Nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2001 ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 46 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii

Odůvodnění

I. I.

Dne 24. 1. 2000 došla Ústavnímu soudu ústavní stížnost JUDr. F. P., zastoupeného advokátkou JUDr. H. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 10. 1999, čj. 38 Ca 357/98-40, spolu s níž byl podán návrh na zrušení části ustanovení § 46 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o advokacii“), a to v rozsahu slov „advokátů a“, pro jeho rozpor s čl. 10 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., (dále jen „Listina“), jakož i pro rozpor s právem spočívajícím v tom, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat.

Druhý senát Ústavního soudu usnesením z 20. 6. 2000 čj. II. ÚS 46/2000-13 přerušil řízení o stížnosti a návrh na zrušení ustanovení zákona postoupil plénu.

Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze z 12. 10. 1999 čj. 38 Ca 357/98-40 byla zamítnuta navrhovatelova žaloba proti rozhodnutí odvolacího senátu České advokátní komory (dále jen „ČAK“) z 8. 9. 1998 sp. zn. K 147/97.

Kárný senát Kárné komise ČAK svým rozhodnutím z 10. 4. 1998 sp. zn. K 147/97 uložil navrhovateli pokutu ve výši 5 000 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací senát ČAK zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti konečnému rozhodnutí orgánu ČAK brojil navrhovatel správní žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl.

Obecný soud tím, že podle názoru navrhovatele aplikoval v řízení o správní žalobě ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii, porušil ústavní právo zakotvené v čl. 10 Listiny, podle něhož každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Jak zdůrazňuje navrhovatel, u Městského soudu v Praze navrhl, aby Ústavnímu soudu byla předložena k posouzení ústavnost § 46 odst. 4 zákona o advokacii, což bylo odmítnuto proto, že otázka použití tohoto zákonného ustanovení nebyla předmětem řízení před obecným soudem. Přípisem od ČAK z 27. 6. 1997, který předložil navrhovatel, byl navrhovatel požádán o poskytnutí klientského spisu k dispozici ČAK. I když tu nebyl uveden paragraf, na základě něhož se tak stalo, je zřejmé podle názoru navrhovatele, že se jednalo o postup právě podle § 46 odst. 4 zákona o advokacii. Uvedený předpis byl tedy ve věci uplatněn.

Za těchto okolností bylo povinností obecného soudu postupovat podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř. “), tj. řízení přerušit a podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení části citovaného zákonného ustanovení. Sám soud měl totiž dojít k závěru, že citované ustanovení zákona o advokacii, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, je v rozporu s Listinou.

Za rozhodující z hlediska svého návrhu plénu, to vedle zdůraznění, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat, považuje navrhovatel právo na ochranu informací od klienta, spadající pod čl. 10 Listiny, s nímž je proto v rozporu citované ustanovení zákona o advokacii, a to v rozsahu slov „advokátů a“. Jde o to, že napadené zákonné ustanovení umožňuje předkládání klientského spisu jiným osobám, než je pouze konkrétní advokát, jemuž byly určité důvěrné informace jeho klientem sděleny a ve spisu uchovány.

Za ústavní by navrhovatel považoval takovou úpravu, která by umožňovala vydání klientského spisu, resp. jeho části jen se souhlasem klienta. Dosavadní úprava ale umožňuje, aby s ohledem na prošetřování konkrétní kauzy mezi advokátem a jeho klientem, byly důvěrné údaje klienta zpřístupněny blíže neurčenému a neznámému okruhu dalších osob.

Navrhuje proto, aby ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii v rozsahu slov „advokátů a“ bylo zrušeno pro jeho rozpor s čl. 10 Listiny. Bude věcí legislativy, jaké řešení posléze zvolí, aby bylo v souladu s Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“).

II. II.

Z vyjádření účastníků k návrhu, jež Ústavní soud podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“) vyžádal, přichází z povahy věci v úvahu jen vyjádření Poslanecké sněmovny.

Její předseda k návrhu mimo jiné uvedl, že ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii je podmínkou toho, aby kontrolní rada ČAK mohla plnit úkoly, které jí citovaný zákon ukládá, tzn. dohled nad dodržováním zákona o advokacii a stavovských předpisů advokáty a jinými orgány ČAK. Vedle obecných povinností, které advokátům ukládá zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, vztahuje se na ně i povinnost mlčenlivosti o všech skutečnostech, o nichž se dozví v souvislosti s poskytováním právních služeb podle § 21 zákona o advokacii. Na členy orgánů ČAK a její zaměstnance, jakož i na všechny osoby, které se účastní kárného řízení, se povinnost mlčenlivosti rovněž vztahuje, a to ve zcela totožném rozsahu. Proto se zástupce účastníka domnívá, že napadené ustanovení zákona o advokacii, v části věty za středníkem vyjádřené slovy „advokátů a“, není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

Za tohoto stavu věci konstatuje, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a jejím právním řádem. Je proto na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného zákonného ustanovení a rozhodl.

