Vládní vyhláška o novém zřízení Českobratrské církve evangelické.

(1) Po 160letém pronásledování českých církví husitských byly pozůstatkům jejich tolerančním patentem z roku 1781 oktrojovány konfese augsburská a helvetská. Avšak české evangelické církve si byly vždy živě vědomy, že vznikly z reformace české, z církve podobojí a Jednoty bratrské. Také z ducha jejího stále byly živy. A proto nyní, kdy se navrátila československému národu vláda věcí jeho, obě církve evangelické, a. i h. v., na svém generálním sněmu, zasedajícím v Praze ve dnech 17. a 18. prosince 1918, usnášejí se jednomyslně a slavnostně, že se po třistaletém násilném odtržení od svých otců vracejí k nim a navazují znovu zjevně na českou reformaci husitskou a na církev podobojí a Jednotu bratrskou. Majíce pak obě jeden původ, po příkladu těchto církví otcovských a podle odkazu J. A. Komenského v „Kšaftu“ slučují se a prohlašují se za církev jednotnou. Tomuto svému rozhodnutí dávají výraz tím, že, majíce základem jednotné své církve evangelium jakožto pravidlo svého náboženství, hlásí se k Českému vyznání, na němž se roku 1575 církev podobojí a Jednota bratrská sjednotily a r. 1609 v Majestátu sloučily v církev jedinou a k Bratrskému vyznání od J. A. Komenského z r. 1662, jakožto poslednímu vyjádření víry Českých Bratří.

(2) Přijetím těchto vyznání českých osvědčují jednak svou historickou a duchovní souvislost se jmenovanými církvemi husitskými, jednak svou snahu a vědomé odhodlání, podle vzoru těchto církví a na základě jejich zásad, učení, zkušeností a darů dále nábožensky žíti a pracovati o vzdělání království Božího v národě československém. Hledíce k tomuto usnesení přijímají pro obnovenou církev jméno, které jest výrazem původu jejího i ducha české reformace, totiž „Českobratrská církev evangelická“.

Na základě právě uvedeného rozhodnutí byla přijata týmž sněmem a vládou Československé republiky dne 5. listopadu 1919 a presidentem republiky dne 22. prosince 1919 schválena tato ustanovení:

1. 1. Spoluvěřící evangelicko-křesťanské církve augsburského a helvetského vyznání v zemi České a Moravskoslezské, národnosti československé, tvoří samostatnou českou církev.
2. 2. Církev tato, podle vyznání dříve rozdělená na dvě, slučuje se v jednu církev a přijímá jméno „Českobratrská církev evangelická“ a vyznání České z r. 1575 a Bratrské z r. 1662 jakožto výraz historické a duchovní souvislosti s reformací českou.
3. 3. K církvi této náležejí všecky české sbory dříve augsburského a helvetského vyznání a všichni souvěrci československé národnosti, dříve vyznání a. a h., jakož i ty sbory jiného jazyka, které uznají zásady a zřízení Českobratrské církve evangelické.
4. 4. Všechno jmění a fondy, které náležely církevním a školním sborům i kazatelským stanicím, seniorátům neb superintendencím augsburského a helvetského vyznání, i podíl ze jmění celé dříve rakouské církve evangelické přechází v majetek a správu těchto sborů, stanic, seniorátů a superintendencí Českobratrské církve evangelické, po případě v majetek a správu celé církve.

Českobratrská církev evangelická, kořeníc v české reformaci husitské, jest českou větví reformačního křesťanstva světového. Jsouc vzdělána na základě evangelia Kristova a na něm trvajíc, zřizuje se i v církevních řádech svých podle zásad a příkladů Písma svatého.

V rámci platných zákonů státních spravuje Českobratrská církev evangelická své záležitosti samostatně.

Jakožto církev národní a lidová uznává Českobratrská církev evangelická za své členy všecky v ní zrozené a podle jejího řádu pokřtěné anebo do církve přijaté muže, ženy a děti, pokud výslovně z církve nevystoupili anebo nebyli vyloučeni.

