Nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2004 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2002 (sp. zn. IV. ÚS 582/02) se stěžovatelé – nezletilí J. B. a P. B., zastoupeni matkou M. B., právně zastoupeni JUDr. A. J., domáhají, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2002 č. j. 33 Odo 360/2002-127, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2002. č. j. 28 Co 11/2002-111 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 10. 2001 č. j. 11 C 165/97-81.

Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení ustanovení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, (dále též „o. s. ř.").

Čtvrtý senát Ústavního soudu po konstatování, že uplatněním napadeného ustanovení nastala jedna ze skutečností, které jsou předmětem ústavní stížnosti, tj. že jsou splněny podmínky stanovené v § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“) řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení § 243c odst. 2 o. s. ř. postoupil plénu Ústavního soudu.

Navrhovatelé považují ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř., umožňující Nejvyššímu soudu rozhodnutí o dovolání v něm specifikovaná vůbec neodůvodňovat, za rozporné s právem každého na spravedlivý proces, zejména pak s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tato Úmluva je dle jejich názoru smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), tudíž bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Na podporu svého názoru pak argumentují rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, zejména upozorňují na rozsudek z 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, který jasně říká, že „Podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena.“. Dále navrhovatelé připomínají, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Konečně se pak odvolávají na závěry Evropského soudu pro lidská práva, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1997).

Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že v obou okruzích případů upravených napadeným ustanovením § 243c odst. 2 o. s. ř., kdy může Nejvyšší soud upustit od odůvodnění, se nejedná o pouhá procesní rozhodnutí ve věci (např. odmítnutí z důvodu opožděného podání či podání neoprávněnou osobou), ale dovolací soud si musí předběžně vyřešit otázku týkající se merita věci a dospět k závěru, že se nejedná o otázku zásadního právního významu, popř. že dovolání je zjevně bezdůvodné. Musí se tedy zabývat věcí z hlediska hmotného práva. Pokud pak je jedním z hlavních úkolů Nejvyššího soudu, aby svými výklady zákona v jednotlivých případech působil na sjednocování judikatury nižších soudů, pak tuto roli je třeba dle navrhovatelů naplnit, byť třeba jen stručným, ale zřetelným odkazem, např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci. Těžko však mluvit o naplnění této role v případě, kdy se dovolatelé ani nedozví, proč nejde o otázku zásadního právního významu, popř. proč je dovolání zjevně bezdůvodné. Navrhovatelé proto uzavírají, že umožňuje-li zákon soudu rozhodnutí vůbec neodůvodnit, ač Úmluva zakládá v čl. 6 odst. 1 právo každého účastníka soudního řízení na dostatečné uvedení důvodů, na nichž je rozhodnutí založeno, přímo tím porušuje právo na spravedlivý proces. Žádné odůvodnění nemůže být nikdy dostatečným odůvodněním.

Ve vyjádření, které Ústavní soud vyžádal podle § 69 zákona, uvedly obě komory Parlamentu České republiky následující:

Senát Parlamentu České republiky zejména uvedl, že nelze zaujmout kvalifikovaný názor k podanému návrhu bez vyjádření širších úvah o úkolech soudní moci, jakož i mezích daných jí ústavně garantovanými lidskými právy a svobodami. V důsledku nespokojenosti české společnosti s prací justice i nepříznivého nazírání na její výsledky ze strany Evropských společenství došlo v roce 2000 k jednomu z kroků ve směru k nápravě tohoto negativního společenského jevu, a to přijetím zákona č. 30/2000 Sb. Zákon ve svém celku představoval nejen výrazný zásah do úpravy českého civilního procesu, ale byl současně pojat a prezentován jako důležitý příspěvek k reformě českého soudnictví vůbec. Deklarovaným cílem zákona č. 30/2000 Sb. bylo mj. odstranění zbytečných průtahů z činnosti soudů. Na podkladě této skutečnosti lze i zpětně zobecnit snahu zákonodárce poskytnout soudům legální prostředky a svým způsobem je i donutit k takovému chování, které by vykazovalo všechny znaky „fair trial“ ve vztahu ke stranám sporu. Za legislativní nástroj sledovaného záměru je možné považovat i inkorporaci napadeného § 243c odst. 2 do občanského soudního řádu, přičemž nelze pominout, že efekt je významný jak pro soud (odstranění nadbytečného formalismu), tak pro účastníky řízení (zkrácení délky procesu).

Podle Ústavy jsou soudy v demokratickém právním státě založeném na dělbě moci povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu subjektivním právům. Jestliže ústavodárce definoval Nejvyšší soud jako vrcholný orgán obecného soudnictví, přičemž mu zákonem „uložil“ zajišťovat zákonnost a jednotu rozhodování, je zřejmé, že má-li Nejvyšší soud svému úkolu dostát, musí mít ke své činnosti i přiměřené zákonné prostředky. V rámci instančního postupu rozhodování ve věci je takovým prostředkem institut dovolání. Dovolání je z povahy věci přezkumným prostředkem mimořádným, který umožňuje plnit Nejvyššímu soudu shora uvedené úkoly, avšak jen za předpokladu, že nebude prostředkem bezbřehým, tj. jen dalším v řadě. Proto občanský soudní řád stanoví mj. řadu formálních i materiálních podmínek jeho přípustnosti [např. v § 237 odst. 1 písm. c) a obdobně i v § 238 a 238a občanského soudního řádu je materiální podmínkou přípustnosti závěr dovolacího soudu o tom, že věc sama je po právní stránce zásadního významu, a v § 243b odst. 1 občanského soudního řádu, že nejde o věc na první pohled nedůvodnou]. Z výše uvedeného tedy vyplývá závěr, že rozporované ustanovení § 243c odst. 2 občanského soudního řádu, které je ideově navázáno na posílení principu efektivity či hospodárnosti civilního procesu, je z legislativního pohledu ustanovením, které formálně provádí uvedenou zásadu do důsledku, spíše než „ustanovením primárně ochranným“.

