby se již s jeho svědomím slučuje. Obžalovaný je však odvedencem a 30denní lhůta pro odmítnutí vojenské služby v jeho případě již uplynula a v dané situaci již tedy nemůže učinit právně relevantní prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby a vykonat civilní službu, protože nemůže objektivně vyhovět podmínkám vyjádřeným v § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě.

Z čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) plyne, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským přesvědčením. Pro obžalovaného je v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením právě vykonání základní vojenské služby. Je ochoten vykonat civilní službu, avšak v jejím vykonání mu brání již zmiňovaná ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě. Do věku, než bude propuštěn z vojska, může tak být povoláván k výkonu základní vojenské služby, a pokud odmítne tuto službu vykonat z důvodu svého svědomí nebo náboženského přesvědčení, může být dle navrhovatele opakovaně trestně stíhán. Z uvedených skutečností dovozoval navrhovatel rozpor § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě s čl. 15 odst. 3 Listiny, protože uvedené ustanovení zákona o civilní službě dostatečně neumožňuje využití základního ústavního práva o odmítnutí základní vojenské služby. Stanovená lhůta pro uskutečnění prohlášení o odmítnutí výkonu této služby je prý nepřiměřeně krátká a zákon o civilní službě nepamatuje na možnost navrácení této lhůty a také jinak neupravuje postup pro ty odvedence, kteří jsou ochotní vykonat civilní službu v době, kdy jim uplyne zákonem stanovená lhůta k učinění právně způsobilého prohlášení o odmítnutí základní vojenské služby, aby tak následně nebyli nuceni k jejímu výkonu.

Z pohledu trestního stíhání obžalovaného je pak posouzení uvedené otázky významné v tom, že účelem trestního řízení podle § 1 odst. 1 trestního řádu je mimo jiné působit výchovně na občany v duchu důsledného zachování zákona a plnění povinnosti ve vztahu ke státu a společnosti. Je tedy i smyslem daného trestního řízení, aby obžalovaný byl veden ke splnění povinnosti stanovené mu zákonem, zvláště pokud na splnění této povinnosti má zájem.

Na základě výše uvedených úvah navrhovatel žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, a to ke dni vydání nálezu.

II. II.

Podle § 69 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jako účastníka řízení.

Ta ve svém vyjádření uvedla, že důvodová zpráva k zákonu o civilní službě otázku přiměřenosti či nutnosti existence 30denní lhůty neřeší, omezuje se pouze na konstatování, že cílem zákona je mimo jiné znevýhodnění těch, kteří podávají prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby až po obdržení povolávacího příkazu nebo během výkonu služby. Poslanecká sněmovna dále připomíná, že navrhovatel opomenul skutečnost, že obsah práva na odepření výkonu vojenské služby podle čl. 15 odst. 3 Listiny je nezbytné interpretovat v kontextu s čl. 9 Listiny, který jasně hovoří o tom, že za nucené práce či služby nelze považovat vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby. Navíc navrhovatel opomenul zmínit skutečnost, že česká právní úprava je v porovnání s úpravami ostatních zemí velmi liberální v tom, že nestanoví žádné ověřování či komisionální přezkoumávání žádosti o civilní službu, a tak vlastně o tom, zda vojenskou povinnost vykoná či nevykoná, rozhoduje občan sám. V tomto ohledu je třeba zmínit, že § 1 odst. 2 zákona o civilní službě dává definici organizace, u které je možné tuto službu vykonávat, tak širokou možnost volby, že je prakticky nemožné, aby branci odmítali civilní službu s argumentací, že jde taktéž o jakousi formu represe ze strany státu a že jejich svědomí nebo náboženské přesvědčení jim brání takovou službu vykonat.

Poslanecká sněmovna dále uvedla, že lze připustit určité pochybnosti s ohledem na poměrně krátkou lhůtu pro uplatnění práva na alternativní službu a nemožnost jejího navrácení, tedy skutečnost napadenou navrhovatelem, ovšem pouze v kontextu s možností vzniku situací, kdy z objektivních důvodů nelze právo na podání prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby v zákonné lhůtě uplatnit (např. pobyt v nemocnici). V drtivé většině ostatních případů lze považovat zmíněnou 30denní lhůtu za přiměřenou danému užití a případné snahy vedoucí k jejímu zrušení na základě i několikaletého zmeškání, ať už z důvodu opomenutí či z neznalosti věci, lze pokládat i s ohledem na zmíněnou liberální právní úpravu této problematiky v České republice přinejmenším za irelevantní. S vědomím existence pravidla, že neznalost zákona neomlouvá, je třeba konstatovat, že odvedenci jsou o možnostech volby civilní služby podrobně informováni v průběhu odvodního řízení, a proto nelze hovořit ani o nedostatku informací.