(1) K Českobratrské církvi evangelické mohou patřiti evangelíci jiné národnosti, kteří uznají zásady a zřízení Českobratrské církve evangelické. Práva a povinnosti členů mohou býti také poskytnuty evangelíkům jiných konfesí.

(2) Také mohou administrativně k Českobratrské církvi evangelické býti přičleněny evangelické sbory, které nepřijaly ani jména, ani české konfese Českobratrské církve evangelické.

(3) Evangelické sbory v cizině mohou se připojiti duchovně k Českobratrské církvi evangelické, uznají-li zásady a zřízení této církve a neodporují-li tomu zákony jejich země.

Českobratrská církev evangelická je zřízena a spravována podle zásad presbyterně synodních. Organisace a správa její postupuje podle těchto tří stupňů:

1. a) Základní jednotkou je sbor místní, stručně sbor, což je sdružení jednotlivců a rodin bydlících v určitém obvodu. Sbor vykonává své povinnosti a práva shromážděním sborovým, po případě zastupitelstvem, staršovstvem a farářem (duchovním správcem).
2. b) Další vyšší jednotkou je sbor seniorátní, neboli seniorát, sdružení to několika sborů místních k společné činnosti. Správu seniorátu vykonává seniorátní shromáždění neboli konvent, seniorátní výbor a senior.
3. c) Nejvyšší jednotkou správní je sbor povšechný, celá Českobratrská církev evangelická v Československé republice, jejížto správu koná synod, synodní rada a synodní senior.

Každý církevní sbor (místní, seniorátní i povšechný) má právo nabývati jmění i hmotných prostředků k vydržování své správy podle předpisu občanského zákona, žádá proto od svých členů k úhradě svých potřeb zvláštní příspěvky členské a má právo vybírati tyto zvláštní příspěvky mezi svými členy a pořádati sbírky kostelní a podomní. K vymáhání platů a povinností může církev požadovati pomoc úřadů státních (§ 10 protestantského patentu z 8. dubna 1861, č. 41 ř. z.). Taktéž pořádá, spravuje a řídí každý církevní sbor svými ústavními činiteli církevními samostatně v mezích platných předpisů své zvláštní věci církevní, vyučovací a dobročinné, své lidumilné, náboženské a sociální ústavy, školy a ústavy vychovávací, jakož i fondy věnované podobným účelům, a veškeré kmenové jmění.

(1) Každý sbor spravuje své zvláštní záležitosti svými zákonitými zástupci, ale podřizuje se v příčině své správy a věcí kázeňských vyšším církevním orgánům. Má též právo předkládati jim svá přání a návrhy o věcech církevních k dalšímu řádnému jednání.

(2) Z rozhodnutí církevních orgánů lze se odvolati ve všech případech až k nejvyššímu orgánu církevnímu, jestliže církevním zřízením není rozhodnutí nižší instance označeno za konečné. Odvolání jest podati do 30 dnů ode dne doručení aneb oznámení, a to u té instance, která učinila příslušné rozhodnutí, není-li tímto zřízením ustanoveno jinak. Den doručení se nepočítá do lhůty odvolací. Připadá-li poslední den této lhůty na neděli nebo zákonitý svátek, končí se lhůta teprve všedním dnem, který potom následuje.

Pravoplatnost každého církevního shromáždění a jeho usnesení je podmíněna tím, aby se pozvání k němu stalo předepsaným způsobem, a pokud není církevním zřízením ustanoveno jinak, aby byla přítomna nadpoloviční většina členů. Řádné pozvání jest buď ohlášení s kazatelny po dva dny bohoslužebné při hlavních nedělních neb svátečních shromážděních chrámových, anebo pozvání osobní, poštou nebo poslem.

