III. Po věcné stránce zaujal Ústavní soud následující stanovisko: III. Po věcné stránce zaujal Ústavní soud následující stanovisko:
Již v odůvodnění nálezu č. 164/1994 Sb. Ústavní soud uvedl, že podmínka trvalého pobytu, původně zakotvená v ustanovení § 3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., vytvářela nerovnost mezi oprávněnými osobami a z tohoto důvodu byla zrušena. Protože však fyzické osoby, které jsou občany České republiky a nemají na jejím území trvalý pobyt, by nemohly své nároky s úspěchem uplatnit, neboť ty uplynutím zákonné lhůty zanikly, zrušil Ústavní soud citovaným nálezem rovněž část ustanovení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., a to slova „ode dne účinnosti tohoto zákona“, neboť pouze tímto způsobem bylo umožněno občanům, jejichž nárok založil teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas. Zároveň Ústavní soud uvedl, že lhůta podle ustanovení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Tato nově otevřená lhůta se však týkala jen osob, které se nálezem staly osobami oprávněnými, tj. které dosud nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní Republiky (České republiky), již tento nález zrušil. Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýkal osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní Republiky (České republiky) splňovaly a pouze svůj nárok neuplatnily včas.
Rovněž v posuzované věci – která s citovaným nálezem Ústavního soudu v podstatě koresponduje – Ústavní soud shledal, že návrh na zrušení slov „ode dne účinnosti tohoto zákona“ v ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je důvodný, neboť nynější znění citovaného ustanovení – vzhledem k uplynutí zákonné jednoroční lhůty – vylučuje osoby, které mají trvalý pobyt mimo území České republiky, z uplatnění nároku na finanční náhradu. Nejvyšší soud správně dovodil, že citované ustanovení zůstalo nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nedotčeno, takže k využití zákonné lhůty nemohly uvedené oprávněné osoby přistoupit ani po 1. listopadu 1994, kdy se stal tento nález vykonatelným. Tyto osoby proto byly fakticky vyloučeny z okruhu oprávněných osob, které se mohly domáhat finanční náhrady, a byly tedy – ve srovnání s jinými oprávněnými osobami – protiústavně znevýhodněny a ocitly se vůči nim v nerovném právním postavení. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že v případech, kdy nelze uvažovat o vydání věci, není možné na uvedených oprávněných osobách spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé z uvedených lhůt podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., k čemuž došlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob, nahrazovaly vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci jen proto, že jim zamítavý rozsudek umožní požadavek finanční náhrady založit na běhu druhé ze lhůt uvedených v citovaném ustanovení.
Proto Ústavní soud – ve shodě s návrhem Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je ve slovech „ode dne účinnosti tohoto zákona“ v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny.
Z toho důvodu Ústavní soud návrhu Nejvyššího soudu na zrušení slov „ode dne účinnosti tohoto zákona“ v ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vyhověl a citovanou část tohoto ustanovení dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by bylo třeba jeho vykonatelnost odložit na dobu pozdější, neboť jde o postup výjimečný, pro jehož použití není v posuzované věci důvodu.
Ústavní soud dodává – stejně jako v nálezu ze dne 12. července 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) – že lhůta uvedená v § 13 odst. 3 cit. zákona počíná běžet dnem vykonatelnosti tohoto nálezu, tedy dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, neboť jinak by v dané věci ochrana ústavních principů, které vedly ke zrušení napadené části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., nebyla garantována.
Pro úplnost Ústavní soud rovněž poukazuje na ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož „ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat“. Jde o rozhodnutí, která byla vydána mimo oblast trestního řízení.
Následující stránka