VIII.

Předchozí stránka

1. 48. Jeví-li se navrhovateli jako nedostatečné, že naplnění relativně neurčitého znaku typově popisujícího trestné jednání je určováno až na základě odborného zjišťování (expertizy), k tomu Ústavní soud uvádí, že jde o běžný postup, který je aplikován nejen v případech posuzování naplnění uvedených pojmů ve shora uvedené judikatuře, ale i v obdobných případech u dalších skutkových podstat trestných činů. Podobně se postupuje například při určení stavu vylučujícího způsobilost navozeného požitím návykové látky (např. alkoholu) u trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 trestního zákoníku. Jako další příklady lze uvést odborné vyjádření lékaře nebo znalecký posudek k rozsahu zranění poškozeného u trestných činů proti zdraví, a to ať už pro určení ublížení na zdraví, nebo těžké újmy na zdraví (srov. § 122 odst. 1 a 2 trestního zákoníku), či vyjádření právnické nebo fyzické osoby, která provozuje určitou živnost nebo obchodní činnost, nebo znalecký posudek k ceně zboží či jiných věcí z hlediska výše způsobené škody (srov. § 138 odst. 1 trestního zákoníku) u majetkových trestných činů (srov. § 205 a násl. trestního zákoníku). Ani v těchto případech zpravidla obviněný dopředu nezná přesný rozsah svého ovlivnění návykovou látkou, způsobeného zranění poškozenému nebo přesnou výši škody, které trestným činem poškozenému způsobil (není-li v dané oblasti osobou znalou nebo neprovede-li si případně předem dostupnými prostředky určité potřebné zjištění, např. dostupnými testy na alkohol nebo jím zadaným odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem). Je zřejmé, že u omamných a psychotropních látek by bylo možno jen stěží rozhodovat o trestní odpovědnosti za jejich přechovávání či pěstování bez výsledků laboratorního zkoumání, jímž je stanoveno množství účinné látky. Laboratorní analýza přesně určí kvantum účinné látky, na základě kterého je pak provedena právní kvalifikace. V takovém postupu neshledává Ústavní soud porušení žádných ústavních principů. A to zvláště za situace, kdy Nejvyšší soud stanovil kritéria, jak postupovat i z hlediska subjektivní stránky daného trestného činu. Primárním kritériem pro určení rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze. V případě, že toto není možné zjistit, přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou hraniční, co se týče určení rozsahu, lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciárních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu a další [viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (č. 44/2013 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, část trestní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 7 Tdo 407/2014 a ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1419/2016 aj.].
2. 49. Také k § 285 trestního zákoníku Nejvyšší soud v judikatuře konstatoval, že v otázce, zda v konkrétním případě byly naplněny znaky skutkové podstaty podle odstavců 1 a 3, pokud se týká množství drogy, je možné vycházet z kritérií vymezených v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 a ve stanovisku sp. zn. Tpjn 301/2013. Z uvedeného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu vyplývá, že znaky přečinu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1, 2, 3 a 4 trestního zákoníku ve „větším rozsahu“ a „ve značném rozsahu“ lze dovodit z určitého násobku takového množství pěstovaných rostlin konopí (odst. 1), hub nebo jiných rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku, které lze označit jako „množství větší než malé“. Konkrétně za „větší rozsah“ se považuje desetinásobek množství většího než malého. Přitom je však třeba ještě přihlížet k dalším okolnostem charakterizujícím způsob jednání pachatele, tedy zejména ke způsobu, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, době, po kterou tak činil, případně i k jiným skutečnostem, k nimž se podle judikatury přihlíží při určování rozsahu. Uvedené závěry Nejvyšší soud aproboval např. v usneseních ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 4 Tdo 1264/2014 a ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1067/2017 aj.