Platná usnesení a volby dějí se nadpoloviční většinou odevzdaných platných hlasů, není-li tímto církevním zřízením ustanoveno jinak. Předseda hlasuje rovněž a má toliko jeden hlas. Při rovnosti hlasů návrh padá, není-li v tomto zřízení ustanoveno jinak. Je-li při volbách rovnost hlasů, aneb nedosáhne-li se pro některé volené nadpoloviční většiny hlasů, koná se mezi kandidáty, kteří dostali buď stejně aneb poměrně nejvíce hlasů, volba užší. Zvoleni jsou ti, kteří dostali poměrnou většinu odevzdaných hlasů. Jestliže při volbě užší bude rovnost hlasů, rozhodne los, leč by toto církevní zřízení ustanovovalo jinak. Prázdné lístky se počítají mezi platně odevzdané hlasy.

Kdo má v kterémkoli shromáždění církevním právo zasedati nebo hlasovati, je povinen zasedání, jakož i hlasování se účastniti a nemá býti v tomto shromáždění vázán žádnou instrukcí. Při všem přednášení i hlasování má se spravovati toliko svým přesvědčením a svědomím. Naskytne-li se komu překážka, pro kterou nemůže zasedání býti přítomen, jest povinen včas poslati předsedovi omluvu. Odmítne-li však hlasovati, musí hned oznámiti důvod toho.

Hlasuje se buď zvednutím ruky nebo povstáním. Žádá-li toho třetina přítomných členů shromáždění, hlasuje se podle jmen. Tajně se hlasuje při volbách, není-li tímto církevním zřízením aneb jednacím řádem v některých případech ustanoveno jinak. V otázkách, týkajících se jednotlivých členů, hlasuje se též tajně; členové tito mohou při takovém jednání a hlasování býti přítomni toliko na výslovné usnesení příslušného shromáždění, ale hlasovati nesmějí.

Každé shromáždění musí míti svého předsedu a zapisovatele. Předseda předkládá věci, o nichž se má jednati, bdí nad pořádkem a jest odpověden za zákonnost veškerého jednání a usnášení. Má právo i povinnost zastaviti takové rokování aneb usnášení, které přesahuje oprávněnost příslušného shromáždění, a důvody toho má dáti protokolovati. I předsedovi i shromáždění přísluší právo vznášeti stížnost, která by z toho snad vzešla, na nejblíže vyšší církevní orgán k rozhodnutí.

O každé schůzi jest sepsati protokol, obsahující údaj, jak byla schůze svolána, jméno předsedy, seznam přítomných a počet nepřítomných, předměty a pořad jednání, otázky předložené k hlasování a výsledek hlasování, po případě i protesty a ohrazení. Výpisy z protokolů, jsou-li podepsány předsedou příslušné schůze a dvěma jinými členy na schůzi přítomnými a opatřeny pečetí úřední, mají platnost originálu.

Každá schůze všech církevních orgánů zahajuje se a končí modlitbou. Veškerá zasedání jsou veřejná, ale ve věcech osobních aneb z usnesení schůze stávají se tajnými.

Všechna církevní zastupitelstva musí býti svolána mimořádně, žádá-li toho třetina členů, leč by v některých případech tímto zřízením stanovena byla výjimka (§ 49).

Kdo v některém církevním orgánu přijal funkci služební na určitou dobu, jest povinen vykonávati ji osobně. Své povinnosti je zproštěn teprve tehdy, když nová volba nabude zákonné platnosti. Avšak ztráta způsobilosti k nějakému úřadu má za následek ztrátu úřadu samého, ať doživotního, ať na určitou dobu ustanoveného, ihned, nejsou-li tímto církevním zřízením ustanoveny výjimky z toho. V takovém případě povolává se na zbytek období náhradník, leč by v některých případech bylo ustanoveno jinak.

Každý vyšší orgán církevní správy má právo zastaviti usnesení orgánů nižších, odporují-li zákonům státním nebo církevním.