Závěrem svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla, že zákonodárný sbor České a Slovenské Federativní Republiky jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“), ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Je proto na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Ze zprávy o 19. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR, 3. - 21. 12. 1991, VI. volební období, 3. a 4. část (dále jen „zpráva o společné schůzi“) Ústavní soud zjistil, že otázka stanovení či nestanovení lhůty, v níž má být vykonáno právo na odepření výkonu základní vojenské služby, byla již předmětem diskuse při projednávání návrhu zákona ve Federálním shromáždění. Vládní návrh zákona (tisk FS ČSFR, VI. volební období, č. 848) obsahuje návrh úpravy odpovídající současnému znění zákona, tj. navrhuje se omezení doby, ve které lze zmíněné právo vykonat, tj. pro odvedence nejpozději do 30 dnů po ukončení odvodního řízení. Stejná navrhovaná úprava je obsažena i v návrhu výborů branných a bezpečnostních Sněmovny lidu a Sněmovny národů (tisk FS ČSFR, VI. volební období, č. 946). Na jednání 19. společné schůze byl předložen i návrh dvou poslanců Federálního shromáždění (tisk FS ČSFR, VI. volební období, č. 924), v němž je doba pro vykonání práva odepřít výkon základní vojenské služby neomezená. V těchto hranicích probíhala i diskuse poslanců při projednávání těchto návrhů. Poslankyně R. Šormová (viz zpráva o společné schůzi, str. 836) uvedla: „Vycházíme-li z předpokladu, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je v rozporu s jeho svědomím, že tedy každý má právo odmítnout z důvodu svědomí vojenskou službu, dále že žádná komise či porota nemůže zkoumat a hodnotit svědomí občana a že tedy občan o námitkách svědomí podává prohlášení, které nelze objektivně přezkoumávat, pak z toho pro mne vyplývá jednoznačný závěr, že totiž zákon, má-li být v souladu s Listinou, může stanovit podrobnosti pro výkon práva na odmítnutí vojenské služby, ale nemůže skupině občanů toto právo odejmout.“ Naproti tomu poslanec J. Skalický (zpráva o společné schůzi, str. 857) uvedl: „Musíme se potom ptát, jakožto zákonodárce, jestliže takto chápeme svoji roli, jestli můžeme interpretovat právo na změnu smýšlení jako právo na odstoupení od dobrovolně přijatých závazků. Je nutno zachovat princip, že odvodní řízení formuluje určitý závazek vykonat vojenskou službu, je zde maximálně možné ponechat jistou výpovědní lhůtu, jak ji navrhuje tisk 946 v § 2 odst. 1 písm. a) a b). Není ovšem možné podle našeho názoru podpořit návrh, který tuto lhůtu prodlužuje až do doručení povolávacího příkazu.“ Ze zprávy o společné schůzi dále vyplynulo, že pozměňovací návrhy týkající se lhůty, v níž má být vykonáno právo na odepření výkonu základní vojenské služby, nebyly přijaty.

Ze zprávy o společné schůzi (str. 1251) vyplývá, že zákon o civilní službě byl schválen dne 12. prosince 1991 potřebnou většinou hlasů.

K výzvě Ústavního soudu podal své stanovisko k předmětnému návrhu i ministr obrany České republiky. Ve svém stanovisku uvádí, že nepovažuje současnou právní úpravu za takovou, která by byla v rozporu s Listinou. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být za podmínek uvedených v Listině stanoveny meze základních práv a svobod. V čl. 15 Listiny je vedle zakotvení zákazu nuceného výkonu vojenské služby, pokud je v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním, současně uvedeno, že podrobnosti stanoví zákon. Zákon o civilní službě stanovil tedy v § 2 odst. 1 písm. a) uvedenou 30denní lhůtu jako podrobnost, kterou současně stanovuje časovou mez uvedeného práva. Časovou neomezeností uvedeného práva nebo jeho volnější úpravou by došlo k ohrožení doplňování Armády České republiky, čímž by byla výrazně oslabena realizace základní povinnosti státu podle čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Stanovení termínů pro podávání prohlášení o odepření výkonu vojenské služby je nezbytné k důslednému plnění ustanovení čl. 4 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb. a branného zákona příslušnými vojenskými správními úřady. V letech 1991 a 1992, kdy v důsledku platnosti zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, mohl odvedenec nebo i voják odmítnout vojenskou službu prakticky kdykoliv, došlo k vážným nedostatkům v oblasti doplňování vojenských útvarů, výcviku, morálky, rozpadu některých vojenských jednotek a poklesu bojeschopnosti. Ve stanovisku ministra obrany České republiky se dále uvádí, že návrh na zrušení části zákona o civilní službě je nesystémový a je vytržen z kontextu dalších ustanovení tohoto zákona. Navrhuje se i zrušení § 2 odst. 2, ve kterém je stanoveno, že k prohlášením podaným po lhůtách se nepřihlíží, aniž by se vzal zřetel k dalším lhůtám, které by v zákonu zůstaly po navrhovaném zrušení 30denní lhůty. Navrhovaným opatřením by se tak např. znemožnilo podání prohlášení o odepření výkonu vojenské služby těm odvedencům, kterým nebude udělen odklad, čímž by došlo k porušení ústavně zakotvené rovnosti občanů. Z výše uvedených důvodů proto ministr obrany České republiky nedoporučuje předložený návrh realizovat.