Právní zástupce navrhovatele v replice na stanovisko účastníka předně konstatuje, že předložením spisu dává advokát k dispozici podklady, které ho mohou usvědčit. Tak sám opatřuje důkazy pro své obvinění, a to nejen pro kárné provinění, nýbrž i pro trestný čin. Za významnější však stěžovatel považuje tu skutečnost, že něco podobného se může přihodit jeho klientovi. Povinnost mlčenlivosti uložená advokátům, orgánům advokacie a jejich zaměstnancům, na niž vyjádření účastníka poukazuje, není dostatečnou zárukou, aby k takovým následkům nedošlo. Je tomu tak proto, že zákon nevymezuje způsob, jakým má být klientský spis předložen. Vzhledem k tomu jej určují orgány advokacie (viz Bulletin advokacie č. 1/99, s. 79 a násl.). Má-li být podle toho spis zaslán poštou, může se při přepravě ztratit a dostat se do rukou komukoliv. Ani po předložení spisu orgánům ČAK není upraveno, jakým způsobem má být zabezpečen proti nežádoucí manipulaci s ním. Z dopisu přiloženého k replice stěžovatele vyplývá, že jej má u sebe člen kárného senátu. V souvislosti se soudním řízením (o správní žalobě) může klientský spis opustit sféru advokacie. Zjistí-li z něho správní soud okolnosti, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, může to vést k trestnímu postihu advokáta nebo klienta, protože soud povinností mlčenlivosti uloženou zákonem o advokacii vázán není. Vedle uvedených trestněprávních aspektů nelze přehlédnout, že ve spise jsou osobní citlivé údaje o klientovi chráněné zákonem č. 101/2000 Sb. Naznačené důsledky mohou nastat proti vůli klienta, neboť stížnost na advokáta může podat protistrana či někdo další, přičemž on musí klientský spis předložit. V závěru repliky navrhovatele se konstatuje, že není možno nevidět kvalitativní rozdíl mezi informacemi, které má advokát od klienta, a jinými údaji, tj. dokumenty advokacie, oběma obsaženými v klientském spise. Proto nemůže platit stejný režim pro kontrolu advokáta a ČAK, jak to činí napadený zákon.

Ústavní soud vyžádal podle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona vyjádření k návrhu též od Ministerstva spravedlnosti.

Jeho legislativní odbor v prvé řadě uvedl, že v § 74 zákona požadovaný vztah podané ústavní stížnosti a návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení z návrhu stěžovatele nelze jednoznačně dovodit. Ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti má dále za to, že vyžádání spisu advokáta obsahujícího určité údaje o osobě klienta nelze posuzovat jako případný zásah do ústavně zaručených práv osoby advokáta, ale naopak tohoto klienta. Proto, i pokud by se v postupu ČAK jednalo o aplikaci § 46 odst. 4 zákona o advokacii, nepředstavovalo by to vůči advokátovi přímý zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Vztahu mezi advokátem a klientem se podle názoru Ministerstva spravedlnosti dotýká především odstavec 3 čl. 10 Listiny. Zde uvedené právo by mělo především chránit klienta před neoprávněným zveřejněním nebo zneužitím osobních údajů, které poskytl advokátovi a které jsou vedeny ve spise. Vyjádření v této souvislosti odkazuje na § 21 zákona o advokacii ukládající povinnost mlčenlivosti advokátovi ve vztahu ke klientovi. Pro případ kárného řízení zákona o advokacii ukládá povinnost mlčenlivosti ve stejném rozsahu i advokátům - členům orgánů ČAK a jejím zaměstnancům, jakož i dalším osobám, které se účastní kárného řízení. Zákonem o advokacii je proto tímto způsobem dostatečně chráněno v čl. 10 Listiny ústavně zaručené právo.

III. III.

V rámci zkoumání procesních podmínek řízení o podaném návrhu se Ústavní soud zabýval otázkou platnosti napadeného ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii v době doručení návrhu Ústavnímu soudu. Zjišťoval tedy, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona, zda zákona o advokacii, v němž je napadené ustanovení obsaženo, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Za tím účelem vyžádal od Poslanecké sněmovny těsnopisecké zprávy z jejích schůzí, na nichž byla předmětná právní úprava projednána a přijata.

Z těsnopisecké zprávy ze 40. schůze Poslanecké sněmovny, konané dne 13. 3. 1996 Ústavní soud zjistil, že návrh na vydání zákona o advokacii byl na závěr třetího čtení přijat poměrem hlasů 81 pro, 10 proti. Zákon o advokacii tak byl vzhledem k čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy platně přijat a posléze podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů.