Nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2015 sp. zn. Pl. ÚS 55/13 ve věci návrhu na zrušení § 41 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 367/2011 Sb.
85. V případě sociálních práv obecně platí, že by se Ústavní soud neměl pokoušet nahrazovat racionální úvahu zákonodárce svou vlastní úvahou, jakkoliv by snad mohla být rovněž (ba dokonce možná ještě více) racionální. Platí přitom, že „množství konkrétních racionálních řešení připadajících v úvahu v jednom konkrétním případě řešení distribuce veřejných statků může být poměrně vysoké, což je dáno samotnou výsledečnou povahou pozitivních závazků. Soudy ovšem poskytují pouze ochranu subjektivním právům, odpovědnost za volbu způsobu distribuce veřejných statků naopak náleží zákonodárné moci“ (srov. Boučková, P. Rovnost a sociální práva. Praha: Auditorium, 2009, s. 37). Tyto závěry je možno vztahovat např. i k argumentaci navrhovatele stran koncepční a logické provázanosti daného ustanovení s jinými ustanoveními zákonů (bod 6) a stejně tak k argumentaci veřejného ochránce práv stran rozdílů mezi podporou v nezaměstnanosti a důchodovým pojištěním (bod 20). Nadto Ústavní soud přesto poznamenává, že délka podpůrčí doby v nemocenském pojištění byla stanovena historicky dosti velkoryse; to však ještě neznamená, že by bylo nezbytné tuto dobu automaticky stavět naroveň dobám příslušnosti k jiným systémům (např. v důchodovém pojištění se také nezohledňuje jakákoli doba nezaměstnanosti apod.). Napadená norma upravuje toliko délku rozhodného období, neupravuje náhradní doby, které byly navrhovateli - jak lze dovozovat z jeho podání - též trnem v oku (bod 9); náhradní doby zaměstnání definuje § 41 odst. 3, resp. 2 zákona o zaměstnanosti. Svým způsobem tak problémem pro navrhovatele nebyla samotná délka rozhodného období, nýbrž spíše absence toho, že by se doba dočasné pracovní neschopnosti, která vznikla v době výdělečné činnosti nebo v ochranné lhůtě, pro účely podpory v nezaměstnanosti považovala za dobu náhradní (případně, že by bylo rozhodné období rozšířeno o tu dobu, kdy zaměstnanec nemohl z důvodu nezávisejícího na jeho vůli pracovat, jak je to např. upraveno v Kanadě). Ústavní soud poukazuje na právní úpravu na Slovensku, kde existuje pojištění v nezaměstnanosti (zákon č. 461/2003 Sb., o sociálnom poistení), přičemž v § 104 odst. 2 citovaný zákon stanoví, že pojištěnec, který byl po skončení výkonu činnosti zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou zařazen do evidence nezaměstnaných, má nárok na dávku v nezaměstnanosti, pokud byl v posledních čtyřech letech před zařazením do evidence pojištěn z výkonu činnosti zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou nejméně dva roky. Jde o výjimku z pravidla, podle kterého jinak nárok vznikne, jestliže v posledních třech letech byl pojištěný dva roky. Pro pracovní poměry na dobu určitou se prodlužuje rozhodné období jako lex specialis. Je ale již na zákonodárci, zda přijme takovouto, k zaměstnancům zaměstnaným na dobu určitou, případně k zaměstnancům dočasně nezpůsobilým k práci z důvodu pracovní neschopnosti přece jen vstřícnější úpravu. Ústavní soud nepřehlédl, že Poslanecká sněmovna projednává jako tisk 296/0 změnu zákona o zaměstnanosti, přičemž vláda navrhla, aby případy dlouhodobé pracovní neschopnosti byly za vymezených podmínek považovány pro účely podpory v nezaměstnanosti za dobu náhradní. Tato úprava se ovšem má vztahovat toliko na řízení o podpoře v nezaměstnanosti zahájená po účinnosti této novelizace.
X. X.
86. Shrnuto, normativní obsah ústavní normy čl. 26 odst. 3Listiny je dále omezen čl. 41 odst. 1Listiny, protože se ho jako práva lze dovolat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavně zaručené právo podle čl. 26 odst. 3Listiny lze realizovat prostřednictvím „prováděcího“ zákona, jenž stanovuje konkrétní obsah tohoto základního práva. Zákonodárce tak musí z obsahového hlediska dbát na to, aby takovým zákonem nebyly dotčeny podstata a smysl daného základního práva (čl. 4 odst. 4Listiny), totéž pak platí pro orgány veřejné moci, jež je aplikují a interpretují. Z tohoto pohledu se však otázka, zda poskytování podpory v nezaměstnanosti náleží uchazeči o zaměstnání za situace, kdy byla změněna délka rozhodného období ze tří na dva roky, jeví nikoliv jako rozhodující, neboť je na vůli zákonodárce, za jakých podmínek hmotné zabezpečení v takovýchto případech poskytne, tedy zda nějakým způsobem „zvýhodní“ postavení těch, kteří pracovali v rámci rozhodného období ve větším poměru než ostatní. Přezkoumávaná právní úprava nijak neodporuje účelu ústavní garance podpory hmotného zajištění těch, kdo bez své viny nemohou získávat prostředky pro své životní potřeby prací.
87. Toliko jako obiter dictum ovšem Ústavní soud k navrhovatelovu návrhu ještě poznamenává, že některé problémy obdobného typu, jaké vznesl navrhovatel, lze řešit rozšířením přechodných ustanovení novelizace zákona. Napadené ustanovení je prima facie neutrální: stanoví, že rozhodným obdobím pro posouzení toho, zda byla naplněna podmínka jednoho roku důchodového pojištění, bude období dvou let před vznikem sociální události. Jeho derogací nelze řešit nepříznivé dopady do vysoce individualizované věci, jež byla podkladem podání návrhu k Ústavnímu soudu (viz bod 82). Ústavní soud má za to, že by bývalo bylo možno z hlediska racionálního a sociálně citlivého zákonodárce uvažovat o zakotvení například jednoročního přechodného období, v němž by se u nároků vzniklých v tomto prvním roce účinnosti nové právní úpravy alternativně ještě zkoumalo naplnění doby zaměstnání podle dříve platné úpravy. Nicméně tento „nedostatek“ nelze hodnotit jako neústavní (viz body 72–74) – spíše jde o politickou vůli parlamentní většiny nebo možná i o (ne)schopnost domyslet důsledky úpravy.
88. Ústavní soud konstatuje, že nebyly shledány důvody pro vyhovění návrhu na zrušení v záhlaví citovaného ustanovení napadeného zákona, a proto byl návrh zamítnut.