3. 50. Pro zachování napadených částí § 284 a 285 trestního zákoníku svědčí v neposlední řadě také skutečnost, že i držení menšího než malého množství omamných a psychotropních látek není jednáním v souladu s právním řádem. Společenská škodlivost takového jednání je však vnímána jako nižší, na kterou není nutné působit normami trestního práva, a v duchu zásady subsidiarity trestní represe postačí působení norem práva správního, konkrétně přestupkového. Neoprávněné přechovávání látek a nedovolené pěstování rostlin konopí, nedosahuje-li stanovené hranice trestní odpovědnosti, je přestupkem podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zrušením daných pojmů by tak došlo ke zrušení hranice mezi trestnými činy a přestupky, resp. k překrytí skutkových podstat trestných činů a přestupků v této oblasti, což by vedlo k podstatnému snížení míry právní jistoty.
4. 51. Závěrem Ústavní soud shrnuje, že pojmy, které právo používá, by nepochybně měly být z hlediska právní jistoty jasné a jednoznačně formulované, současně však musí být dostatečně abstraktní, aby byly schopné zachytit co nejširší okruh možných eventualit, které se v životě vyskytují nebo se v budoucnu mohou vyskytnout. Proto Ústavní soud považuje užití neurčitých právních pojmů v případech, kdy je úmyslem zákonodárce omezit rozsah kriminalizace určitého jednání (konání nebo opomenutí), resp. stanovit dolní kvantitativní hranici trestnosti, ze shora uvedených důvodů za ústavně konformní, a proto neshledal navrhovatelem tvrzený rozpor s ústavním pořádkem, jehož součástí je i jím zmíněný článek 39 Listiny. Ovšem i nadále bude úlohou obecných soudů (zejména Nejvyššího soudu) náležitě interpretovat dané neurčité právní pojmy, a rozptýlit tak případné přetrvávající pochybnosti při jejich výkladu.

1. B) K návrhu na zrušení § 289 odst. 3 trestního zákoníku ve slovech „a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu § 285“
   1. a) obecná východiska
      1. 52. Normotvorná kompetence prostřednictvím nařízení vlády je samostatnou nařizovací pravomocí podle čl. 78 Ústavy. V takovém případě je vláda oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích a nepotřebuje k tomu žádné zvláštní zákonné zmocnění. V souladu se zásadami demokratického právního státu je možné i výslovné zákonné zmocnění vlády k vydání nařízení. V takových případech platí ústavní podmínka, že rámcové upřesnění takového zmocnění musí být přímo v zákoně [srov. nález ze dne 21. 12. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)]. Pokud se s vydáním nařízení vlády nepočítá, zákon mlčí (což však nemusí znamenat, že nelze k provedení zákona a v jeho mezích nařízení vlády vydat). V každém případě nařízení vlády nemůže vybočit ze zákonných mezí – nemůže být contra legem (v rozporu se zákonem) ani praeter legem (mimo zákon, nad zákon) – a musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně, anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona [srov. např. nález ze dne 14. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 (N 30/21 SbNU 261; 96/2001 Sb.)]. Přísluší-li normotvorná pravomoc jinému orgánu, tak vláda není oprávněna k jejímu výkonu na podkladě čl. 78 Ústavy [srov. nález ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.)].
      2. 53. Odvozená normotvorba exekutivy (včetně nařízení vlády) musí proto respektovat sféru moci zákonodárné a moc výkonná nesmí zákonodárci konkurovat. Zatímco zákonodárná moc je nadána obecnou pravomocí k tvorbě právních předpisů, moc výkonná je v oblasti normotvorné Ústavou omezena toliko k tvorbě odvozených sekundárních právních předpisů, přičemž je to zákonodárce, který stanoví moci výkonné rámec a obsahové meze její normotvorby. Jedním ze základních ústavních hledisek je formální přípustnost podzákonné úpravy z hlediska její právní síly, neboť vláda nařízením může upravit jen to, co nespadá pod výhradu zákona. Ani zákonodárce formou obyčejných zákonů tuto pravomoc moci výkonné nevytváří. Principu dělby moci naopak odpovídá, že ústavní rozhraničení pravomoci stanoví limity jak orgánům moci výkonné, tak moci zákonodárné. Z pojmu právního státu, jenž nachází své ústavní zakotvení v čl. 1 Ústavy, vyplývá totiž princip, že ani zákonodárce, ani exekutiva nemohou s formami práva, tj. s prameny práva, nakládat libovolně, nýbrž se musí řídit hledisky ústavodárce, jakož i hledisky dalšími, zejména transparentnosti, přístupnosti a jasnosti [srov. nález ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 24/99 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.)]. Jedná se o klíčovou otázku dělby moci mezi mocí legislativní a exekutivní v oblasti normotvorné. Zcela volnou úvahu exekutiva nikdy nemá i proto, neboť je vždy omezena Ústavou, mezinárodními smlouvami a obecnými právními principy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/95).
      3. 54. Již v počátcích budování demokratické republiky v tuzemsku bylo konstatováno, že zákonodárný akt obsahující v pravdě delegaci zákonodárné moci na vládu by měnil ústavní listinu tím, že by k ní připojil dosud neobsaženou výhradu, že moc zákonodárnou vykonává Národní shromáždění jen potud, jestliže ji nedelegovalo na vládu (srov. nález Ústavního soudu Československé republiky č. j. Úst 120/22-2/10 ze dne 7. listopadu 1922 in Úřední list republiky Československé 1922: 284, 5605-5608).
      4. 55. Z uvedených východisek plyne, že ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy je založeno na následujících zásadách: nařízení musí být vydáno oprávněným orgánem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu a musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard, musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení. Nařízení vlády tedy, podobně jako jiný podzákonný předpis, může toliko podrobněji konkretizovat problematiku upravenou v základních rysech již samotným zákonem [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, nález ze dne 16. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.) aj.].
   1. b) meritorní přezkum návrhu
      1. 56. Navrhovatel namítá, že § 289 odst. 3 trestního zákoníku ve slovech „a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu § 285“ je s odkazem na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 v rozporu s ústavním pořádkem. Ustanovení § 289 odst. 3 trestního zákoníku v době projednávání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 nebylo předmětem přezkumu a je stále součástí trestního zákoníku. Navrhovateli je třeba přisvědčit v tom, že toto ustanovení, resp. jeho napadená část, stojí na stejných základech jako část § 289 odst. 2 trestního zákoníku, která byla nálezem sp. zn. Pl. ÚS 13/12 zrušena pro neústavnost.
      2. 57. Problémem je, stejně jako v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12, to, v jakém právním předpisu má být množství rostlin a hub obsahujících omamnou nebo psychotropní látku uvedeno, resp. úlohou Ústavního soudu je posoudit, zda vláda může dané množství rostlin nebo hub svým nařízením stanovit či nikoliv. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že čl. 95 odst. 1 Ústavy soudci umožňuje, aby posoudil soulad nařízení vlády se zákonem, a trestní zákoník mu to proto nemůže zakázat. Rozhodující soud může posoudit vlastní problém, tj. zda jde o množství větší než malé, sám.
      3. 58. Jak již bylo shora uvedeno, nařízení vlády nemůže vybočit ze zákonných mezí – nemůže být contra legem ani praeter legem – a musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně, anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy musí být vydáno oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu a musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard, musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení. Nařízení vlády, podobně jako jiný podzákonný předpis, může toliko podrobněji konkretizovat problematiku upravenou v základních rysech již samotným zákonem (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 5/01).