Podle názoru Senátu nelze navrhovatelům přisvědčit v tom, že by v důsledku aplikace § 243c odst. 2 o. s. ř. byla snížena jejich ústavně garantovaná ochrana práva na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud v zákonem vymezených případech nepřípustnosti dovolání [nepřípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c), obdobně i § 238 a 238a, totéž i § 243b odst. 1 o. s. ř.] může upustit od odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí. Rozhodnutí učiněná podle § 243c odst. 2 o. s. ř., tj. taková, která v odůvodnění neobsahují detailní rozbor důvodů odmítnutí, sama o sobě ještě neznamenají, že záležitost nebyla řádně projednána a řádně zargumentována. Nejvyšší soud si v souladu se svými zákonem stanovenými úkoly a zákonem stanovenými prostředky učiní vždy předběžně závěr o tom, zda má věc, resp. rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, a tudíž význam pro rozhodovací činnost soudů vůbec, a nejen toliko pro konkrétní případ (ostatně sám zákon v § 237 odst. 3 o. s. ř. „odůvodňuje“, kdy se věc, resp. rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje po právní stránce za zásadní). Takové rozhodnutí je však konzumováno jeho dalším postupem. Podobným způsobem postupuje soud, i jde-li o dovolání sice přípustné, avšak zjevně bezdůvodné. Pokud Nejvyšší soud dospěje k názoru, že dovolání odmítne, aniž uvede odůvodnění, uvede v písemném vyhotovení usnesení, proč tak postupoval. Účastník řízení se v každém případě dozví důvod nepřípustnosti dovolání. K dané problematice lze jen doplnit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací či z pohledu projednání věci pořadem práva soud mimořádný je zákonem o soudech a soudcích vázán i vnitřními kontrolními mechanismy proti možné nežádoucí názorové roztříštěnosti, a to např. rozhodováním ve velkých senátech kolegií.

Senát též připomněl, že navrhovatelé se dovolávají čl. 6 Úmluvy, citují však čl. 10 Ústavy v již neplatném znění. Prostřednictvím „nového“ znění čl. 10 Ústavy se ve vztahu k mezinárodnímu právu Česká republika přihlásila k principu umírněného monismu s tzv. aplikační prioritou mezinárodních smluv, dojde-li k tomu, že mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon. Z uvedeného důvodu lze namítat nepřípadnost použití právního základu shora citované Úmluvy pro návrh na zrušení příslušného ustanovení o. s. ř., neboť Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ve své hlavě páté zcela pokrývá problematiku práva na spravedlivý proces. V závěru svého vyjádření pak Senát uvedl, že při projednávání citované novely neměl pochybnosti o konformitě napadeného ustanovení o. s. ř. jak s ústavním pořádkem České republiky podle čl. 112 odst. 1 Ústavy, tak s tehdy expressis verbis ústavně uznanou kategorií mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření připomněla nejprve, jak je čl. 6 odst. 1 Úmluvy interpretován, zejména v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Upozornila, že musí být (a jsou) respektovány zvláštnosti justice v jednotlivých smluvních státech, a nejsou tedy předepsány prostředky, kterými má být „právo na soud“ realizováno, ani způsoby organizace soudnictví. Podle jejího názoru požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy odpovídají v našem vnitrostátním právu čl. 36 a 38 Listiny, přičemž v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny podrobnosti upravuje, mimo jiné, občanský soudní řád. Stěžovateli napadený § 243c odst. 2 byl do o. s. ř. včleněn zákonem č. 30/2000 Sb. Znění novely bylo přijato v souladu s čl. 10 Ústavy a se zřetelem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, včetně judikatury Evropského soudu, která se k tomuto ustanovení vztahuje. Hlavním cílem bylo z činnosti soudů odstranit zbytečné průtahy (čl. 38 odst. 2 Listiny) tak, aby soudy rozhodovaly o právech a závazcích v přiměřené době (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). V této souvislosti však sněmovna upozornila na skutečnost, že navrhovatelé uvádějí, že Úmluva je smlouvou podle čl. 10 Ústavy, tudíž „bezprostředně závazná a má přednost před zákonem“. Citované znění čl. 10 Ústavy je však neplatné, neboť bylo novelizováno ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. s účinností od 1. 6. 2002.

Sněmovna dále uvedla, že pokud dovolací soud podle § 243c odst. 2 dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, resp. dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) nebo podle obdobného užití tohoto ustanovení v § 238 a 238a přípustné, pak takové dovolání odmítne. Protože příčina toho, proč bylo dovolání odmítnuto, je zjevná, nemusí usnesení o odmítnutí dovolání obsahovat odůvodnění; k odůvodnění usnesení dovolací soud přistoupí tehdy, je-li to potřebné pro sjednocení rozhodovací činnosti soudů. Ze stejných důvodů nemusí být odůvodňováno ani usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto podle § 243b odst. 1.

V závěru vyjádření se uvádí, že zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny dne 12. 1. 2000, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli, a byl řádně vyhlášen. Za tohoto stavu věcí je Poslanecká sněmovna přesvědčena, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem.

Ústavní soud dále požádal o stanovisko k podanému návrhu Ministerstvo spravedlnosti a Nejvyšší soud (§ 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona).