Přiměřené použití trestního řádu (§ 78) právě v takovýchto případech by mělo spočívat v tom, že zmíněná nemožnost dovolávat se povinnosti mlčenlivosti právě v kárném řízení vylučuje v tomto kontextu použití § 99 odst. 2 tr. ř., a v důsledku toho i § 78 odst. 2 tr. ř. Jinak vyjádřeno, příslušný soud by za této situace měl trvat na splnění ediční povinnosti kárně obviněným advokátem. Jestliže by ji přesto nesplnil, a klientský spis by bylo nutné pro účely kárného řízení zajistit, což je prakticky téměř ve všech případech, postupoval by přiměřeně podle § 79 tr. ř. Pokud by ho potřeba zajistit nebylo, povinnost k pouhému jeho předložení ve smyslu § 78 odst. 1 tr. ř. by nebylo možné vynucovat žádným způsobem, z důvodů uvedených shora.
Posléze by dožádaný soud takto opatřený listinný důkaz provedl pro účely kárného řízení.
Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že by si měl být přitom vědom role, v níž tu vystupuje: nebyl by totiž orgánem činným v trestním řízení, nýbrž orgánem působícím v kárném řízení vedeném proti advokátovi, v dané věci z podnětu klienta. Z toho by pro něj mimo jiné např. vyplývalo, že doví-li se z klientského spisu, jímž provádí důkaz pro kárné řízení, že se klient dopustil trestného činu, nemohl by postupovat podle § 8 odst. 1 věty druhé tr. ř., nýbrž musel by respektovat ustanovení § 168 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jmenovitě zákona č. 210/1999 Sb. (dále jen „tr. zák.“). Podle prvého z nich, „Státní orgány jsou ... povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.“. Podle ustanovení uvedeného jako druhé v pořadí „Oznamovací povinnosti nemá advokát nebo advokátní koncipient, který se dozví o spáchaném trestném činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe“; toto ustanovení nepochybně platí i pro kárné orgány ČAK, tedy i pro soud, který by byl činný na jejich dožádání podle § 33 odst. 6 a § 35e odst. 2 zákona o advokacii, jinak by totiž ztrácelo svůj smysl. Zjistil-li by dožádaný soud ze spisu, že trestného činu se dopustil naopak advokát, měl by postupovat stejně, jako kdyby toto zjištění učinil přímo kárný orgán ČAK (§ 168 odst. 1 a 2 tr. zák.).
Na těchto závěrech nic nemění oprávněné výtky v navrhovatelově replice, jež se týkají nedostatečné ochrany obíhajících klientských spisů z hlediska vyjevení jejich obsahu nepovolané osobě. Bude na ČAK, jak na uvedené skutečnosti zareaguje.
Právní možnost zajištění důkazů pro účely řízení kárného (nebo i trestního) proti vůli kárně (nebo i trestně) obviněného nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému. Je nutné rozlišovat ono ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění na straně jedné, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, od právní možnosti, kterou má kárná (trestní) moc, proti vůli obviněného opatřovat důkazy, tj. i jejich odnětím, nebyl-li vydán, a v jeho neprospěch, to na straně druhé.
Následující stránka