      4. 59. Navrhovatelem zmiňovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 13/12 Ústavní soud zrušil § 289 odst. 2 trestního zákoníku ve slovech „a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů“ a současně pozbyly platnosti § 2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. Ústavní soud v tomto nálezu mimo jiné zdůraznil, že nelze připustit, aby se sféra ochrany základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci výkonné, která k tomu není oprávněna. Vymezení, které jednání je trestným činem, je podle čl. 39 Listiny svěřeno toliko zákonu, k jehož vydání je podle čl. 15, čl. 41 odst. 1 a čl. 45 až 48 Ústavy kompetentní pouze Parlament České republiky. Právě s ohledem na to, že ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu, vyloučil tím v jiných případech možnou a žádoucí sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v momentu přijetí zákona, podléhajících častým změnám, podrobností zejména technicistního charakteru, kdy zákonný základ může obsahovat jen to nejpodstatnější (srov. Vopálka, V. Prameny správního práva, in Hendrych, D. a kol. Správní právo, Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 70; Kopecký, M. Správní právo, Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 27 až 28.). Považoval-li zákonodárce za podstatné přesně definovat, jaké je pro účely právní kvalifikace skutkových podstat trestných činů množství větší než malé u psychotropních látek, mohl tak podle Ústavního soudu učinit toliko formou zákona (srov. již shora citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 13/12).
      5. 60. Základním východiskem v dané věci, stejně jako i v nyní posuzovaném případě, je výklad čl. 39 Listiny, který zakotvuje princip nullum crimen sine lege, který je dále rozvíjen tak, aby zákon (lex) zároveň splňoval zásady, podle kterých musí být pramenem práva pouze zákon (scripta – zákaz obyčejového práva), je zakázána analogie v neprospěch pachatele (stricta), je zakázána retroaktivita (praevia) a přikázána náležitá určitost trestněprávních norem (certa). U zákonného pojmu „množství větší než malé“ rostlin a hub obsahujících omamnou a psychotropní látku, zmocňuje-li zákon v § 289 odst. 3 trestního zákoníku vládu k vydání nařízení vlády, požadavek na zákonný pramen práva (scripta) a určitosti zákona (certa) splněn není, neboť až vláda nařízením č. 455/2009 Sb. určila toto množství. V důsledku toho byl porušen zákaz zasahovat do věcí vyhrazených zákonu, vyplývající z ústavního vymezení odvozené normotvorby exekutivy (viz bod 55 shora). Ústavní soud přitom v minulosti v souvislosti s právní úpravou jiné oblasti vyložil, že nelze připustit, aby se sféra ochrany základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci výkonné, která k tomu není oprávněna [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/95 a nález ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 36/11 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.) aj.]. Vymezení, které jednání je trestným činem, je podle čl. 39 Listiny svěřeno toliko zákonu, k jehož vydání je kompetentní toliko Parlament České republiky. Právě s ohledem na to, že ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu, vyloučil tím v jiných případech možnou a žádoucí sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v momentu přijetí zákona (blíže viz bod 59 shora). V dané situaci by tak daná úprava nařízením vlády byla ještě akceptovatelná, kdyby pro tuzemské adresáty právních norem takto byla zpřehledňována či více zpřístupňována mezinárodní úprava, kterou je Česká republika ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy vázána, anebo se jednalo o konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku alespoň v základních rysech. O to tu ale nejde. Z mezinárodních závazků plyne široké uvážení co do hranice množství legálně držené látky [čl. 3 odst. 2, čl. 4 písm. a), čl. 5 odst. 3 a čl. 7 písm. b) Úmluvy o psychotropních látkách - vyhlášené pod č. 62/1989 Sb., čl. 33 Jednotné úmluvy o omamných látkách - vyhlášené pod č. 47/1965 Sb., čl. 3 odst. 1 písm. c) bod ii) Úmluvy Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami - vyhlášené pod č. 462/1991 Sb.]. Předmětné „zmocňovací“ ustanovení přitom nestanoví vůbec žádná kritéria, a proto vláda na jeho základě nic nekonkretizuje, ale obě základní skutkové podstaty trestného činu podle § 285 odst. 1, 2 trestního zákoníku přímo doplňuje (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 13/12).

Následující stránka